reklama
 
 

Karel Čurda a fenomén zrady v českých dějinách. Je u nás odedávna jako doma

28. 4. 2017
Zrada nás doprovází od bájného Svatopluka po rok 1968 a Antichartu. Odkud přijde příště? Komentář Luďka Navary pro Aktuálně.cz.

Stojí za to si připomenout tohle zvláštní výročí: 29. dubna 1947 byl popraven Karel Čurda, zrádce, ten prototyp všech (českých) zrádců, symbol udavačství a zbabělosti, muž, který prozradil své odvážné kamarády a spolubojovníky po atentátu na Reinharda Heydricha. Ti byli pak obklíčeni v pražském kostele svatého Cyrila a Metoděje, načež z Čurdy se stal konfident a později alkoholik. S odporem se o něm mluví a píše stále, samozřejmě, možná ne vždycky úplně právem. Je to právě sedmdesát let, co mu kat utáhl smyčku kolem krku.

Jako by nás po staletí větší či menší zrada vytrvale ne(do)provázela! Tolikrát, když se někdo z Čechů něčemu odvážně postavil, našel se jiný (Čech), který ho zradil. Češi kráčeli dějinami se svými hrdiny a zrádci ruku v ruce, a tak není od věci očekávat, že budou takhle kráčet i dál. Nezdá se to být něčím úplně příjemným, ale je asi lepší s tím pro jistotu počítat, protože dějiny se přece opakují, ne? Nebo je to tak všude a Češi jen nejsou jiní?

Řeklo by se, že těch sedmdesát let od Čurdovy popravy vypadá jako dost dlouhá doba na to, aby se na nějakého toho nešťastného zrádce zapomnělo, ale ta událost se jaksi sama od sebe připomíná znovu a znovu. Jak zpívá Jaromír Nohavica: "Jako když k půlnoci na dveře zaklepe nezvaný host, stejně tak na tebe za rohem čeká tvoje minulost." A Nohavica sám o (nezvané) minulosti ledacos ví; žil v době, v níž vládli (rudí) uzurpátoři, a taková doba samozřejmě zrádcům přála. Skoro každý tak byl vystaven pokušení - stát se malým, či možná ještě menším a bezvýznamnějším zrádcem. Jenže i ta malá zrada pak někdy přebíjela vše ostatní a dobré; jako u Čurdy jeho strašlivá zrada přebíjela původní velkou statečnost, s níž on přece (dobrovolně) odešel do zahraniční armády odvážně bojovat proti Hitlerovi; výcvik v Anglii, nebezpečný výsadek do Protektorátu…

A jestliže za války se Čurda zradou zpočátku třeba pokusil "vykoupit" si holý život pro sebe i své blízké, jiní si v té době drobnou spoluprací zajišťovali třeba jen lepší podmínky přežití. A mnohem později si lidé "vykupovali" jen obyčejné příležitosti (ne vždy pro sebe, ale pro své děti a blízké), ovšem cena byla podobná: zrada. Větší či docela drobná, přehlédnutelná.

Seznamy spolupracovníků nacistické tajné policie gestapa se po letech proměnily v seznamy spolupracovníků komunistické tajné policie - StB. Stovky, tisíce jmen. A tihle nešťastníci (mnozí z nich zrádci z donucení, omylu, anebo i z přesvědčení) nás provázejí od pádu komunismu dodnes: mnohý, kdo se na seznamu našel, tvrdil, že ho to netrápí, ale pak se soudil a zpravidla úspěšně si nechal tím soudem potvrdit, že nezradil; zrádcem prostě není nikdo rád, dokonce ani v Česku, zato každý rád využíval výhod, které mu ta zrada přinášela.

A v tom je ten problém, se kterým zápasíme dodnes: jestliže soud zpětně anuluje zradu, jak zpětně anuluje výhody plynoucí z té tehdejší zrady? Protože vedle tisíců zrádců byly tisíce těch, kteří nezradili, a ti si o výhodách plynoucích z malé či velké zrady mohli nechat jen zdát. Když umenšíme hloubku naší zrady, neumenšíme i odvahu těch, kteří nezradili? Někteří nám dnes dávají najevo, že je jedno, jakou cestou se člověk vydává, ale z dějin (ehm, z těch českých zvlášť) přece víme, že to nemůže být pravda. Tím spíš, když vidíme, jak ostře kontrastuje přísnost, s níž jsme trestali zradu z dob okupace, s benevolencí, s níž (ne)trestáme zradu z dob komunistické totality.

Samozřejmě, někdo řekne, že zrádců bylo v českých dějinách tolik! A zdá se, že má pravdu: Chartu přece podepsalo méně lidí než Antichartu, řekne někdo. Nebo: "Češi jsou národ udavačů… Kdybychom měli zavřít všechny ty vaše kompatrioty, na které nám dochází udání z vašich řad, vězení by na to nestačilo," vzpomínala herečka Adina Mandlová na slova jednoho svého německého známého z doby okupace. Možná ale tímhle tvrzením po válce jen chtěla svým způsobem ulehčit sama sobě, protože v té době sama čelila nařčení z kolaborace. Tedy ze zrady, trochu bezohledněji řečeno, že.

Zrada je totiž v Česku domovem odedávna; už bájný Svatopluk přece zradil, a to hned dvojnásobně. Zradou (a bratrovraždou) skončil život knížete Václava, patrona české země. I Hus v Kostnici byl zrazen králem Zikmundem a jeho falešným slibem - tahle jednotlivost udělala zrovna z tohoto panovníka v očích Čechů kreaturu, kterou zůstává dodnes. Zradou byl v Chebu zabit Valdštejn a našli bychom mnoho dalších příkladů: Zrada byla součástí i českého národního obrození; autor libreta k Prodané nevěstě, Karel Sabina, prý musel chodit v přestrojení poté, co se Češi dozvěděli o jeho udavačské "kariéře". To bylo ještě dávno za Habsburků, ale pravda stejně vyšla najevo.

Samozřejmě, zrádci dělají vše pro to, aby se to nestalo: vzpomeňte například na takzvaný zvací dopis, který sepsali zrádci z řad československých komunistů v roce 1968, kterým pozvali sovětské a další okupační armády do Československa. Ten dopis byl uložen v Moskvě v obálce s přípisem, že nemá být otevřena. Byl to samozřejmě důkaz zrady, která vedla k další tragické etapě českých a slovenských, ale i evropských a světových dějin; ten smutný srpen 1968 nešlo přehlédnout. A přece se tahle zrada stejně prozradila tak jako jiné předchozí zrady, a nic na tom neměnilo, že na straně zrádců stály zpočátku celé armády (doslova).

To je možná ten vzkaz, který nám dnes posílá Čurda, jenž si ještě za války po své zradě změnil jméno: každá zrada bude odhalena a každý zrádce bude odhalen. Třeba nebude potrestán na zemi, třeba pochopí, že se potrestal sám už tou svou vlastní zradou. Možná je tohle vše opravdu dobré vědět, protože dnes na zradu nemyslíme; vede se nám dobře, nepřítel neovládá naši zemi a zdá se, že slovo zrada ztrácí svůj náboj a může být zapomenuto. Jenže tak to není; nevíme totiž, zda nepřijdou vážnější chvíle, a nevíme, zda například v Moskvě už dávno nehledají někoho, kdo by jednou nenapsal taky nějaký dopis, jako v osmašedesátém: nemusí obsahovat zradu přímo na Češích; stačí, když se budou zrazovat naše společné evropské cíle a úsilí: v otázce Krymu, Ukrajiny, Pobaltí, Gruzie, obrany, obchodu nebo propagandy. Třeba už toho zrádce mezi námi dávno našli, jen o něm tak úplně nevíme.

autor: Luděk Navara

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama