Přesto v posledních letech předvedla, že má jistou kompetenci spravovat stát, a to dokonce soudě dle výkonnosti ekonomiky, rostoucí životní úrovně a výborného mezinárodního postavení zdárně. Samozřejmě, únava materiálu, použijeme-li slovník Miloše Zemana, je patrná a zotavovací kúra v opozičních lavicích by ČSSD jedině prospěla. Zůstává však hlavní a rozhodující důvod pro to, aby sociální demokracie bez ohledu na personální složení ve své vládní misi pokračovala: nešikovnost, ba zlomyslnost ODS.
Může to znít jako přehrávání viny na okolí Paroubkovy partaje, nicméně pro ČSSD hovoří zejména pubertální chování a matné exekutivní výsledky Topolánkova týmu při přechodném pobytu ve Strakově akademii.
Na předácích ODS (Tlustém, Langerovi, Římanovi či Julínkovi) je zdálky poznat, jak moc se do vládních křesel těšili. Nabuzené emoce však evidentně přebily chladný rozum. Občanští demokraté házejí špínu na své oponenty, čistí ministerstva i další významné instituce (tajné služby, policii, poradní orgány vlády) od jí nepohodlných osob a místo koncepcí vrhají v plen bombastické slogany, jakoby už znovu veřejnost lákající k (předčasným) volbám. Samotná ústřední teze "Nejde nám o sestavení naší vlády s naším programem, ale o zabránění Paroubkovu návratu" je výmluvná. Mirek Topolánek nejprve klopotně slepoval kabinet, pro nějž si nedokázal vyjednat ani sněmovní důvěru, a u jeho lidí jsme pak zjistili, že nic zajímavého v ministerských tornách neskrývají (dokonce i ten státní rozpočet po siláckých prohlášeních převzali od Bohuslava Sobotky) a že se považují takřka jen za modrou deratizační četu.
Do karet sociální demokracii hraje i postupující polarizace společnosti. Přestože byla před sněmovními volbami oboustranně vydatně přihnojována, ve své podstatě kopíruje globální konflikt "světa peněz" a "světa práce", potažmo úspěšných a sebevědomých se slabšími a opatrnými. Ačkoli se ODS v předvolebních měsících upínala k sociální rétorice (mnohem přesvědčivěji ji však v rámci evropského sociálního státu používají konzervativci v Británii, Německu nebo Švédsku), bylo zřejmé, že si brousí zuby například na zákoník práce, legislativní úpravu neziskových nemocnic či na investiční pobídky velkým (zpravidla zahraničním) firmám. Za daného stavu je pro soudržnost společnosti, jež svoji transformační fázi dosud nezakončila, přínosnější solidaristická ČSSD než vyhraněně tržní ODS.
Zbývá se jen vypořádat se zdánlivě klíčovým argumentem proti comebacku sociální demokracie: Česká republika potřebuje reformy, především důchodů, zdravotnictví, částečně školství. Jenže pro ně je důležitá vláda stabilní, s výraznou parlamentní většinou, v naší konkrétní situaci tedy jakákoli podoba velké koalice. A ani ta se přirozeně bez ČSSD neobejde.
Autor je ředitelem Masarykovy dělnické akademie
