První část rozhovoru s Michaelem Krausem, kterou jsme publikovali 16. dubna, si můžete přečíst zde.
Podíváme-li se na Evropu, vidíme, že Západ praktikuje jen politiku opakovaných příměří. A střední Evropa s výjimkou Polska vykazuje spíše pochopení pro Putina. Čím je tato situace způsobená?
Jednoduché vysvětlení postrádám, je to složitá otázka, ale zmínil bych pár faktorů, které s tím souvisejí. Jednak tu je přirozená lidská vlastnost, tendence upřednostňovat mír za každou cenu, nemyslet na nejhorší a doufat, že nebezpečí nějak přejde. Proti této inklinaci můžeme postavit antickou moudrost: “Chceš-li mír, připrav se na válku.” Příklad: v roce 1938 britský premiér Neville Chamberlain nebyl pouze tím, kdo Hitlerovi naivně důvěřoval. Do Mnichova jel hrát karty s někým, kdo v rukou držel všechna esa. V meziválečném období totiž Británie ve srovnání s Německem zanedbala investice do svého vojenství natolik, že se Hitlerovi na kontinentu nemohla postavit. Chamberlainova politika ústupků Hitlerovi tedy odpovídala především poměru reálných sil. Francie na tom byla ještě hůř. Kdyby tehdy existovala silná Francie v koalici se silnou Británií, Hitler by se pravděpodobně neodvážil válku iniciovat.
Druhý faktor, který se tu projevuje, a nejen u nás, ale v celé Evropě, je fenomén, jejž Václav Havel ve své Moci bezmocných nazval: “… obecnou nechutí konzumního člověka obětovat něco ze svých materiálních jistot své vlastní duchovní a mravní integritě. Jeho ochotou rezignovat na „vyšší smysl“ tváří v tvář zvnějšňujícím lákadlům moderní civilizace a jeho otevřenosti svodům stádní bezstarostnosti."
Michael Kraus
Narodil se v roce 1949 v Praze.
Profesor politologie a mezinárodních studií na Middlebury College v USA. V akademickém roce 2012/2013 působil za podpory Fullbrightovy nadace jako hostující profesor na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v Praze. Doktorát obdržel v Princetonu, bezpečnostní studia studoval na Univerzitě v Harvardu v Centru pro vědu a mezinárodní vztahy, výzkumu se věnoval na Harrimanově institutu při Kolumbijské univerzitě a jinde.
Je autorem a editorem řady vědeckých publikací, například Irreconcilable Differences? Explaining Czechoslovakia’s Dissolution nebo Russia and Eastern Europe After Communism.
Působil také jako předseda vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů, na funkci v roce 2013 rezignoval kvůli odvolání šéfa ústavu Daniela Hermana. V letech 2007 a 2008 byl několik měsíců poradcem prezidentského kandidáta Jana Švejnara.
Jeho bratry jsou moderátor a herec Jan Kraus a spisovatel Ivan Kraus.
Jak byste to jednoduše vysvětlil čtenářům?
Havel měl na mysli útěk od odpovědnosti, neochotu konzumní společnosti obětovat některá ze svých “lákadel” na oltář svobody a boje za společné hodnoty. S tím nepřímo souvisí i Havlem obdivované Patočkovo “… existují věci, pro které stojí za to trpět…“ Pokud je pro nás svoboda (úzce spojena s demokracií) hodnotou, kterou stojí za to bránit, měli bychom podle toho jednat s předstihem, tedy dříve, než o ni budeme připraveni. Zajímavé je, že v kontextu ukrajinské krize polské ministerstvo obrany nedávno nabídlo, že zprostředkuje vojenský trénink pro kohokoliv, kdo má zájem. Hned první den, tedy 1. března 2015, se do programu přihlásilo tisíc lidi. Navíc je v Polsku údajně asi stovka organizací domobrany, které sdružují snad 80 tisíc dobrovolníků. V Polsku tedy existuje silné národní vědomí, že krize v sousední Ukrajině bezprostředně ohrožuje jejich stát. Ve střední Evropě, přesněji v celé Evropě, má Polsko nejbohatší (a zároveň nejsmutnější) zkušenosti s Ruskem, podobně i baltské státy.
Proč se tváříme, že se nás jejich zkušenosti netýkají? Není za slabým postojem Západu ke konfliktu na Ukrajině i to, že nemá tolik peněz, aby jí mohl skutečně pomoci, a také to, že musí současně čelit konfliktu s Islámským státem?
Souhlasím, že finanční pomoc Ukrajině je zcela zásadní věc. Ekonomický stav země byl velmi chabý už před vypuknutím loňské krize; dnes je to podstatně horší. Přesto si nemyslím, že nedostatek peněz je ten hlavní problém. V únoru 2015 Mezinárodní měnový fond a Světová banka schválily finanční pomoc Ukrajině v rozsahu téměř 20 miliard dolarů, EU přislíbila už v roce 2014 dalších 15 miliard eur, navíc celá řada států, včetně USA, poskytuje bilaterální pomoc. Hlavní problém spočívá v tom, že žádná finanční pomoc nebude adekvátní nebo efektivní, pokud nebude spojena s celou řadou nutných reforem, které by například emancipovaly ukrajinský stát od systémové korupce a od dotací na energii. A to jsou výzvy, které se teprve řeší.
V České republice dokonce jsou oba poslední prezidenti evidentně proruští a podobně ve vládě se chová ministr Mládek, sociální demokraté včetně premiéra mají postoje velmi nezřetelné, stejně jako Babišovo hnutí ANO 2011. Přitom jediná obrana proti Rusku spočívá v jednotné Evropské unii, kterou my tímto jednáním rozbíjíme. Čekal jste po listopadu 1989, že je něco takového možné?
Naši proruští prezidenti jsou v Evropě a NATO exotickou zvláštností. Když ruskou invazi v Donbasu prezident Zeman definuje jako “občanskou válku,” projevuje se jako “užitečný idiot” Moskvy. Zatímco český prezident opakovaně prohlašoval, že nevěří, že se Rusko vojensky angažuje na Ukrajině, Putin osobně potvrzuje, že tomu tak je. Nedivme se, že Zemanovým výrokům, stejně jako souzněním Václava Klause, věnují Kremlem kontrolovaná ruská média velkou pozornost. Podle časopisu Economist měl v monitoringu ruských médií v období říjen 2012 - únor 2015 Miloš Zeman 16 552 zmínek, zatímco Joachim Gauck, německý prezident, pouze 481. Svými postoji vůči Rusku se dnes Klaus přibližuje k ultrapravicovým nacionalistům typu Marine Le Penové ve Francii, která ruskou anexi Krymu přímo podpořila. Klaus se v březnu 2013 stal spolupracovníkem významného amerického think tanku Cato Institute, jenž se s ním vloni kvůli jeho servilní obraně ruské agrese na Ukrajině rychle rozloučil. Když pomineme otázku, zdali Klause nebo Zemana směrem na Východ táhne vlastní nekalá minulost, ruská korupce, anebo jejich obdiv k Putinovu autoritářství (jim vlastní), české národní zájmy rozhodně nehájí, naopak, podkopávají jednotu EU a NATO a své zemi dělají ostudu.
Ještě jsem se ptal na to, jak jste viděl budoucnost v roce 1989.
Po listopadu 1989 jsem věřil, že se poučíme z vlastních zkušeností. Bezpečnost českého národa a státu se vždy odvíjela od mezinárodních souvislostí, takže nám přímo existenčně záleží na tom, co se děje na evropském kontinentu. Údělem střední Evropy je, že se nachází mezi Německem a Ruskem. Ve 20. století jsme byli v první linii neblahých experimentů dvou totalitních režimů. Když jsem kdysi dělal výzkum pro svou doktorandskou práci na téma Československo, Sovětský svaz a druhá světová válka, řadu let jsem se v archivech pídil po materiálech, které by prokázaly, jak nás západní velmoci zařadily do poválečné sovětské sféry vlivu. Šokovalo mě, když jsem byl donucen dojít k závěru, že jsme se tam dostali především vlastním úsilím.
Můžete říci, na jaké materiály jste konkrétně narazil?
Například na konferencích v Teheránu a v Jaltě, kde jednali Spojenci o poválečném uspořádání, včetně osudu Polska a baltských států, se o Československu nejednalo ani nemluvilo. Benešova vláda v exilu působila v zajetí odplaty mnichovské dohody a od roku 1942 se stala nejvíce prosovětskou vládou mezi Spojenci v Londýně. Aby mohla v prosinci 1943 podepsat dohodu s Moskvou o poválečné spolupráci, distancovala se nejen od polské vlády v Londýně, ale odmítla i britské námitky, že smlouva s Moskvou je předčasná a že tímto postupem bourá solidaritu se středoevropským spojencem. Následně se Benešova vláda stala hlásnou troubou Moskvy v Londýně, vyhověla jejím veškerým přáním, jako první uznala Sověty postavenou a komunisty dominovanou polskou vládu v Lublině a (bez souhlasu parlamentu ČSR) sovětskou anexi Zakarpatské Ukrajiny (rovněž schválenou rychlokvašeným “referendem” pod dozorem KGB). Nebylo náhodou, že Edvard Beneš byl jediný vrcholný předválečný státník ve střední Evropě, kterému Sověti umožnili po válce návrat do funkce. V březnu 1945 Beneš a jeho vláda dovršili dílo tím, že v Moskvě akceptovali bez odporu tzv. Košický vládní program, kterým obsadila KSČ všechna strategická ministerstva. Ve skutečnosti se jednalo o předem připravené a pečlivě kamuflované rozbití demokracie a program sovětizace sestavený Gottwaldem pod taktovkou jeho sovětských šéfů, kteří schvalovali, případně upravovali, každou větu (jak jsme se dozvěděli v 90. letech z odtajněných sovětských materiálů). Říkejme mu tedy po pravdě moskevský vládní program, a ne košický. Demystifikace vyžaduje nazývat věci správným jménem. Stejně tak se Sověti nemuseli veřejně vměšovat do vnitřních záležitostí poválečného Československa. Jejich strategii realizovalo Moskvě zcela oddané vedení KSČ ve spolupráci s demokratickou politickou elitou, která díky své vlastní zaslepenosti a iluzích o sovětském systému mystifikovala širokou veřejnost.
Jenže Beneš byl takový. Friedrich Torberg napsal, že již v roce 1938 razil heslo: Raději Hitler než Habsburkové. Logicky si pak podle stejného mustru myslel: Raději Sovětský svaz než Západ. Neuměl odpouštět. Ale jak je tomu dnes?
Někdy mám pocit, že se dnes situace opakuje. Bylo nám dopřáno stát se součástí dvou organizací, EU a NATO, jejichž vznik byl úzce spojen se snahou zabránit opakování totalitních experimentů a katastrof, které nás těžce postihly v minulém století. Přes veškeré oprávněné výtky a nedostatky patří tyto dvě instituce mezi nejefektivnější organizace svého druhu, jaké se kdy v dějinách vůbec podařilo vytvořit. Můžeme se podepsat buď na jejich zdokonalování a rozkvětu, nebo na jejich propadu a destrukci. Zdá se, že se nám zatím spíše daří to druhé. První a zásadní povinností těch, kterým bylo voliči dočasně svěřeno vedení jejich země, je péče o bezpečnost státu a jeho občanů. Naše polistopadové elity (politické, mediální, intelektuální) zjevně nedokázaly zvýšit vědomí společnosti natolik, abychom si byli vědomi, jak životně důležité pro nás jsou mezinárodní souvislosti našich domácích snah. Ještě více alarmující je skutečnost, že vedení státu postrádá buď dostatečnou rozlišovací kapacitu, anebo politickou odvahu jasně definovat, kdo nese odpovědnost za válku na Ukrajině, kdo je její obětí a proč Moskva svým jednáním ohrožuje zásadním způsobem evropskou stabilitu a bezpečnost naší země.
Nesignalizuje dnešní stav konec demokracie a nástup autoritativních režimů nejdříve ve střední a později v celé Evropě? Karel Schwarzenberg mě na počátku roku 2015 překvapil pesimistickou poznámkou, že poprvé si není jistý, jestli náš stát přežije toto století. Jste větší optimista, nebo sdílíte jeho obavy?
Dnes bohužel už nelze vyloučit ztroskotání EU nebo NATO. Takový vývoj by zcela jistě podpořil nástup autoritářských režimů v celé Evropě, stejně jako by fatálně oslabil české vyhlídky na uchování svobody a nezávislosti.
