Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
2. 11. 2017 14:00

Zlo bez příkras a iluzí. Nečesky drsný film Milada má jen dvě barvy, černou a bílou

Proč má každý jít na film o Miladě Horákové, i když jsou v něm nepřesnosti a kritika ho možná nepochválí.
Film Milada nabízí jasné srovnání: nacismus a komunismus jsou podobné režimy.
Film Milada nabízí jasné srovnání: nacismus a komunismus jsou podobné režimy. | Foto: Film Milada

Tak tedy, film Milada je už v českých kinech. Jen ať si to zařadíme: máme listopad 2017, Milada Horáková byla popravena po vykonstruovaném procesu 27. června 1950, soudní verdikt byl zrušen v roce 1968. Komunismus padl v listopadu 1989. Od její vraždy tedy uplynulo sedmašedesát let, z toho bylo už celých osmadvacet let svobodných, během kterých "její" prokurátorka stihla být odsouzena, uvězněna, propuštěna a stihla i zemřít. Justiční vražda Milady Horákové se stala symbolem a připomíná se každoročně jako významný den nazvaný Den památky obětí komunismu. Zdá se, že už je tedy dost pozdě na to, aby nás takový film dokázal nějak překvapit, tím spíš, že film je opravdu životopisný, představuje detailně příběh ženy, který bychom měli přece všichni dávno důkladně znát: z literatury, ze školní výuky, z televizních dokumentů, z médií, ze vzpomínek a vyprávění. Jenže - známe? A jestli ne, nestala se někde chyba?

Jestliže nejde nacismus hodnotit bez šoa - holokaustu, nejde komunismus v Československu hodnotit bez teroru padesátých let. Prostě tam, kde ten který režim klesl nejníže, tam nastavil laťku. A není náhodou, že film Milada nabízí jasné srovnání: nacismus a komunismus jsou podobné režimy. Zaznívá to v něm přímo (Horáková byla vězněm obou), ale mnohem důležitější je pocit, který si divák odnese. Hodně drsný, bez příkras a iluzí, které mnohé jiné podobné filmy v Česku provázejí.

Samozřejmě, Milada má být především osobním dramatem hrdinky, která je sice nesmírně statečná, plná velké vnitřní síly, odvážná, ale současně zmítaná obavami o svou rodinu. Nakolik se tohle podařilo, budou hodnotit kritici, stejně jako celý film. Bezpochyby budou mít řadu výhrad, protože režie by možná občas potřebovala dramaturgický zásah, děj je místy toporný a jako podle šablony: Gottwald pije, prokurátorka Brožová je podle očekávání afektovaná a sovětští poradci nekompromisní. Jenže tak to prostě bylo; v tom je tedy film možná překvapivě přesný, byť na jiných místech v některých detailech už méně.

Někdo možná řekne, že tohle je film pro Američany a pro Ameriku, kde žijí ti, kteří o něm dlouho diskutovali: režisér David Mrnka a dcera Milady Horákové Jana Kánská. Ovšem ne kvůli nim, ani kvůli tomu, že originál filmu je namluvený v angličtině. Film je totiž nečeský na první zhlédnutí: není ani trochu laskavý a už vůbec ne shovívavý a omluvný. Je patetický, ale přímočarý, a tak prostě ani náznakem nespadá do kategorie toho, co si pod pojmem "český film" nejčastěji představujeme. V dobrém i ve špatném, protože třeba pro Poláky je sousloví "český film" výrazem pro něco, čemu nikdo nerozumí. Takže ano, příběh Milady je jasnou zaoceánskou "story" člověka, který se bil za spravedlnost sám s obrovskou, neskutečnou přesilou: to je přesně ten americký příběh se vším všudy, jen bez toho šťastného konce.

I když jak se to vezme: ten šťastný konec se přece jen týká manžela Bohuslava a později dcery Jany, kterým se podařilo z komunistické země temnoty zmizet právě do Spojených států. Amerika ostatně vždy hrála v příběhu Milady Horákové důležitou roli. Odtud organizovali českoslovenští emigranti Růžena Pelantová, Olga Hrubá nebo Petr Zenkl kampaň za její záchranu: to oni pomáhali sehnat podpisy všech těch osobností, které se za ni postavily. V USA také vznikl komiks, který popisoval její tragický příběh a měl srozumitelnou formou ukazovat americké veřejnosti, co to komunismus je. Svým způsobem představuje "americký" film pokračování této tradice.

Namítnete, že je to všechno až příliš černobílé, že jsou v tom příběhu jen dobří a zlí a žádní jiní. Máte pravdu. A Američané tehdy stáli na správné straně, zatímco doma… Češi podepisovali, pravda, pod nátlakem, zmanipulovaní, někteří zfanatizovaní, někteří jen z obav, ale podepisovali: tisíce a tisíce lidí podepsaly nesmyslné výzvy odsuzující Horákovou a žádaly pro ni provaz. Ta kampaň byla neskutečná, nikdo jí neunikl, byla stejně šílená jako samotný proces, bylo to něco, co jen podtrhuje samotný příběh Milady Horákové. A zároveň, přiznejme si, může být pro českého diváka zdrojem rozpaků: proč ona byla tak statečná, a ti zbývající už ne? A kdo jsou to ti ostatní? Nejsou to naši rodiče, prarodiče, příbuzní, dávní známí?

Film Milada má všechny předpoklady rozproudit znovu debatu o našich nedávných dějinách, která se jaksi vytratila za netečného přihlížení mnoha těch, kterým to velmi vyhovuje. Přichází v době, kdy pamětníci mizí velmi rychle, kdy jsme nevybudovali tak potřebné památníky a muzea a nemáme dost vůle ani dostatečně silné instituce, aby nám naši nepěknou historii dostatečně jasně připomínaly.

Toho využívají ti, kteří by rádi ten pohled zpět upravili a uhladili ku svému přesvědčení nebo k zakrytí některých nepěkností, možná by tohle všechno vyhovovalo i vládci jedné země na Východě, která je za tragédie spoluodpovědná. A která je stále hrozbou nejen pro nás, ale pro celou Evropu. Jsou totiž opravdu situace, kdy člověk nemá volbu: buďto být jako Horáková, nebo žádat její smrt. Tak to je, černá a bílá. Jen ty dvě barvy a žádné jiné, na což v Česku nejsme zvyklí.

Film o Miladě Horákové by měl vidět opravdu každý. Hrdinkou je Češka, která se nevzdala a která zemřela svým způsobem za všechny ostatní, kteří přežili (a kteří to předtím vzdali nebo utekli). Už tedy proto. A těm, kdo zpochybňují její roli v českých dějinách, by měl soud nařídit zhlédnutí filmu povinně.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 34 minutami

Dívky unesené z internátní školy v Nigérii jsou na svobodě

Ze zajetí bylo propuštěno všech 279 dívek, které minulý týden ozbrojenci unesli z internátní školy ve státě Zamfara na severozápadě Nigérie. S odkazem na sdělení místního guvernéra o tom napsala agentura Reuters

Dívky byly uneseny ze střední školy v Jengebe v noci na pátek. O jejich propuštění nyní na Twitteru informoval guvernér Bello Matawalle a zveřejnil jejich fotografie. O kolik dívek se jedná, v první chvíli neinformoval. Později novinářům řekl, že na svobodě je všech 279 unesených školaček s tím, že nebylo uneseno 317 dívek, jak dříve informovala média. Mluvčí lokálních úřadů Sulaiman Tanau Anka poté podle Reuters vysvětlil, že se už při útoku únosců některým dívkám podařilo uprchnout do lesa a byly následně nalezeny. Zbylých 279 bylo uneseno a všechny jsou nyní na svobodě.

"Díky Bohu! Je mi potěšením informovat o propuštění unesených studentek GGSS Jangebe," uvedl Matawalle. "Vyzývám všechny dobře to myslící Nigerijce, aby se s námi radovali, protože naše dcery jsou nyní v bezpečí," dodal.

V severní Nigérii se kvůli působení ozbrojených milic zhoršila bezpečnostní situace. Dříve za únosy v zemi stáli především bojovníci teroristické organizace Boko Haram, nyní ale stále častěji tuto taktiku využívají ozbrojené zločinecké gangy. Poslední únos dětí byl druhý za necelé dva týdny. V sobotu ozbrojenci propustili 27 dospívajících chlapců, které unesli ze školy v nigerijském státě Niger 17. února.

Zdroj: ČTK
Další zprávy