Novinář Luboš Palata napsal ve své úvaze pro Deník, že je to dnes v Česku s cestováním za hranice horší než za komunistů. Žena, která si na blogu ironicky říká Krkavčí matka, mluví v souvislosti s karanténou o "utahující se smyčce", v níž jsme pod strachem z nákazy postupně zbavováni svobody. A do třetice podobně argumentuje Zbyněk Vlk. Ten se pod svůj komentář v pátečních HN podepsal jako "zakladatel živého skanzenu" a porovnává koronavirus s hladem a totalitou.
Všichni tři se shodují: Budeme-li se takto razantně bránit nákaze, přivoláme na sebe horší zlo - chudobu a otroctví. Jejich texty ale spojuje ještě jedna zásadní, byť nevyřčená otázka: jak vysokou cenu jsme ochotni platit za život seniorů starších 80 let?
Kladivo na Babiše
Nejprve krátce k Palatově stížnosti na dočasný zákaz cestování. Je samozřejmě možné srovnávat člověka v dnešní karanténě řekněme s politickým vězněm ve Valdicích: ani jeden nemůže opustit vymezený prostor. Obstojí ale analogie, která budí mnohem více rozpaků, než kolik dokáže nabídnout paralel?
Vlk se zase pouští do srovnávacích počtů a zjišťuje, kolik lidí u nás už zahubil koronavir. A kolik jich nepřežije každoroční chřipkové vlny, případně autonehody. Jenomže pomíjí závažná morální dilemata lékařů, které Covid-19 zásobuje desítkami kolabujících pacientů na jedny "umělé plíce". Lze samozřejmě namítnout, že u nás zatím nikoli. Zkušenosti z dříve zasažených zemí ale nedávají moc naděje, že bychom takového vývoje zůstali zcela uchráněni.
Krkavčí matka doporučuje pěstovat vnímavost a citlivost sledováním filmů o různých povahách totality. Od Kladiva na čarodějnice až po válečného Pianistu. Nic proti, je ale otázka, co užitečného lze vyvodit ze srovnání čarodějnických procesů a holokaustu s karanténou. Na rozumný výsledek se člověku sází jen těžko.
A ještě drobná poznámka k nedůvěře vůči současnému kabinetu a jeho předsedovi zvlášť. Ano, lepší vládu si samozřejmě dovedeme představit. Zvláště my, kdo jsme strany té současné nevolili. Ale jinou než Babišovu teď zrovna nemáme. Prostě to tak vyšlo.
Přesto ty tři úvahy stojí za pozornost. Kvůli otázce, již obsahují někde ve svém jádru: jak se rozhodovat, leží-li na jedné misce vah nebezpečí, že budou hromadně umírat senioři, zatímco na té druhé hrozba zchudlé a na svobodách krácené společnosti?
Věta, kterou nechcete slyšet
Podle Vlka se politici bojí toho, že je budeme mít za cyniky, pakliže voličům jednoduše přiznají, že "teď budou oběti především mezi starými a nemocnými lidmi". Má pravdu. Politiky, kteří by oznámili, že jsou ochotni obětovat zranitelnou část společnosti, bychom za cyniky měli. Zcela po právu. "Na něco holt umřít musíte, babičko a dědo," není věta, kterou bychom jednou rádi slyšeli od svých potomků. Tím spíš ne, pokud by omlouvala jejich nečinnost v zájmu bohatší budoucnosti.
Kdo namítá, že nemá smysl zachraňovat životy za každou cenu, prozrazuje, že posledních pár let nedával pozor. Paliativní péče už delší dobu prosazuje jinou cestu. Radí lidi raději nasměrovat ke konci života, ulevit jim od bolestí a důstojně je doprovázet. Jenomže tím koncem nemá být epidemie, jíž je možné se bránit.
Restrikce, které na nás dolehly, jsou nepříjemné. A budou velmi, velmi drahé. Babišovu vládu je jistě třeba bedlivě hlídat. Poslušnost vůči současným, jistěže drakonickým opatřením, lze ale vykládat i jinak než jen povahou rezignovaných dědiců totality. Dají se přece chápat jako projev společenské soudržnosti a respektu k hodnotě lidského života od počátku do konce. Jako ochota omezit se v zájmu těch, kdo jsou koronavirem nejzranitelnější. Dvěma slovy jako dobrá zpráva. Jde o to, zda tu dobrou zprávu o soudržnosti mezi generacemi nepřebijí ty nejnovější hororové z domovů pro seniory.
