Proč máme odpor k politice

Handrkování, obviňování a křik, který se na nás valí ze všech médií kvůli povolebnímu vyjednávání a neústupnost a neochota k dialogu politiků, kteří vidí za kompromisy ďábla, ukazuje na naši nerealistickou představou o politice.

Skutečná politika tu nemá tradici: 36 let je velmi krátká doba a první republika trvala ještě kratší dobu. A přičteme-li k tomu důsledky privatizace v devadesátých letech, která byla poznamenána těžkou vymahatelností práva, jsme u kořenů našeho negativního vztahu k politice. Nepochopili jsme, že zákony jsou v každé demokratické zemi výsledkem úspěšného lobování za zájmy vlastníků soukromých statků a správců veřejných statků. Mysleli jsme si, a dodnes tato představa převažuje, že zákony by měly být výsledkem víry v pravdu a dobro.

A to je zřejmě hlavní důvod, jak o tom často hovoří Václav Bělohradský, že moderní český národ zůstává stále národem nepolitickým, který má odpor vůči "politické politice", která je vždy uměním řešit konflikty zájmů racionálním kompromisem. Důsledkem je, tvrdí tento filozof, že místo politické opozice se u nás znovu a znovu formuje opozice vůči politice, a to i mezi politiky, když se tváří jako majitelé jediné možné pravdy.

Pakliže je politika správa země ve prospěch občanů, kteří ji obývají, nesmíme hledat její smysl z cílů, kterých bychom rádi dosáhli, ale naopak myslet naše cíle ze smyslu, jak řekl kdysi Jan Patočka. Příkladem chybného přístupu k smyslu odvozeném z cílů byla politika, která tu vládla od roku 1948 až do konce roku 1989. Šlo tedy o dominanci bez hegemonie. Ta se opírala pouze o hrozbu násilí či příslib výhod. Naproti tomu hegemonie se vždy opírá o souhlas, který se táhne napříč sociálními třídami a zároveň souzní s hodnotami, které zastává vládnoucí třída, protože jsou pro většinu občanů chápány jako univerzálně platné.

Taková sjednocující shoda, tedy tmel, se formuje jen ve svobodném veřejném prostoru, který byl donedávna tvořen autoritami a mnoha médii, v níž fungovaly kodexy jako filtry: v prestižních médiích musela každá informace být ověřena ze třech nezávislých zdrojů. Jakmile internet zrušil redukci filtrů, situace se zásadně změnila: vyznat se dnes v mediasféře, která postrádá autority a hierarchii, vyžaduje od každého velkou erudici, zkušenost a čas, či jak říkají sociologové: náklady na kolektivní dohodu jsou neúnosně vysoké.

Proto lidé dají přednost nereálným slibům šíbrů a oligarchů, kteří vyloučí ze hry odlišná hlediska, která označí za zbytečná, levičácká či naopak moc pravičácká. A šíbři vítězí snáze tam, kde "politická politika" nemá tradici jako ve střední Evropě a bývalé NDR, či tam, kde s autoritářskými režimy má společnost nulovou zkušenost, jako ve Spojených státech. Naděje se přesunula do soukromí: chybí společenský tmel dotýkající se všech sociálních vrstev, což u nás umožnilo spojení extrémistů s populisty.

Napsáno pro ČRo Plus.