Slyším verše Jana Skácela: I voda v řece Lethe zamrzne/ kdo dvakrát zemře věčně bude živý/ až vydají se pěšky přes zálivy/ básníci zakázaní za živa// Nad hlavou poletí jim labutě/ na břehu kůň jak černý vítr rzá/ a těžká voda v řece zapomnění/ ta voda bez dna a na dno zamrzlá//.

Tuhle Skácelovu báseň mi recitoval do ucha jeho věrný přítel a můj kamarád, básník Pavel Šrut, když jsem s ním zajel do Brna, kde jsme se s ním měli sejít v kavárně Bellevue, která byla na rohu Joštovy ulice a Moravského náměstí. Fungovala v Brně podobně jako v Praze kavárna Slavia. Chodil tam taky Milan Kundera, špital mi do ucha Šrut, zmiňuje ji v povídce Já truchlivá Bůh a před ním i Jiří Wolker.

Když jsme do kavárny vstoupili, ve Skácelových očích to zablesklo a hned nám nechal přinést sklenky na víno. Bylo to někdy na počátku sedmdesátých let.  A jak nám hned v úvodu řekl: "Píši teď básně na žudra vinných sklípků. To mi zakázat nemohou a z kamene neudělají makulaturu. Ten pískovec přežije nejen mě, ale i Husáka." Pevný Skácelův hlas hřměl na celou kavárnu, a ještě ho zdůrazňovalo jeho výrazné obočí. Tehdy mu muselo být něco přes padesát let a publikovat mohl jen v samizdatu, nebo pod cizími jmény.

Narodil se na jižní Moravě v obci Vnorovy a v Brně na univerzitě studoval češtinu a ruštinu. Pocházel z učitelské rodiny, která po válce celá vstoupila do Komunistické strany, z níž byl po okupaci sovětskou armádou v roce 1969 vyloučen, což tehdy znamenalo vyloučení i z veřejného a kulturního života.  Hudroval: "Jsem komunista, a to mi ve straně způsobuje značné potíže." Patřil k těm, kteří ještě, na rozdíl od naší generace, věřili ve spravedlivý socialismus.

Říkal o sobě: "Vystřídal jsem četná povolání, byl jsem horníkem v uhelných dolech, žurnalistou, opravářem, redaktorem rozhlasu, šéfredaktorem literárního měsíčníku a teď jsem ničím."

První jeho sbírka Kolik příležitostí má růže vyšla v roce 1957 a pak následovaly rychle za sebou sbírky Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka a Metličky. V samizdatu se objevila jeho sbírka Chyba broskví v roce 1975. Publikovat směl zase až v osmdesátých letech, a to jsem tu již nežil. Zemřel před 35 lety těsně před sametovou revolucí 7. listopadu 1989. Už jsem ho nikdy neviděl.

Byl ale na smrt připraven, jak dokazuje jeho báseň Ukolébavka smrti: "Přištrachala se hliněným džbánem plným vody", umřít znamenalo smýt "popel dní" i "všechnu trýzeň."

Napsáno pro ČRo PLus.