Když Petr Pithart skončil jako premiér české vlády v roce 1992, napsal do Lidových novin: "Včera ještě přijímám cizího státníka a dnes už stojím ve frontě před pultem, kde se vykupují zálohované láhve. Nevezmou mně zdaleka všechny, ale ostatním také ne. Snadnost a samozřejmost, s níž se může předseda vlády proměnit v toho, kdo bez rozpaků a stísněnosti stojí ve frontě, vnímám jako větší zázrak, než děj opačný."

Tomáš Ježek, ekonom, známý hlavně jako předseda výkonného výboru Fondu národního majetku, když odešel z politiky, mi vyprávěl, jak se setkal na podzim roku 1997 s Václavem Klausem po pádu jeho vlády. V té době neměl Klaus žádnou funkci. Narazili na sebe v tramvaji a Klaus měl v síťovce hlávku zelí, s kterou sehrál před Ježkem stydlivou pantomimu poníženého naboba, který si myslí, že má na hlavě stále zlatou korunku, ale chová se jako malý kluk, který se snaží před otcem skrýt roztržené kalhoty. Síťovku se zelím si strkal nešikovně za záda, v domnění, že není vidět. A když vystupoval a snažil se zase síťovku se zelím přemístit před sebe a bylo zřejmé, že ji musel Ježek vidět, vrhnul na něj káravý pohled, kterým ho trestal za to, že ho přistihl se zelím.

Václav Klaus zelí v síťovce považoval za potupu, Petr Pithart vracení lahví ve frontě za vítězství. Tenhle rozdíl má zásadní vypovídací hodnotu nejen o obou politicích, ale představuje dva různé prototypy, s kterými se můžeme setkávat v politice dodnes. Václav Klaus se snaží za každou cenu zastávat jiný názor, jen aby na sebe upozornil - přátelí se s politiky z extrémně pravicové Alternativy pro Německo, tvrdí, že Orbánovo autoritativní Maďarsko je jediná země, kde se cítí svobodně. Klaus chce být do smrti za každou cenu výjimkou.

Petr Pithart píše knihy a kritickým okem rozebírá své minulé aktivity. Pithart je rád, že se mohl stát zase normálním občanem, i když ví, že dárek šťastné anonymity již nikdy nezíská.

Připomínám tyto dva bývalé politiky proto, že opět budou volby, v kterých se zase budou ucházet o funkce známé tváře, a jedním z klíčů, podle kterých si lidé mohou vybírat, může být právě chování politiků v době, kdy nejsou u moci.

Jen ten, kdo dokáže ztratit pozici ve vysokém státním úřadě a neztratí přitom elementární lidskou důstojnost, kdo se nestydí za to, že nese domů zelí, kdo nemusí na sebe upozorňovat převlekem za hranolky či nesmyslně plácat ve Sněmovně šest hodin, kdo ví, že pomyslná korunka na hlavě je jen zátěž, která mu má připomínat odpovědnost za stát a chápe funkci jako službu, je hoden návratu. Jára da Cimrman by řekl: Kdo se stydí za zelí je zelinář a ne politik.