Nechme pro tuto chvíli stranou politickou či mocenskou anebo jednoduše lidskou motivaci opozičních hejtmanů, kteří vyšli v extrémně ošemetné situaci vstříc kabinetu a postavili se tak proti vedení svých stran. Zajímavější bude soustředit se na hlasy, které vznesly otázku, zda by nakonec nebylo lepší, kdyby boj proti pandemii řídili z větší části právě krajští lídři - to oni jsou přece dnes ve zdravotnictví, školství či sociální sféře de iure suverény.
Potíž ovšem vězí v tom, že pořád platí staré známé pravidlo, podle nějž moc třímá ten, kdo ovládá peníze. A ty kraje nemají pod palcem ani ve stěžejních oblastech, které jim zákon svěřuje.
Dnes si už sice z daní sáhnou na větší balík než dříve. Přesto ale podzimní krajské volby jízlivější političtí komentátoři právem nazvali pouhým virtuálním hlasováním s odkazem na fakt, že bezmála tři čtvrtiny regionálních aktivit závisí na erárním financování, takže samosprávy pořád v zásadě fungují jen jako prodloužená ruka vlády.
Během krize tak logicky pořád sílí napětí mezi úkoly krajů a jejich faktickým postavením v systému. Dobře patrné to bylo hlavně loni na jaře, kdy se v první pandemické vlně centrum mediálně přetahovalo s regiony, kdo má větší zásluhy na tom, že věci fungují, a na čí hlavu padá selhávání - například pozdní testování ve velkých industriálních firmách.
Takový český Brusel
Abychom ale nenasazovali psí hlavu jen centru, přiznejme, že také v regionech si občas rádi pomáhají osvědčeným fackovacím panákem: pražskou vládu líčí jako zdroj všech problémů, takový český Brusel, kterého by bylo nejlepší se zbavit a dělat věci svobodněji, po svém.
Jistě to tak může být v otázkách rozvojových investic, čerpaných převážně z evropských fondů, ale sotva by to byl posun k lepšímu při ochraně veřejného zdraví či v bezpečnostních záležitostech. Jsme zkrátka příliš malou zemí, než abychom si mohli dovolit federativní uspořádání. Všem nám prospívá, když tady decentralizace moci má své meze.
Proč, je dobře patrné při pohledu do sousedního Německa, jehož největší spolkové země jsou lidnatější než celé Česko (Severní Porýní-Vestfálsko čítá 18 milionů, Bavorsko 13 milionů a Bádensko-Württembersko 11 milionů obyvatel) a mají také nepoměrně více pravomocí i peněz. Zdravotnictví a sociální služby jsou zcela v jejich gesci, podobně jako regulace veřejného prostoru. Což se ale právě během pandemie ukázalo být největším problémem.
Spolková vláda v Berlíně často čelila velkým potížím, protože země nesdílely jednotný pohled na protipandemická opatření. Méně postižené regiony se v první vlně velmi vzpíraly strategii Angely Merkelové a napříč Německem tak nebylo možné přehlédnout velké rozdíly v regulaci.
Ani tak kancléřka svůj pohled nezměnila - pořád prosazuje maximální opatrnost a chce, aby společnost vydržela uzavřená tak dlouho, jak to šíření viru bude vyžadovat. Sklízí za to sice kritiku, protože karanténa už se Němcům značně zajídá, na svou stranu ale v mezičase získala zemské vlády, neboť nákaza roste plošněji a všichni se bojí nových mutací. I přesto ovšem Merkelová jen s největší námahou dosahuje politického konsenzu. Naposledy žádala o prodloužení všeobecné uzávěry do 14. března, spokojit se ale nakonec musela jen s o týden kratší lhůtou.
Hejtmani na koni
Federativní různorodost Německa je obecně považována za jeho největší demokratickou sílu, jenže pandemie nenabízí mnoho času na dlouhá vyjednávání a politické taktizování. Centralizace, podporovaná rychlým digitálním propojením, se v takových situacích ukazuje být vhodnějším modelem. Decentralizovaná moc je sice přirozeně blíže lidem a oživuje politiku, ale jakmile jde o ochranu a smysl celku, potřebuje koordinaci a efektivní zapojení do širšího rámce.
Toho si evidentně všimli i hejtmani, když umožnili vládě, aby svůj celkový vzorec pro zvládání pandemie rychle upravila. Zároveň si ale za to řekli o splnění svých požadavků, k nimž mimo jiné patří návrat dětí do škol či otevření menších provozoven. Při pohledu na rostoucí čísla nakažených a těžce nemocných je to ovšem přání absurdní. Krajští lídři si zcela po právu řekli o větší podíl na moci, ta s sebou však přináší také odpovědnost, již by teď měli přijmout.
Stát bude vždy jen tak funkční, jak funkční budou jeho součásti - a jak dobře se spolu naučí komunikovat. Pandemie odhalila, že tomu jako společnost pořád příliš nerozumíme. Když už se tady kvůli tomu schyluje k tragédii, kéž by nás alespoň v tomto ohledu dokázala posunout dál.
