Ten příběh z minulého týdne rychle spěje k zapomnění. Helena Válková dostala od prezidenta i premiéra zelenou k cestě do úřadu veřejné ochránkyně práv. Nakonec jí ale kvůli své minulosti nebude.
Prvoplánové poučení z celé kauzy je celkem banální: nevábné a často i zločinecké systémy (jako byl ten komunistický) neudržují v chodu násilnická monstra, ale často celkem sympatičtí lidé, kteří to myslí dobře. Zakládají si na své profesionalitě a nechtějí naštvat šéfa. Prostě lidé jako my. Vedle toho ale celý případ nabízí i jednu méně nápadnou lekci.
Plníme úkoly
Třikrát Helena Válková samu sebe ujišťovala v pátečním pořadu Události, komentáře, že se na ni prezident Zeman nebude zlobit, když funkci ombudsmanky odmítne. Její touha zavděčit se "nahoře" šla tak daleko, že zaváhala po otázce, zda se kandidatury doopravdy vzdává. Co kdyby na její odmítnutí prezident reagoval odmítavě? Nejspíš by ji konformita s mocí velela stát se ombudsmankou proti vlastní vůli…
Takovému testu integrity ji však prezident nevystavil. Z dějin, na jejichž znalosti si Zeman zakládá, totiž v souvislosti s její kariérou vyplavalo to dodnes hrůzně znějící jméno Urválek.
Jako kdyby nás dějiny zvukem toho příjmení chtěly pošťouchnout, abychom nezapomněli, že se černobílý svět prvorepublikových filmů po válce během pouhých několika let změnil v černobílé záběry z politických monstrprocesů. Jak je možné, že se "success story" - totiž příběh Josefa Urválka, syna mašinfíry z Českých Budějovic, který se v demokratickém Československu vypracoval v úspěšného právníka - změnila po Únoru v symbol nejbrutálnějších perzekucí, lágrů pro nevinné a smrti? Jako by nás metamorfóza prvorepublikového právníka v komunistického kata neděsila o nic méně než jeho prokurátorské verdikty.
"Byl jsem subjektivně přesvědčen, že svědomitě plním svěřený úkol," vysvětloval Urválek Rudému právu v dubnu 1968. Zněl z toho alibismus všech vykonavatelů rozkazů. Je nevkusné přirovnávat Válkovou k Urválkovi, který posílal lidi na smrt. Není však od věci povšimnout si Urválkovy konformity s poměry. Pod vlivem sovětských poradců se z něj stal hysterický sekerník, který se podle historických pramenů skutečně zalíbil svému šéfovi, tedy Klementu Gottwaldovi.
Válková nevidí zlo, neslyší zlo, prostě jen dělá svoji práci. V sedmdesátých letech tak její konformita vedla až ke krátké spolupráci s takovým Urválkem.
Jiná práva
Z té neslavné epizody neúspěšné kandidátky na ombudsmanku plyne zajímavý závěr, pokud nám neunikl nenápadný, ale klíčový moment zmíněné televizní debaty. Válková se v jednu chvíli téměř kolegiálně obrací k disidentovi Jiřímu Gruntorádovi s tím, že vlastně pracovali na podobném tématu, jen se jako právnička a nikoliv chartistka zabývala za socialismu "jinými lidskými právy".
Představa, že existují rozličná lidská práva pro rozličné lidi, tedy pro disidenty a ostatní občany té doby, samozřejmě Válkovou diskvalifikovala pro funkci ombudsmanky víc než její spolupráce s Urválkem koncem 70. let. Zvlášť dnes, kdy se z tématu lidských práv třeba při pohledu na Čínu stává jakási partikulární specialita, kapric přecitlivělých Evropanů.
Příběh neúspěšné kandidátky na ombudsmanku spěje k zapomenutí, ale připomněl důležitou věc, na níž hájení lidských práv, tedy práce ombudsmana stojí. Ve starověku ji jeden národní vůdce formuloval takto: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo."
