V posledních letech se i u nás více než dříve mluví o znásilnění žen, o sexuálním násilí na ženách, ale i o sexuálním násilí obecně. K tématu v opožděném Česku nejprve přitáhla pozornost kampaň #MeToo, jež poukazála na sexuální obtěžování a kterou spustila aféra amerického producenta Harvey Weinsteina.
Kampaň vyvolávala vášně a byla posmívána a zlehčována podobně jako třeba zelené aktivity Gréty Thunbergové. Pak zájem o sexuální násilí opadl, ale znovu se vzedmul okolo kauzy bývalého poslance TOP 09 Dominika Feriho. A znovu opadl. Nově na problematiku znásilnění nešťastně upozornil policejní prezident Martin Vondrášek. V pořadu Spotlight důrazně a přesvědčeně prohlásil, že si ženy velmi často při oznamování znásilnění vymýšlejí.
Vondrášek moderátorce nejprve popisoval, jak je policie na případy znásilnění školena a připravena. Reagoval na svědectví žen i organizací, které pracují s oběťmi sexuálního násilí, a tvrdil, že policisté výpovědi obětí často zlehčují nebo je neberou vážně. Policejní šéf popsal, že na 80 územních odborech městských ředitelství sedí specialista na mravnostní kriminalitu, že existují specializovaná oddělení mravnostní kriminality na všech 14 krajských ředitelstvích a že nad tím vším ještě existuje metodika Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, policisté jsou vzděláváni.
Dodal, že tam pracuje hodně žen a většinou jde o jedny z nejlepších vyšetřovatelek mravnostní kriminality, ale "čas od času se neubráníme nějaké míře profesionálního cynismu, které se neubrání žádná profesní skupina".
Vondrášek nabídl standardní popis policejního rozdělení práce. Pak zavzpomínal: "Když jsem já sloužil na obvodním oddělení, tak u těchto závažných trestních činů jsme se snažili oznamovatelku uklidnit, nabídnout kafe… ty úkony trestního řízení se nedají dělat v emocích, pokud mají mít nějakou váhu a nemají se opakovat." Posunul se do jisté míry k bagatelizaci znásilnění, situaci uklidní "kafe". Dost pochybuji, že by čerstvě znásilněná stála o kávu, mnohem spíš o empatii, o pochopení, o pocit "tady mi rozumějí".
Dál Vondrášek mluvil jako člověk z typicky českého prostředí. "Je teda potřeba říci, a já celou dobu, co se tady bavíme, přemýšlím, jestli to mám říci, nebo to nemám říci, ale asi mám, doufám, že to nebude vytrženo z kontextu. Velmi často, ale velmi často je oznámení ženy o sexuálním násilí smyšlené. Velmi často. A je to dost často i vyšetřovací verzí, musíme prověřit, zda to, co nám ta žena říká, je pravda. Mně se to stalo osobně v mé praxi minimálně dvakrát, dvakrát smyšlené znásilnění, žena se bála jít domů, bála se, že to nad ránem manžel nebude akceptovat…"
Představuju si, že rozhovor s policejním prezidentem poslouchá žena, jež byla znásilněna a váhá, zda jít skutek nahlásit. Hlava policie třikrát opakuje, že "velmi často" je oznámení smyšlené a že to případné smyšlení samozřejmě tvoří jednu z policejních vyšetřovacích verzí. Takže si ta žena (nebo muž), která byla znásilněna, ihned představí, jak jí policie nevěří a jak začne zkoumat, jestli se ona sama nedopouští trestného činu. Kde pak vezme pak odvahu jít znásilnění oznámit? Prožít celé to trauma a přidat si další?
Na ženy měl apelovat, ať znásilnění vždy ohlásí
Moderátorka na to namítne, že se jedná o minimum případů a Martin Vondrášek ihned kývá, "je to minimum, je to minimum případů, a proto jsem říkal, že jsem moc přemýšlel, jestli mám tuto zkušenost říci". Nejprve tedy opakuje, že "velmi často, velmi často, velmi často" si ženy vymýšlejí, po výtce moderátorky otočí, že jde "o minimum případů".
Celé to je typické. Znásilnění se u nás děje často, nahlašováno je však zřídka. Ještě stále tu nepanuje taková společenská nálada, aby bylo samozřejmé jít je nahlásit. Mít jistotu, že to mám udělat. Statistiky znásilnění samozřejmě nemohou existovat, děje se zdrcující většinou vskrytu. K dispozici máme jen nepřesná čísla, odhady. Uvádí se obvykle, že ročně je spácháno okolo 12 tisíc znásilnění, nahlášeno je však jen okolo tisíce z nich, tedy jedna dvanáctina. A z té dvanáctiny je smyšlených zase asi dvanáct procent. Toto číslo uvádí advokát Daniel Bartoň, který se specializuje na oběti zneužívání.
Odtud plyne: pro českou společnost znásilnění zjevně souvisí se stovkami let zavedeným vnímáním ženy a postavením ženy ve společnosti. Nepředstavuje dostatečně závažný trestný čin, jsme na ně jaksi absurdně zvyklí, vnímáme je často jako "není to pěkné, ale patří to k životu". Ne, nepatří to k životu, alespoň ne k tomu normálnímu, zdravému.
Po kritice policejní prezident svůj výrok zmírnil: "Uznávám, že nebylo šťastné použít v diskusi o smyšlených oznámeních slovní spojení 'velmi často'. Takové případy se však dějí a kolegyně a kolegové musí při prověřování pracovat i s touto možností," sdělil a dodal, že prověřovat se musí citlivě, aby se nestalo, že bude oběť sekundárně viktimizována.
Je dobře, že si uvědomil chybu, je dobře, že ji reflektuje. Policie má ovšem dbát nejen na dodržování zákonnosti, ale taky na všeobecný pocit bezpečí a důvěry ve společnosti. Bylo by bývalo logické, kdyby Vondrášek místo tvrzení o "velmi častých" smyšlených oznámeních, kterých je ve skutečnosti jen zlomek, mluvil o tom, že zdrcující většina znásilnění u nás není nahlášena. Znamená to, že nejsou nahlášeny závažné trestné činy. To přece má šéfovi policie vadit, i když by nahlášení policii přidělalo mnoho práce.
Vondrášek postupoval i při své dodatečné skoro omluvě opačně. Použil statistiku, podle které policie prověřovala v každém z posledních dvou roků přes tisíc podezření ze znásilnění. Méně než polovinu odložila. Loni 573 případů. Dovodil z toho, že "se skutek nestal". Skutečně se nestal? Nebylo to tak, že policie prostě nenašla důkazy? A jak je hledala, intenzivně, nebo laxně, "po česku", tedy s přesvědčením, že "to je normální", nebo pilně?
Nejde jen o hlavu policie, jde o nás o všechny. Neměli bychom ve svém okolí tolerovat násilí na ženách, znásilnění. Ani ve svých rodinách, ve svých partách, sportovních oddílech, nejrůznějších společenstvích. Měli bychom se snažit, aby nahlášení znásilnění, když k němu dojde, bylo samozřejmé. Pak by jich zcela jistě ubylo. Měli bychom myslet tak, že nenormální je nejít znásilnění nahlásit, i když je to třeba znásilnění, jehož se dopustil manžel.
