Jedná se o postupné vyprofilování pozoruhodného a dobově příznačného označení jazyk svatováclavský pro češtinu v kontextu oslavném a obranném. Každému asi hned vytane na mysli proslulá Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého z pera Bohuslava Balbína. A opravdu, Balbín mluví o "jazyce sv. Václava a svatých patronů", byť ještě neužívá ustáleného termínu s přídavným jménem svatováclavský, lingua wenceslaina. Ovšem jak známo, Balbínova obhajoba češtiny ve své době nevyšla tiskem a její dopad tak zůstal omezen na hrstku spřátelených nadšenců, kteří měli možnost nahlédnout do rukopisu, možná ji četl jen Tomáš Pešina z Čechorodu, pro něhož byla určena. Jakkoli je velmi působivá a stojí za ní velké jméno, je trochu nešťastné, že na ni byla v nové době upřena taková pozornost na úkor jazykových obran jiných, vydaných coby součást děl, jejichž prvotní účel byl odlišný. V prvé řadě se to týká předmluv či dalších doprovodných textů barokních mluvnic češtiny.

Kdy a kde se poprvé objevuje výraz jazyk svatováclavský, není zatím úplně jasné, příliš hluboko do minulosti jeho historie nejspíš nesahá. V nejvydávanější barokní mluvnici češtiny, v Janditově latinském spise Grammatica Boëmica (šest vydání mezi lety 1704 a 1754), v prvním jejím vydání z r. 1704, se sousloví objevuje, a to ve věnování velkovévodovi medicejskému Gastonu, jehož vyučoval češtině. Vzkazuje mu: "Rozhodně si ji coby ojedinělý milovník našeho otcovského jazyka, jejž nazýváme podle prvého krále sv. Václava jazykem svatováclavským, plným právem zasloužíš." A když níže hovoří o gramatikáři Rosovi, svém předchůdci, zmiňuje, že dedikoval svou mluvnici arcibiskupu Matouši Sobkovi z Bílenberka "coby nanejvýš moudrému posuzovateli a soudci a člověku v tomto jazyce velmi zběhlému, a zároveň starostlivému podporovateli a obránci otcovské řeči (tj. svatováclavské)."

V druhém vydání z r. 1705 je pak otištěna oslavná báseň mladičkého Koniáše na autora jazykové příručky, na Václava Jandita, obsahující narážky na erb velkovévodů medicejských a odkazy na poznámky (takřka) podčarou: "Svatováclavského (a) pravidla/ jazyka učíš, učiteli,/ Václave, knížete/ jasného z květu v kruhu:/ Raduj se! Tvého jména hodná,/ Václave, služba,/ stříbrné (b) Florencie/ květy, ponesou ti plat." V poznámkách se vysvětluje: "(a) jazyk český se nazývá svatováclavským; Rosa v předmluvě; (b) florentské kníže má lilie ve znaku."

Koniáš nás přivádí na stopu, která vede ke královně barokních gramatik, k Rosově Čechořečnosti z r. 1672. Rosa ve věnování jmenuje sv. Václava "přemocným ochráncem jazyka a národa svého českého" a dále v předmluvě obdobně jako Balbín označuje češtinu za "jazyk sv. Václava". Aspoň sem je tedy pro tuto chvíli možno vysledovat původ představy, o niž nám jde, představy, která v důsledku vedla k jakémusi svatořečení češtiny. Ta následně přechází do pojmové výbavy raných obrozenců a postupně mizí.

To však není všechno, teď teprve přichází ta správná senzace! V roce 1754, tedy ještě před začátkem obrození, vychází objemný anonymní český spis Země dobrá, to jest země česká, vášnivá obrana češství, z větší části poskládaná z citátů, především z děl historiků Tomáše Pešiny a Františka Beckovského. Jak upozorňoval svého času náš přední bohemista Alexandr Stich, datování knihy i její obsah nás nutí přehodnotit některé dosavadní zjevně zjednodušující soudy o vztahu baroka a obrození a úloze osvícenské filozofie na utváření jazykového nacionalismu.

Kniha jde ve své obhajobě a oslavě češtiny daleko dál, než bylo dosud zvykem, a je vlastně mnohem odvážnější ve svých požadavcích než ledaskterý obrozenec. Nejenže má čeština svatého knížete za patrona, nejenže je to jazyk svatý, ona má přímo "svou" zemi, a dokonce "svou" korunu! To ale znamená, že je z podstaty jazykem státním a podle toho by se s ní mělo zacházet! Autor praví:

Kteroužto řeč a jazyk český Bůh mnohými svatými a slavnými muži a lidmi oslavil i také královskou korunou ozdobil a ji mnohým slavným i korunovaným řečem a jazykům rovnou učinil, neb jak řeč španihelská, řeč francouzská, uherská, polská a jiné v světě řeči mají své země, mají též i královské koruny, to také nápodobně má i řeč česká, že od božské štědroty jak zemí, i také královskou korunou jest obdařená, a protož naši milí předkové k oslavení a k ozdobě té korunované řeči dle přirozeného vyslovení jména sobě dávali, jako Vratislav, Václav, Bohuslav, Bohumil, Bohovid, Duchoslav, Dobrovít, Jaroslav, Dobroslav, Veleslav, Přeslav, Dobrohlav, Dobrohost; a více tak slavnými jmény sebe odzdobovali a honosili.

A pokračuje již o něco méně nadšeně:

 My Čechové, jistě z nesmírné dobroty božské, po tak mnohých bouřlivých časích až dosavád toto království zachované máme a s královskou stolicí, s korunou i sceptrum, které naši slavní předkové svou krví a mnohou prácí dosáhli, se honosime a jiných milostí a obdarování používáme, však ale k podivení i také k politování jest, že mnozí rození Čechové na tak mnohé práce a prolití krve svých předkův, jakož i na tu mateřskou a svatováclavskou řeč zapomínají, již některý kraje a města, které tou svatováclavskou a českou řečí lísty psané, privilegia mnohých podarování a milostí od císařův, králův i od jiných slavných předkův dosáhly, vč as času nynějšího v svých obcích a městách žádného člověka nemají, který by jazykem českým takové privilegia a lísty obdarování přečísti a jiným k srozumění oznámiti a vysvětliti mohl, což jistě jest k našemu zahanbení, když necháme i Židy svým předkům v vděčnosti se převýšiti a předjíti.

Žezlo ani království sice nemáme, a není čeho želet, ale jazyk svatováclavský zůstává a má svou zem a svým způsobem i korunu. Naštěstí i ve skutečnosti, nejen na papíře jako roku 1754. Svátek sv. Václava by mohla být dobrá příležitost připomenout si, kolik si to vyžádalo úsilí.