Strahovský klášter, kde se v sobotu konala zádušní mše za Josefa Kouteckého, bylo jedno z nejoblíbenějších profesorových míst v Praze. Tady objevil genia loci, když sem náhodně vkročil ještě coby zamilovaný student gymnázia. Tady mu později tehdejší opat Michael Pojezdný poskytl rozhřešení po rozvodu, protože pocit viny, že ublížil své první ženě a dvěma společným dětem, přetrvával v Josefu Kouteckém dlouhá léta. Týž opat tady pak sloužil zádušní mši za jeho druhou ženu Jitku, když zemřela.
"Říkal mi pak, že tak krásnou mši ještě nezažil," vyprávěl profesor během jednoho z mnoha našich vzájemných setkání při práci na knížce "Osm múz mého života" na podzim roku 2015. Týden co týden, vždy v pátek ráno úderem deváté hodiny jsem vstoupila do jiného světa prosyceného těžkým doutníkem.
Tehdy pětaosmdesátiletý profesor stál ve dveřích, na sobě měl bílou košili s motýlkem a na stole v obýváku už vonělo kafe, které bylo jeho specialitou: jedna lžička turecké kávy a jedna rozpustné. A vedle stála otevřená velká krabice belgických sušenek. Doutník kvůli mně uhasil, ale vždy se dožadoval uznání, že se podvolil.
Jeho holešovický byt, to bylo malé muzeum. Všude plno obrazů, grafik, porcelánových sošek, cédéček a knih. Už tehdy se bál, co s tím vším jednou bude a zdali se najde někdo, kdo k tomu bude mít vztah. V malém pokojíku, kde spal, měl jako kluk malou laboratoř. Tady pitval své první žáby a objevoval, co se děje uvnitř těla.
Povídal mi o svých začátcích na první stanici dětské onkologie v Praze na Karlově, což byl pokojík s několika málo lůžky, na chodbě lezli švábi, děti byly poštípané od komárů a děravé operační rukavice si doktoři slepovali čtverečky z předchozích děravých. Vyprávěl, jak tehdy přežily tři děti ze sta nemocných, zatímco dnes je poměr téměř opačný.
VIDEO: I estébáci pochopili, že je lepší mít dobrého dětského onkologa než dobrého spolupracovníka StB
Mluvil o tom, jak odmítl spolupráci s komunistickou StB a bál se, co bude dál. Jak pak jednoho dne zazvonil telefon, ve sluchátku se ozval jeden z těch estébáků z Bartolomějské a požádal jej o pomoc pro těžce nemocnou čtyřletou holčičku svého kamaráda. Jak se holčička díkybohu uzdravila, on měl od té doby pokoj a nikdo z StB už nikdy nevolal.
Osudová žena
Zaznamenávala jsem jeho vyprávění a pokaždé seděla na stejném místě. Na pohovce pod obrazem svatého Jana Nepomuckého od Václava Vavřince Reinera. Tady sedávala i jeho žena Jitka. Tichá, usměvavá, doprovázející svého muže při každé příležitosti. Osudová žena, která to s ním neměla vždy lehké.
Sport, který uměla a milovala, vyměnila za hudbu a starožitnosti, což byly záliby Josefa Kouteckého. S trpělivostí snášela pedantství, kterým se profesor nikdy netajil, s jeho příchodem vypínala rádio, protože on hudbu miloval natolik, že věčný proud písniček linoucí se z rádií považoval za její urážku. Tolerovala, když v koši s prádlem na žehlení našla stočeného hada, a vzdala se nového zimního kabátu, který potřebovala ve stejnou chvíli, kdy její muž potřeboval koupit dva vzácné barokní andělíčky.
Odměnou jí byla láska, která vydržela až za hrob. "Než zemřela, řekla mi: Děkuji ti. Prosím tě, za co mi děkuješ, za co? ptal jsem se. A ona odpověděla: Za všechno. To byla dvě poslední slova, která mi řekla. A já pochopil, že myslí celý náš život," odtušil profesor. "V životě jsem nebyl Jitce nevěrný. Nevím, kolik mužů se tím může pochlubit."
O Jitce mluvil velmi často. V oknech pěstoval bramboříky, na Dušičky postavil na zem květináče plné chryzantém, protože tak to dělala i ona. Přinesla jsem mu pokaždé růži. Pokud možno žlutou, protože je veselá a září jako slunce. Postavil ji do vázy vedle fotografie na komodě a řekl: "Ta je pro Jitku." Říkal, že i když tu není, pořád se na něj dívá. A pořád slyšel její otázky: Peťu, dáš si večeři? Peťu, nechceš kafe?
Růže pro Peťu
A propos "Peťa", tak se profesorovi v soukromí říkalo. V rodině prý byla řada Josefů, Pepů a Jožků, na něj už žádná další varianta nezbyla. A tak se z Pepy stal Peťa. "Na Josefa celý život neslyším, toho si píšu jen do úředních dokladů," prozradil mi.
V toku svých úvah kritizoval stále větší odlidštění medicíny, kdy slovo lékaře nahrazují přístroje, záplavu informačních technologií, které vystřídaly lidský dotyk, a samozřejmě onu všudypřítomnost hudby. Vadilo mu prznění češtiny, přemíra vulgárních slov a obvykle mi vyčinil i za to, že moderátoři v televizi říkají "děkuju moc" místo "moc děkuju", jak je to česky správně. Když četl odborné práce svých studentů a kolegů, vracel jim je celé červeně popsané jako slohové práce gymnazistů. Rukopis naší knížky s jeho četnými poznámkami mám doteď schovaný na památku.
Kdysi jsem za ním přišla s prosbou, zda by mi coby velký znalec Prahy neporadil s psaním knížky "Kde se líbat v Praze". Nejprve prohlásil, že by ji nejradši napsal sám, nakonec ustoupil s tím, že k ní napíše alespoň úvod. Esej to byla natolik dlouhá, že jsme ji v nakladatelství museli dát na konec. Žertoval, že jsme mu z úvodníku udělali konečník, ale vsadím se, o co chcete, že nám to nikdy tak úplně neodpustil.
Pořád chodil na kliniku, na koncerty a taky hodně psal. Večer si nalil skleničku, vybral hudbu, na kterou měl zrovna chuť, zapálil svůj druhý doutník a pak už jen bafal, poslouchal a přemýšlel. O tom, co ten den udělal dobře a co špatně a co všechno chce ještě udělat ve dnech dalších. Onkolog a tabák? Ale jistě. Můžeš v podstatě všechno, ale ve všem musíš mít smysl pro úměrnost. To bylo jeho životní krédo. Zákazy, příkazy, pohrůžky, takovou osvětu naopak nikdy neuznával. Cigarety zavrhoval, ale o dobrém doutníku říkal, že je to "františek všedních dní".
Poslední dobou si stěžoval na silné bolesti. A jeho podpisy na první stránce naší společné knížky už byly značně roztřesené. Tehdy v prosinci roku 2018, když jsem si přišla pro autogramy do dalších výtisků, jsem ho viděla naposledy. Ale všechno bylo jinak stále stejné. Rozpustná káva napůl s turkem, sušenky, vůně doutníku. Žlutá růže. Vítání v bílé košili - jen motýlka už si připnout nedokázal - i loučení.
Vždycky, když jsem scházela po schodech z prvního patra holešovického činžáku, stál ve dveřích, dokud jsem mu nezmizela z očí. A já se pokaždé ještě jednou ohlédla a zamávala. Jako bych se podvědomě bála, že už ho takhle třeba neuvidím.
Mějte se hezky, pane profesore. A pozdravujte Jitku.
Autorka je novinářka, dlouholetá redaktorka Mladé fronty Dnes (MfD) a v současnosti hlavní editorka pořadu Události, komentáře v České televizi.
VIDEO: Rozhovor s Josefem Kouteckým v DVTV.
