Za posledních padesát let se stavy obratlovců snížily o víc než dvě třetiny, varuje výroční zpráva Living Planet Report. Ta, na kterou se odvolávají Greta Thunbergová i David Attenborough (ten ovšem, jak je jeho zvykem, velmi opatrně). Living Planet Index, ukazující úbytek obratlovců až o sedmdesát procent v porovnání s rokem 1970, byl dosud považován za hlavní důkaz toho, jak zle na tom Země je. Údaj běžně citovaly i vědecké publikace, přestože spoustě ekologů připadal divný, protože neseděl ani s přímou terénní zkušeností (která je ovšem vždy omezená), ani s řadou jiných studií.
Teď ale vyšel v časopisu Nature odborný článek, který vychází ze stejných dat a ukazuje, že apokalyptické závěry jsou - mírně řečeno - zavádějící.
Ve shodě s podobně zaměřeným článkem v časopisu Nature Communications tvrdí, že - zjednodušeně řečeno - řada obratlovců sice ubývá, ale populace jiných se zase zvyšují, takže to v součtu vychází víceméně vyrovnaně.
Navíc, když odečteme necelá tři procenta populací, které extrémně prudce klesají, začnou dokonce mírně převažovat populace rostoucí. Ta tři procenta se přitom týkají jen některých oblastí na světě (hlavně jihovýchodní Asie a Oceánie) a jen některých skupin, například obojživelníků. Globální zánik obratlovců se tedy nekoná, jakkoli lokálně určitě můžeme katastrofické úbytky pozorovat.
Lesk a bída statistiky
Vnucuje se samozřejmě otázka, jak je možné, že na základě stejných dat bylo možné zjistit tak strašně rozdílné věci. Odpověď není úplně triviální, ale v principu spočívá v tom, že aplikuje-li se dostatečně složitá a neprůhledná statistika na extrémně nerovnoměrně a nestandardně sesbíraná data, může vyjít skoro cokoli, zvláště když chceme, aby to tak vyšlo.
Lidé, kteří připravovali Livinig Planet Report, analyzovali údaje z databáze, kde se bez ladu a skladu scházely všechny záznamy o populačních změnách, ať už byly sbírané z jakéhokoli důvodu a na jakémkoli místě. Data jsou tedy strašlivě nesourodá a může se klidně stát, že jejich většina se týká populací, které byly sledované právě proto, že ubývají.
Problémů bylo ale zjevně víc. Autoři původního indexu různě složitě vážili a průměrovali různé oblasti Země a výsledek také zásadně ovlivnily extrémně krátké populační řady, které měly třeba i jen tři záznamy, o jejichž původu si můžeme myslet leccos.
Stejně je ale vlastně zvláštní, že nově publikované analýzy týchž dat dávají obrázek relativně vyrovnaného ztenčování se i růstu populací. Dalo by se přece jednak čekat, že ta data budou vychýlená ve prospěch ubývajících populací (poněvadž o ty se více zajímáme), jednak že úbytky reálně převažují, protože o ničení původních typů prostředí na celém světě není pochyb. Jak je tedy vlastně možné, že tolik obratlovců na světě přibývá?
Antropocénní komplikace
Budiž řečeno, že ani nově publikované analýzy vlastně nemusejí být reprezentativní. Prostě proto, že globální data o populacích obratlovců jsou špatná. Velká část jich totiž vyhyne, aniž si toho někdo všimne.
Vykácí-li se někde velký kus tropického pralesa, je dost pravděpodobné, že tam předtím nikdo žádné savce, ptáky ani obojživelníky nepočítal. A je prakticky jisté, že na takto vzniklou plantáž už žádný přírodovědec ani nepáchne, aby zdokumentoval, že příslušné populace vskutku dosáhly nulové početnosti. Opravdu zásadní propady tak nemusí být vůbec zaznamenány.
Na druhou stranu je jisté, že nemálo obratlovčích druhů skutečně přibývá. Netýká se to jen Evropy nebo Severní Ameriky, kde by to bylo možné přičíst k dobru vyspělé ochraně přírody. Populace velkých zvířat rostou i v některých oblastech Afriky.
Zčásti proto, že jsou chráněná a Evropané i Američané jsou ochotni platit za to, aby se na ně mohli přijet podívat. Zčásti proto, že spousta se jich vzpamatovává z úbytku způsobeného bezohledným lovem během minulých staletí, kdy byla prostě považována za pouhý přírodní zdroj (třeba slonoviny - tyhle věci dnes sice nezmizely, ale přinejmenším ve vyspělé části světa je to považováno za zločin). Což vede k takovým paradoxům, jako je nárůst populace nosorožců v Jižní Africe, přestože pytláctví a nelegální obchod dál kvetou.
Týká se to i naší přírody. Že u nás znovu máme krkavce, bobry a vlky (o přemnožených divokých prasatech nemluvě), určitě částečně souvisí s tím, že přímé pronásledování velkých zvířat člověkem polevilo. Souvisí to ovšem i se změnami krajiny - například lesů máme nyní nejvíc za posledních několik set let. To řadě zvířat svědčí, zatímco jiným ne - špatně jsou na tom zejména druhy vázané na otevřenou krajinu tradičního zemědělství. Změny naší krajiny jsou obrovské, ale čím dál méně je lze chápat jako pouhé ničení přírody.
Vlivem optického klamu (co je bližší, jeví se nám důležitější) jsme si mysleli, že příroda je na tom nejhůř právě nyní. Ale začíná se vyjevovat, že ničení přírody není jen záležitostí posledních dekád. V mnoha ohledech vůči ní byla minulá staletí mnohem surovější. Teď sice máme k její likvidaci efektivnější technologie, ale náš vztah k ní se mění k lepšímu. Nemusí to stačit, tlak rostoucí lidské populace se pořád zvyšuje, ale je tu aspoň nějaká naděje.
Současná antropocénní situace je složitější, než aby se dala vtěsnat do jednoduché šablony "člověk ničitel - mizející příroda". A tak zatímco populace některých obratlovců skutečně beznadějně mizí, jiná zvířata se, často i díky člověku, šíří. Ani to nemusí nutně znamenat něco pozitivního, ostatně o zmíněných vlcích nebo bobrech by nám pastevci respektive rybníkáři mohli povědět leccos nepěkného. Situace se stává nepřehlednou, ale naděje spočívá v tom, že svět je složitější a nakonec může být leccos jinak, než jak nám ukazují jednoduché (a vesměs špatně spočítané) indexy.
Autor, biolog, působí v Centru pro teoretická studia - společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR - a na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK.
