Kdo rád čte, bude si jej nejspíše pamatovat jako autora řady světově proslulých knih, z nichž nejdůležitější je Rozmanitost života (1992). Dílo, které jako první dokázalo zpopularizovat koncept biologické rozmanitosti (biodiverzity) a připomnělo, proč je tak důležité ji bránit.
Jde o přelomovou práci, díky níž se studium rozmanitosti, jejích zdrojů a změn, stalo centrálním tématem "zelené" (organismální) biologie. A jež vedla až k tomu, že ve 21. století se stala ochrana biodiverzity klíčovou politickou agendou. Když tato kniha v roce 1996 vyšla česky, působila na autora těchto řádků, stejně jako na řadu jeho kolegů, silou zjevení - nejenže skvěle shrnovala velkou část moderní ekologie a evoluční biologie, ale jasně dokázala identifikovat, kde jsou problémy a co je s nimi třeba dělat.
Polyhistor a syntetik
Wilson zasáhl do ohromného množství oborů - původním zájmem klasický entomolog zaměřený na mravence se během předlouhé odborné kariéry zabýval biogeografií, ekologií společenstev, evoluční teorií a sociobiologií. Vstupovat neváhal ani do diskusí o teorii vědy, lidské přirozenosti a dokonce i o náboženství a smyslu lidského života. Právě ochotou ostře se vyjadřovat v ideologických a civilizačních sporech si vysloužil spoustu nepřátel. A také nálepku zapřisáhlého scientisty, který by nejraději veškerou lidskou kulturu nahradil přírodovědou.
Nebylo to úplně neoprávněné - Wilson skutečně ke všemu přistupoval z pozice klasického přírodovědce, pro něhož je nejdůležitější empirické pozorování přírody a zcela konkrétní znalosti. Jeho zásluhy na rozvoji ekologie a evoluční biologie jsou ale v jistém smyslu přeceňovány. Wilson byl spíše špičkový syntetik než opravdový teoretik. A jeho přínos typicky spočíval ve schopnosti dát dohromady relevantní empirický materiál, spíše než vytvořit nové koncepty. Čímž se lišil od Darwina, s nímž bývá někdy srovnáván, protože Darwin byl zcela unikátní v tom, že perfektně zvládal obojí.
Platí to i pro jeho možná nejdůležitější odbornou knihu Teorie ostrovní biogeografie (1967), kterou napsal spolu se zakladatelem moderní ekologie Robertem MacArthurem. Není pochyb, že dodnes relevantní teorie dynamiky druhové rozmanitosti na ostrovech (ve skutečnosti nejen na nich) by bez Wilsona nevznikla, ale klíčový formální aparát vypracoval MacArthur, který kromě biologie na rozdíl od Wilsona dobře rozuměl i matematice.
Podobně je tomu s příspěvkem k evoluční teorii - Wilson bývá považován za zakladatele sociobiologie, ale jeho slavná kniha Sociobiology (1975) především shrnovala myšlenky a znalosti, které v oboru už existovaly, jen jim předtím nikdo nedal jednotnou škatulku a právě onu ideologii, která si pak vysloužila tolik kritiky.
Vize, že velkou část sociálního chování včetně altruismu lze vysvětlit prostřednictvím přirozeného výběru na úrovni jednotlivých alel (kterým pak Richard Dawkins začal říkat sobecké geny, aby tím celou věc ještě trochu zmátl), v biologii rezonovala už dlouho a stala se celkem rychle mainstreamem. Problém spočíval v otázce, do jaké míry lze tento koncept aplikovat i na člověka a lidskou společnost. Kritici, včetně velmi vlivného biologa Stephena J. Goulda, upozorňovali, že v lidské společnosti jde o mnohem víc než jen biologii a nelze proto na genetiku a přirozený výběr redukovat úplně vše.
Ideolog a provokatér
Wilsonovou reakcí na tento typ kritiky byl jeho koncept konsilience (stejnojmenná kniha u nás vyšla v roce 1999), což je řekněme soulad mezi poznatky různých věd. Poukazoval na zdánlivě zjevnou skutečnost, že má-li být něco považováno za vědecké, nemělo by to být v rozporu s ověřenými poznatky jiných disciplín. A podobně jako biologické poznatky a teorie nemohou být v rozporu se základními principy fyziky a chemie, tvrzení sociologie, psychologie - a obecně humanitních věd - podle Wilsona nesmějí být v rozporu se základními zjištěními biologie, včetně genetiky a právě sociobiologie.
Wilson tedy navrhoval jistou syntézu přírodních a humanitních věd. Moc to ale nefungovalo, oponenti namítali, že spíše než nabídka spolupráce působí celý koncept jako pokus o převzetí humanitních disciplín pod křídla přírodovědy.
Tohle je pro Wilsona typické: Jakožto nesmírně produktivní vědec a spisovatel netrpěl nedostatkem návrhů na vylepšení světa, ovšem ty byly často - někdy více, někdy méně - naivní a omezené jeho obzorem tradičního přírodovědce.
Ve své další knize Biophilia (1984, česky zatím nevyšla) rozpracovává ideu načrtnutou už v Rozmanitosti života - totiž že člověk je "od přirozenosti" biofilní, má rád živé tvory. A navrhoval právě na této vlastnosti založit ochranu přírody a životního prostředí.
Ba šel ještě dál, když naznačoval, že biofilie by se měla stát základem nového náboženství a místo dosavadních náboženských praktik by se lidstvo mělo vrhnout především na detailní zkoumání veškeré biologické rozmanitostí - podle Wilsona je to ta nejsmysluplnější činnost na Zemi. I zatvrzelé přírodovědce napadne, že pro systematického entomologa možná skutečně není nic smysluplnějšího, ale těžko to lze aplikovat na zbytek lidstva. Wilson byl zkrátka vždy poněkud nereflektovaně megalomanský - ostatně jinak by těžko mohl nazvat svou další knihu Smysl lidské existence (česky 2016).
Přesto se nelze ubránit pocitu jisté strhující velkoleposti. Jedna z jeho posledních knih, Half-Earth (2016, česky dosud nevyšla), rozvíjí myšlenku, že k zajištění budoucnosti života na Zemi je nezbytné chránit divokou přírodu na polovině planety. Na první pohled to vypadá nereálně, Wilson se ale snaží argumentovat, že při troše snahy by to snad šlo. Otázky, jak přesně udělat nebo co je to vlastně "divoká příroda", ovšem nechává otevřené.
Wilson, na rozdíl od řady jiných biologů, nesouzněl s konceptem antropocénu, který je založený na přijetí osudové tisícileté provázanosti člověka a přírody. Pro něj byla příroda pořád od člověka oddělená a její ochrana v jeho očích pořád spočívala převážně v nezasahování. V tomto ohledu zůstává Wilson klasickým vědcem dvacátého století, omezeným ve svém rozhledu čistě biologickým přístupem. Přesto pořád stojí za to jeho knihy číst, už proto, že málokdo se vyjadřuje tak jasně, ostře a provokativně.
Edward Osborne Wilson zemřel 26. prosince 2021 v americkém Burligtonu (Massachusetts), dožil se 92 let.
Autor je biolog. Působí v Centru pro teoretická studia - společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd - a je profesorem na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK.
