Premiérově promluvě k národu lze jistě vyčítat mnohé, její základní problém ale spočívá v tom, že řečník vůbec nepochopil situaci, v jaké se země nachází. Nepochopil, že podobná vystoupení nejsou housky na krámě. Že jsou něčím výjimečným, co se hodí jen do mimořádných časů. A ty teď takové jednoduše nejsou. To, co aktuálně prožíváme, není nic jiného než nová normalita. Stav, na který si chtě nechtě budeme muset zvyknout.
Jarní televizní vystoupení Andreje Babiše, kdy jako předseda vlády uklidňoval veřejnost a snažil se v boji proti viru šířit optimismus, přijímali i jeho kritici smířlivě a s dobrou vůlí. Jako státnické gesto, u sebestředného Babiše tak neobvyklé. Promluvil tehdy zkrátka v pravou chvíli, protože kdy jindy, než když je situace nová a zcela bezprecedentní, má vystoupit politický lídr a mluvit k lidem, kterým skládá účty.
Jistě to leckdo očekával od hlavy státu, což se nakonec pod tlakem veřejného mínění stalo, ale řeč premiéra, který se nebál přiměřených válečných metafor, dávno předtím spícího a sebeuspokojeného prezidenta víc než dostatečně nahradila.
Dnes je situace jiná. S koronavirem žijeme půl roku. Už to není "nový neznámý virus", nýbrž cosi, o čem toho celkem dost víme. Poznali jsme i to, co se děje, když proti němu bojujeme radikálním způsobem, tedy když se před ním zavřeme doma. Zjistili jsme, že ani tak nezmizí a zůstaneme nuceni s ním žít na neurčito. Nová normalita není to, co bylo před březnem, kdy v Česku pandemie propukla, nýbrž to, co je tady a teď: tedy organizovaný a co nejbezpečnější život s virem.
Velmi výstižně to řekl francouzský prezident Emmanuel Macron, který se přišel podívat na cyklistickou Tour de France, jež se viru navzdory přece jen konala a vyvolala sportovní nadšení po celé Evropě. Její průběh byl velmi komplikovaný a náročný, lidé se museli hodně omezovat, nosit roušky. Přineslo to nesnáze, ale "život s covidem je takový, je třeba si zvyknout", popsal situaci Macron. Přesněji a stručněji to asi trefit nelze: toto je nová normalita, už nic mimořádného.
Opakují se stereotypy z minulosti, nasazujeme zase ty samé "léky" - respirátory, ohleduplnost, odpovědnost. Od předsedy vlády dnes lidé už nepotřebují symbolické posílení ani dlouhá poděkování všem, kteří dělají dobře svou práci. Premiér není pastor a občané nejsou jeho ovečky. Všichni ti hasiči, ošetřovatelky, lékaři a učitelé by jistě ocenili především to, kdyby vláda dělala, co má. Kdyby nešířila chaos, zajišťovala hladký chod systémů a měla jasnou strategii, co v situaci rozsáhlejšího šíření viru dělat.
Česko potřebuje kabinet, jehož místopředseda už nikdy neřekne, že vláda nemá plán, protože ten má jen virus. Potřebuje kabinet, jehož premiér už nikdy neprohlásí "nevěděli jsme, že dojde k nárůstu nakažených", takže nelze nikoho vinit z toho, že zase nebyl připraven.
Doba spektakulárních akcí je dávno pryč. Česká společnost teď nepotřebuje politiky, kteří veřejně zpytují svědomí a dávají najevo, že tu jsou jen pro nás. Potřebuje reprezentanty, kteří se starají o co nejlepší chod společnosti a o její bezpečí. Nejlepší vláda je nakonec taková, které si ani nevšimnete, protože všechno funguje. Tak se politika má projevovat a voliči to dobře vědí. Jak praví oblíbená hláška z Formanova filmu Hoří, má panenko "Lidi nejsou hloupí."
Premiér Babiš si před svým projevem v televizi ve sněmovně stěžoval, že opozice zneužívá covid k politice, sám ovšem při svém projevu neudělal nic jiného. Mimořádné časy skončily. Jako společnost se musíme naučit žít v "nové normalitě" s covidem. Udělat všechno, aby umíralo co nejméně lidí, a přitom nezemřela celá společnost.
Je totiž zřejmé, že s covidem to bude jako s nemocí v Camusově Moru - buď tu s námi zůstane, anebo jednoho dne prostě odejde. Nezbývá tedy než dělat, co se má, co je třeba - život s covidem čili business as usual.
