Konec dobrý, všechno dobré. Fond o síle 750 miliard eur, který má pomoci unijní ekonomice z hluboké recese, se nad dnešním ránem podařilo ustavit. Kdo na něm vydělá především? Jižní země, kterým připluje největší díl pomoci. Dále Francie a Německo, které se dohodly na společném postupu a myšlenku celou dobu výrazně podporovaly. A tratit nakonec nebudou ani "šetřivé" státy, kterým se podařilo výrazně snížit původně obří objem peněz určených na nevratné dotace.
Česko se bohužel k vítězům neřadí. Paradoxně, protože výsledek mu ve skutečnosti hraje do karet. Náš problém se jmenuje Andrej Babiš. Protože to byl on, kdo do jednání vstoupil se zcela nereálnými požadavky, takže na ně později musel rezignovat. Zatím ještě nikdy nebylo Česko v Evropě tak osamoceno.
Dejte nám, seberte jim
Možná českou delegaci ovlivnila aktuální připomínka 600 let staré bitvy na Vítkově, v níž Jan Žižka Evropě ukázal, že husitské Čechy se mohou postavit celému kontinentu. Pravděpodobněji šlo ale o obyčejnou neudržitelnou umanutost, která už se v české unijní politice stala zavedenou tradicí.
Ač Babiš nejednou předchozí vládní establishment oprávněně kritizoval za nepromyšlené požadavky vůči Bruselu, sám se nyní vydal v podobných stopách: když už vůbec nějaký fond, pak co nejmenší, ale v něm co nejvíce nevratných dotací pro Česko. To je ovšem druh přijímání Evropy pod obojí, který nemá nejmenší naději na úspěch.
Jen si připomeňme, jak bitva u Bruselu byla rozehrána. Na jedné straně kompromis Francie a Německa, který chtěl půlbilionem eur dotovat koronavirem postižené země, čemuž tleskal celý jih Evropy. Na druhé straně narychlo zformovaný odpor vedený šetrnou čtyřkou Rakouska, Nizozemska, Švédska a Dánska, která chtěla co nejvíce peněz ze společného unijního ručení převést na půjčky, aby se jednou severským věřitelům vrátily.
A do toho přichází Andrej Babiš bezmála jako na venkovskou zábavu - školí Angelu Merkelovou, vykládá jí, že fond není potřeba, a když už, pak takový, který naopak odmění ty, kdo v boji s virem uspěli.
Ta strategie měla nulovou naději na úspěch. Vyjednávání se vedlo jen mezi smysluplně zformovaným jihem a severem, ze středoevropského prostoru bylo relevantní jen Polsko. I zkušený Viktor Orbán nakonec správně vyhodnotil situaci na bitevním poli a stáhl se.
Nakonec vyjednávání dopadlo pro Česko ještě o trochu lépe, než se původně předpokládalo. Ale jen díky tomu, že i jiné státy se zpěčovaly rozdělování peněz podle nesmyslného kritéria předkrizové nezaměstnanosti. Ve výsledku se tak můžeme těšit skoro na devět miliard eur dotací a patnáct miliard eur výhodných půjček. V porovnání s tím, za co bude muset země ručit ze společného dluhu, jsme stále v plusu.
Bez dluhu to nejde
Hokynářské počítání, do kterého se český premiér s takovou vervou pustil, je ale také základem problému celé české pozice. I kdybychom zůstali jen u selských počtů, je třeba k "má dáti - dal" z fondu obnovy připočíst stále štědré eurodotace z víceletého rozpočtu. A hlavně výhody jednotného trhu, na které exportní Česko až hříšně zapomíná. Není přitom obtížné pochopit, že Česko, které do zemí unie vyváží čtyři pětiny svého exportu, nutně potřebuje, aby recese na kontinentu odezněla co nejdříve. A tomu fond obnovy výrazně pomůže.
Česká unijní debata také vůbec nezohledňovala poučení z minulé velké finanční krize - totiž že unie může obdobné problémy překonávat, jen pokud bude schopna v ekonomickém útlumu společných fiskálních injekcí. Minule to politici nezvládli, což málem potopilo euro. Nynější společné ručení za dluh je nevyhnutelnou cestou, i pokud by integrace klubu již dále nepostupovala.
Kdo se nemůže srovnat s morálním hazardem společného dluhu, tomu raději neprozrazujme, že na cestě jsou ještě mnohem výraznější změny. Například společné unijní ručení za bankovní vklady.
V takto rozehrané situaci vsadit jen na ne, ne a ne - a do toho žádat co nejvíce dotací - je strategie hodná šílenců.
Tenkrát na Vítkově
Pro Česko se tak summit nestal přelomovým jen co do objemu prostředků, za které bude sedmadvacítka ručit. Ostatně nejspíš se nás to ani nijak zvlášť nedotkne, protože čerpat dotace jsme se nikdy pořádně nenaučili a vyčleněnými prostředky na zelené cíle ostentativně pohrdáme. Mnohem podstatnější je tak pro Česko politický vzkaz summitu - že jsme sami. Pohromadě už na posledních jednáních nedržela ani poslední parta, do níž jsme ještě patřili - Visegrád.
Polsko a Slovensko získaly hned na počátku z fondu příslib slušných peněz - a rychle proto své kverulantské kumpány opustily. Polsko a Maďarsko pak vyjednávaly zcela separátně o tom, do jaké míry budou nadále moci škrtit tamní soudce a nezávislá média, aniž by přišly o slibovaná eura, což se nás také nijak netýkalo.
Šikovný premiér by takovou situaci využil k vytvoření jiných partnerství, co více - měla by to být jeho povinnost, protože snad v žádném jiném evropském regionu než středoevropském není tak nebezpečné být osamocený. Česko navíc mělo jedinečnou šanci podpořit rakouské sousedy a jejich spořivé návrhy. Jenže to by znamenalo ohrožení vodopádu evropských dotací pro nejrůznější agrární i jiná impéria, takže Andrej Babiš zaujal raději za osamocenou vozovou hradbou pozici proti všem - proti Francii a Německu, proti jihu Evropy, proti severu Evropy a nakonec i proti Visegrádu.
Jako rekonstrukce bitvy na Vítkově to bylo jistě působivé, ale buďme rádi, že tentokrát jsme prohráli. České národní zájmy v bitvě u Bruselu hájily úplně jiné státy než ten český.
