Už více než sedm měsíců se táhne hrůzostrašná krvavá bitka, o níž agresor předpokládal, že potrvá nanejvýš pár týdnů. Začalo to koncem února zcela zpackaným pokusem Moskvy o dobytí Kyjeva. Ostudnou porážku si tam připravili nejen tupohlaví armádní velitelé, kteří zjevně uvěřili, že vysněné věci se tak nějak samy od sebe změní v realitu. Lvím podílem k spektakulárnímu neúspěchu přispěly také ruské tajné služby, jež do Kremlu posílaly zcela zkreslené informace o situaci i náladách na Ukrajině.
Boje pak už tedy pokračovaly "jen" na na jihu a východě země - a Rusové během nich slavili celkem významné územní zisky. Nejdůležitějším z nich je nepochybně suchozemský koridor, který ruskou "velkou zemi" propojil s anektovaným Krymem. Na sklonku léta se ovšem napadení Ukrajinci zformovali k protiútoku a v řádu pouhých dnů získali zpět na osm tisíc čtverečních kilometrů domoviny. Náhle prohrávající a ustupující Moskvě tak nyní nezbývá než podnikat kroky, které si prokazatelně vůbec nepřipouštěla.
Křest nesvatého Vladimira
Vladimir Putin musel 21. září vyhlásit "částečnou" mobilizaci, aby svou armádu posílil nejméně o 300 tisíc vojáků, kteří mají krom jiného nahradit desítky tisíc těch, již už v cizí zemi padli, jsou raněni, zajati nebo se vzdali a dezertovali. Už po dvou dnech ale vyšlo najevo, že akce - mimochodem první svého druhu od druhé světové války - běží asi podobně hladce jako onen únorový útok na ukrajinskou metropoli. Ruský stát nemá pro rezervisty výzbroj ani výstroj a není jim schopen poskytnout odpovídající výcvik ani je smysluplně začlenit do stávajících vojenských struktur.
Tomu odpovídá i reakce společnosti: muži v ohroženém věku hlasují nohama a zemi houfně opouštějí. V mnoha ohledech se pak proti veřejně stavějí i Putinovi dosavadní loajální souputníci. Konkrétně předsedové obou komor ruského parlamentu Valentina Matvijenková a Vjačeslav Volodin či televizní hlásné trouby Kremlu Margarita Simonjanová a Vladimir Solovjov. Jejich pochybnosti však není radno přeceňovat, řada znalců má za to, že jde o předem dohodnutou hru, jejímž účelem je ventilovat společenské pnutí.
I taková varianta však dokazuje, jak riskantním krokem pro ruského prezidenta mobilizace je. A v jak zoufalé situaci se nachází, když se k ní musel uchýlit. Tím spíše, že tak fakticky přiznává, co doposud nepřipouštěl - že Kreml proti Ukrajině nevede operaci, která je věcí armády, nýbrž válku, jež se tak či onak brzo dotkne každého Rusa.
A aby o strastech, do nichž zemi zahnal, nebylo nejmenších pochyb, přidal Putin navrch i jaderné pohrůžky. Přesně v duchu ruské vojenské doktríny, která připouští užití nukleárních zbraní nejen v odvetě, ale také jako útočného prostředku, cítí-li se Moskva ohrožena. Vše přitom nasvědčuje tomu, že na odhodlání kremelského vládce lpět na svých fixních ideách, jakkoliv katastrofální jsou či mohou být jejich následky, se nezměnilo naprosto nic.
Bunkrový děda
Utěšování není namístě, ruský prezident se zjevně rozhodl dosáhnout vysněného "vítězství" prakticky za jakoukoliv cenu. A protože to faktické se pro něj stává stále méně dosažitelným, nezbývá mu, než hledat alespoň zdánlivé - tedy takové vyústění své agrese, které bude moci vydávat za výhru.
Jakkoliv je zřejmé, že strůjce celé tragédie se řadou chyb odsoudil přinejmenším k politické smrti, nebylo by známkou realismu počítat s tím, že ta už klepe na dveře. Dnešní Rusko funguje jinak. Časy, kdy v něm vládla politbyra schopná osnovat palácové převraty, jsou minulostí. Vladimir Putin se během covidové krize změnil v "bunkrového dědu" a podle všech dostupných informací přerušil kontakt s řadou kdysi blízkých spolupracovníků i s realitou. Izolace pak jen zesílila jeho posedlost rozhodováním, jež zkoncentroval skoro výhradně do svých rukou. A vše nasvědčuje tomu, že ty se mu - navzdory pokročilejšímu věku - zatím stále ještě netřesou natolik, aby mu z nich otěže moci vypadly.
Autor, rusista a překladatel, je komentátorem Českého rozhlasu.
