David Klimeš David Klimeš | Názory
18. 2. 2020 11:30

Premiér si do Bruselu odjíždí pro potupnou porážku. Připravil si ji sám

Nový unijní rozpočet mohl být pro Česko supervýhodný. Andrej Babiš jej ale mění v noční můru za bílého dne.
Tak kolik nám strčí do obálky? Ve čtvrtek bude Andrej Babiš v Bruselu vyjednávat o evropském rozpočtu na dalších sedm let.
Tak kolik nám strčí do obálky? Ve čtvrtek bude Andrej Babiš v Bruselu vyjednávat o evropském rozpočtu na dalších sedm let. | Foto: Reuters

A je to tady. Tak dlouho ministerský předseda horem dolem běduje, jak strašný má být nový evropský rozpočet - a jak proti němu bude v Bruselu do krve bojovat -, až většinu z nás přesvědčil. Podle nového průzkumu STEM ví jen 24 procent Čechů, že z unijního rozpočtu k nám teče více peněz, než tam posíláme.

To číslo je děsivé, protože za patnáct let sem z eurofondů přitekly stovky miliard korun na modernizaci země. Jen za loňský rok jsme jich takhle dostali osmašedesát!

Lidem ale nelze nic vyčítat - když z úst vrcholných politiků neslyší nic jiného než nadávání na hamižný Brusel, brzo zákonitě získají dojem, že takový opravdu je.

Ono se to ale naříkačům nakonec vždycky vrátí. Když pak mají vyjednávat o penězích na další víceleté období, nedisponují podporou, která by jim pomohla získat jich co nejvíce v důležitých kapitolách.

Přesně to je situace, v níž se dnes nachází Andrej Babiš. Tak dlouho se soustředil na brblání proti unijnímu rozpočtu na dalších sedm let, až si nestihl připravit půdu pro žádnou rozumnou dohodu. Ve čtvrtek tak odejde na Evropskou radu s naprosto absurdními požadavky. Což v praxi znamená jediné: neprosadí nic, ublíží svému obrazu schopného vyjednavače, ale hlavně poškodí nás všechny.

Ukážu vám dálnici

Není přitom pravda, že by se tuzemských euroskeptikům a populistům povedlo evropské peníze zdiskreditovat úplně. Víc než dvě třetiny z nás (68 procent) považují eurofondy za prospěšné. Když vám někdo dává peníze, je to prostě fajn. Zároveň si ale tři čtvrtiny Čechů neumějí představit, k čemu přesně jsou nám vlastně dobré.

Obloukem se tak vracíme zpět ke zdejším populistům, kteří nedokážou příval německých či nizozemských eur proměnit v něco smysluplného. Přestože zde už natekly miliardy do dálnic, železnic či metra, skoro nikdy se tak nestalo s nějakým strategickým rozmyslem.

Jako ilustrace může dobře posloužit osud dálnice D3. Ta u nás sice spolykala velký díl evropského dotačního koláče, dostavěná ale pořád není.

Podobné je to s metrem. Jeho zelená trasa se sice úctyhodně prodloužila, ale místo toho, aby vozila lidi na letiště, jezdí se vzduchem do Motola.

Je to jakási naše šílená domácí specialita. Pohled do tolik kritizovaného Polska či Maďarska totiž ukazuje, že i národovci a populisté umějí zacházet s evropskými penězi elegantně, když na to přijde. Jaroslaw Kaczynski se díky tomu může chlubit hustou sítí nových dálnic. Fotbalista Viktor Orbán zase sportovními centry pomalu v každé vesnici.

Nejpoučnější je ovšem návštěva baltských republik, které se rozhodly s unií neválčit a o to více energie jim zbývá na vyjednávání, co všechno by v jejich zemi ještě mohl Brusel zaplatit.

Nesvatá trojice

Mnozí z Čechů si od nástupu Andreje Babiše do politiky slibovali, že se strkání hlavy do unijního písku alespoň trochu změní. Pan ANO se koneckonců prohlašoval za proevropsky orientovaného a se svým hnutím vstoupil v europarlamentu do federalistické liberální frakce. Bohužel si ale záhy osvojil nacionální rétoriku a potenciální spojence také poměrně rychle omrzel jeho humpolácký styl. A co je nejhorší: při vyjednávání o penězích zvolil katastrofální taktiku.

Nejprve chtěl snižovat rozpočet a trvalo dost dlouho, než spolupracovníci umanutému předsedovi vysvětlili, že to je pro čistého příjemce nesmyslná pozice. Pak se Andrej Babiš zatvrdil na svaté trojici požadavků: nestropovat zemědělské dotace pro Agrofert a další velkoagrárníky; co nejvíce peněz nacpat do národních obálek a také jich maximum nalít do betonu.

Všechno jsou to bohužel důrazy, jejichž nedílnou součástí je poukázka na neúspěch. Přebujelé dotace pro velkoagrárníky už v unii neobhajuje vůbec nikdo. Není se s kým spojit. Peníze posílané přímo národním politikům podle plánů setrvale klesají, protože je nově Brusel směruje hlavně do programů, kde o ně mohou soutěžit všechny členské země (a většina států s tím nemá problém, protože se to na rozdíl od ukňouraného Česka už naučila). A beton? Ten přestal být prioritou v momentě, kdy Poláci spolu s dalšími doasfaltovali, takže se teď soustřeďují na jiné oblasti.

Zavolejte mě, až skončíte

Je to skoro k neuvěření, ale současnému premiérovi se opravdu podařilo stvořit cosi ještě kontraproduktivnějšího, než bylo bezmyšlenkovité kývání Bruselu za časů ČSSD, či přehnaně horlivé naslouchání Londýnu za vlády ODS.

Andrej Babiš dnes usilovně pracuje na tom, aby výsledné podmínky eurorozpočtu byly pro Česko co nejméně výhodné, hlavně když své dostanou velkostatkáři. Fakt, že z klimatické agendy by mohl pro sever Čech a Moravy vybojovat miliardy, jej zjevně nechává úplně chladným. A eurofondům se věnuje tak, že odchází za dveře, když se o nich mluví, protože střet zájmů mu nic jiného nedovoluje.

Mimo Visegrád si nezvládl vybudovat prakticky žádné spojence. Přitom je čím dál zjevnější, že toto středoevropské seskupení dnes možná v lecčems pomáhá zájmům Poláků a Maďarů, těm našim ale sotva.

Nadějný sen, že do českého čela nastoupil pragmatický podnikatel, kterému bude záležet na tom, aby se u nás maximum evropských miliard proměnilo v něco smysluplného, je v nenávratnu. Změnil se v noční můru za bílých dnů.

 

Právě se děje

Další zprávy