Praha, New York - Finanční krize bychom se měli bát, ale pozitivně, zdravě, nepropadat panice, říká ve světě nejcitovanější český ekonom Milan Zelený.
Profesor Fordham University v New Yorku a Univerzity Tomáše Bati, který začátkem 90. let vedle Jana Švejnara nejvýrazněji oponoval transformaci české ekonomiky podle Václava Klause, se domnívá, že zdrojem současné krize jsou politicky prosazované a Wall Streetem podporované levné a nekvalitní hypotéky pro tzv. chudší vrstvy.
Milan Zelený odpovídal na písemně položené otázky Aktuálně.cz z New Yorku, kde se v těchto dnech zdržuje.
A.cz: Z novinových titulků se na nás valí záplava hrůz: Úvěrové ústavy před krachem, vlády usilovně hledající pomoc, pády na burzách, historické propady. Jak tomu má obyčejný člověk, který si spoří na důchod, splácí hypotéku a chce založit rodinu, rozumět? Je důvod se bát?
Jsou dva druhy strachu, dva způsoby jak se „bát": pozitivně a negativně. Bát se pozitivně je zdravé a racionální. Třeba si rozmyslíte, zda si vzít tu podbízenou hypotéku; promyslíte, zda uložit peníze v „té své" jediné bance; přehodnotíte zabezpečení svého důchodu; změníte své volební preference; zajistíte příjem zlepšenou kvalifikací; uděláte tu dlouho vysněnou investici; omezíte své „žití na dluh"; reálně posoudíte co si dovolit můžete a co ne - prostě, začnete žít jako racionální a moudrý hospodář.
Strach jako přirozená ochrana
Žít lehkomyslně na dluh s nevyplácí. Pozitivní strach vám pomůže v tolik potřebné skepsi vůči politikům a jejich bankéřům: budete i nadále věřit jejich slovům? Není čas si konečně promyslet koho volit a proč? Bát se je přirozenou lidskou obranou; nebojí se jen hlupáci a dobrodruzi.
Negativní strach znehybňuje, vede k panice a nemoudrým rozhodnutím. Nikdo by neměl rozhodovat v opilosti (třeba i z peněz) anebo v panice. Ani vlády ne. Nejvíce je třeba se bát negativního strachu. Nenechte se dominovat okolnostmi, poměry a situací. Neshroma6ďujte titulky z Blesku. Učte se, učte se mít svůj vlastní názor, svůj vlastní život a své vlastní radosti: svět se nezboří a lidé s pozitivním strachem z toho vyjdou posíleni a obnoveni.
A.cz: Vlády - včetně české - stále opakují, že není důvod k panice. Nakolik to říkají proto, že vědí, že by právě panika mohla krizi významně prohloubit? Nebo „jim" můžeme věřit, když chlácholí?
Jak jsem již uvedl, důvod k panice není: panika ještě nikdy nikomu nepomohla.
Nevěřte bankéřům!
Něco jiného je to vyzvání „věřit". Jestli v ČR ještě někdo věří bankéřům a politikům, pak se potýká s opravdovou krizí osobní, ne-li společenskou. Politici a bankéři přece neexistují proto, aby se jim věřilo, ale aby se jim nevěřilo: aby byli neustále zpochybňováni, prověřování a veřejně odhalováni když „pochybí" - jako vlastně všechny „profese", které disponují, manipulují a spekulují s penězi druhých lidí.
Stačí přece jen přemýšlet, číst noviny a skládat si rozptýlené informace do ucelených znalostí. Informace nejsou znalosti. Vezměte si včerejší interview v Blesku:
Řediteli ČS dali hypotetickou otázku co by se stalo, kdyby se jeho mateřská banka dostala do potíží? Zde je odpověď:
"To je opravdu naprosto hypotetická otázka, protože Erste Bank je ve vynikající kondici. Je tu jedna skutečnost, na kterou je Erste Bank nesmírně hrdá: existuje od roku 1819 a i v dobách, kdy se ekonomice nedařilo, jak tomu bylo ve 20. století několikrát, i po dvou světových válkách, žádný z jejích klientů nepřišel o své peníze."
Současně, v téže chvíli, probíhala přes media následující zpráva:
„Středoevropským akciovým trhem zamával rakouský bankovní gigant Erste. Ten snížil kvůli finanční krizi svůj výhled zisku pro letošní rok. Ve druhém pololetí 2008 by měl pokles čistého zisku dosáhnout k 538,1 milionu eur, tedy přes 11 procent. Se započtením mimořádných příjmů z prodeje pojišťoven by zisk za celý rok 2008 měl dosáhnout přibližně 1,8 miliardy eur.
Stávající informace samozřejmě negativně ovlivní plánované výnosy, což bude mít s největší pravděpodobností negativní dopad na ocenění společnosti. Z tohoto důvodu pozastavujeme naše doporučení a cílovou cenu, která bude v nejbližších dnech aktualizována, uvedl analytik Milan Lavička ze společnosti Atlantik FT."
Takových příkladů jsou denně stovky, nejen u nás, ale všude ve světě. Stačí se učit z chyb druhých a ne ze svých vlastních - to už je pak pozdě.
A.cz: Pokud byste byl nyní generálním ředitelem hypotéční banky, co byste dělal: Zdražil hypotéky, zpřísnil kritéria pro jejich poskytování, nebo…?
Především bych generálním ředitelem hypotéční či jiné banky nikdy nebyl. Nejsem dostatečně „politický": podlézavý, ohebný, nedůvěryhodný, arogantní a chamtivý; nejdu „přes mrtvoly". Za druhé, z vaší otázky vyplývá, že bych napravoval chyby druhých lidí. Už jsem se s takovými otázkami setkal dříve: když selhala kupónová privatizace, lidé byli okradeni a ohromné majetky přešly do rukou zahraničních podniků, mafiánů a komunistů, tak se mě ptali, co bych udělal, jak bych napravoval „pomýlení" těch ostatních.
Zákazník, ne pouhý klient
Co bych udělal? Nikdy bych se do takové situace nedostal. Nikdy bych neprodával hypotéky těm, kteří si je nemohou dovolit. Nikdy bych neodměňoval agenty podle počtu hypoték, ale jen podle kvality hypoték. Propustil bych všechny, kteří zákazníky obelhávají, vnadí, dezinformují a manipulují. Zákazníka nelze obrat a ponechat svému osudu; zákazníka je třeba chránit, nevystavovat ho nežádoucím rizikům, starat se o něho dlouhodobě - aby zůstal zákazníkem a ne pouhým klientem.
A.cz: Irsko, Německo a Rakousko přišlo s tím, že bude jistit vklady drobných střadatelů. Jak korespondují tato poměrně razantní gesta s neustále opakovaným tvrzením, že evropská ekonomika je zcela jiná než americká?
Nevím, kdo tohle tvrdí, ale ekonomika je globální, silně provázaná, vzájemně závislá a internetem bleskově informačně propojená. Žádná ekonomika není ostrovem, stejně jako žádný podnik nebo instituce, včetně bank i parlamentů. Žijeme v době globálních trhů. Proto když Amerika kýchne, svět dostane zápal plic. Jištění vkladů státem by mělo být trvalým, standardním opatřením, ne nervovou reakcí na rizikové podmínky. V USA je jištění do $250.000/účet a pokud vím, v Evropě do EUR50.000/účet. Bude to ale asi v každé zemi jiné. EU není USA.
V globální ekonomice se finanční nákaza šíří jako virus a postihuje celý svět. Ozdravná „antibiotika" se však nešíří symetricky a místa nákazy přetrvávají. Např. nemá význam ozdravovat a restrukturalizovat americký finanční systém a nechat ty evropské beze změny. Je třeba globálně koordinovaného přístupu k reformě monetárních i fiskálních pravidel na úrovni G7. Snížení úrokových měr v některých zemích (ale ne v Česku) je jistě dobrým prvním krokem ke globální spolupráci.
A.cz: V čem se tedy evropská situace liší oproti té americké? Za původce krize v USA se považuje zhroucení realitního trhu. Hrozí něco podobného v Evropě? Pokud ne, čeho se tedy máme bát?
Zdrojem nákazy jsou politicky prosazované a Wall Streetem podporované levné a nekvalitní hypotéky pro tzv. chudší a ekonomicky slabší vrstvy - prostě pro lidi, kteří si nemohou rodinný domek dovolit. Řešením je levnější stavebnictví a nové materiály (viz v Česku např. Flexibuild), ne uvolnění kritérií a podmínek pro vydávání hypoték. Evropa je ohrožena tím, že finanční nástroje jištěně toxickými hypotékami kupuje. Lidská chamtivost je stejná na celém světě.
Stavíme příliš draze
Evropa a obzvláště Česká republika stále staví velmi draze, často dokonce se státní podporou a notnou dávkou korupce: prodávat takové „domy" není snadné a tlak na „výhodné" hypotéky je velmi silný. Kupujte jen to, co si můžete dovolit, ne to, na co vám někdo otevřel kredit. I Evropu čeká podobný pád realit, i když, doufejme, v menší míře, obzvláště když se z amerických zkušeností dokážeme poučit a přestaneme se ohánět nesmysly o specifičnosti, výlučnosti a „božím požehnání" této kotliny…
A.cz: Americký kongres se rozhodl uvolnit až 700 miliard USD na vykoupení infikovaných úvěrů od bank. Co bude další krok, pokud toto opatření nebude stačit, neobnoví se důvěra na trhu a banky nezačnou znovu „normálně" půjčovat?
Tento „balík" opatření (ve skutečnosti přes 800 miliard USD) byl přivítán revoltou veřejnosti a rekordně pokračujícími propady akciového trhu. Po každém vystoupení Bushe, Bernanka nebo Paulsona se akciové trhy dále propadají. Finančně-politická sféra funguje v totální nezávislosti na reálné ekonomice. Kéž by tomu bylo i naopak! Bohužel, reálná ekonomika není imunní k divokým excesům spekulantů politicko-finanční sféry.
| Sedláček, Hvížďala, Kubera, Tomský a další Co si myslí o finanční krizi blogeři na Aktuálně.cz |
Proto se tím vlastně musíme v USA zabývat: naše výrobky, služby, produktivita a technologie jsou vynikající, ale produkují globálně příliš mnoho peněz se kterými si politici, bankéři a spekulanti mohou „hrát". Jejich prohry pak dusí potřebné toky kreditu do reálné ekonomiky.
Balík nemůže fungovat
Samozřejmě, že tento „balík" (vytvořený bývalým šéfem Goldman Sachs a podpořený jeho nohsledy v Kongresu) nemůže fungovat. Důvodem jsou špatné hypotéky a ty je třeba refinancovat a zlepšit. Ne prostě to finanční „smetí" odkoupit. Důvěru na trhu nemůže obnovit stát anebo banka, ale jen a pouze trh sám. Řešení musí proto využívat tržních mechanismů a ne praktik „socialismu".
To může být stravitelnější v Evropě, ale ne v USA. Pro USA je neštěstím, že zároveň s finanční krizí probíhá intenzivní prezidentská kampaň se zcela netradičními, kontroverzními a ekonomicky chabými kandidáty - právě když potřebujeme vůdce a ne nohsledy. Politika tak zastírá a mlží skutečnou podstatu finanční krize a tlačí rozhodování (věcně i časově) ve směru státních zásahů, tedy opět do her s penězi druhých lidí.
K otevřenému odhalení skutečných příčin krize, protože jsou ve své podstatě politické a politicko-finanční (oba kandidáti, Obama i McCain, byli přímo u zrodu) zatím nedošlo. Současné kongresové výslechy bossů Wall Streetu jsou sice žádoucí, ale měly proběhnout před a ne až po schválení nešťastného „balíku". Nad takovou logikou zůstává rozum stát.
Co bude dál? Fed bude i nadále užívat peněžní injekce a hlavně nakupovat a ozdravovat komerční papíry (ne jen papíry finanční) a snažit se přilákat soukromé investory, ne investory státní. Podaří-li se udržet chod reálné ekonomiky (produktů a služeb) pak dojde i k očistě finanční sféry. Čas pro investování je nyní, jak dokazují miliardové investice Warrena Buffeta. Provinilí se ale bojí, strach diktuje jejich nečinnost a pasivitu - do tržního hospodářství prostě nepatří.
A.cz: Někteří analytici popisují současnou krizi jako „Pád impéria". Bude mít krize na finančním trhu dlouhodobý dopad na postavení USA ve světě coby supervelmoci?
Nikdy nevěřte analytikům (stejně jako politikům, bankéřům a hlavně „mluvčím"). Analytici opisují jeden od druhého, nemají vlastní názor, papouškují názory většiny. Jejich vzdělání a zkušenosti jsou slabé a převážně pouze technické. Do budoucnosti nevidí, analyzují minulost. Nelze řídit ekonomiku, národ nebo podnik s pohledem upřeným do zpětného zrcátka hospodářského „automobilu". Proto pro ně bylo a je stále všechno fajn a OK - až dokud nenarazí do patníku reality a ten drahý „automobil"nezruinují.
Samozřejmě, že prostý občan nemůže neustále prověřovat výroky výše uvedených skupin. Od toho jsou media: je svatou povinností novinářů nevěřit, nevěřit za nás za všechny; neopakovat, nepapouškovat, neskočit na lep, ale prověřovat, pátrat a provětrávat. Jinak by media přestala být profesí a stala by se prostým nástrojem skupin hrajících s penězi druhých lidí.
Pád impéria se nekoná
Žádný „Pád impéria" se nekoná, protože žádné jiné, alternativní „impérium" prostě není. USA má proti Evropě celou řadu výhod, které umožňují problémy řešit: především jsou to „spojené státy" a tudíž postupují jednotně. Spíše lze mít oprávněné obavy, zda finanční krizi přežije EU. Vezměte nedávnou frašku „27 ministrů financí", kteří se sešli a zase rozešli s tím, že si to bude řešit každý „po svém".
Takové myšlení je v globální ekonomice archaické a sebevražedné. Evropská Centrální Banka je podobně neschopnou a zaostalou institucí. EU nejsou „Spojené státy evropské" a tato finanční krize to podtrhuje a dokazuje. Jakmile se rozklíží EU, začne padat i euro. Pozor na to: ohrožena je Evropa, ne USA.
Některé malé země mají banky větší než jsou samy. Vezměte si Island: jedna krachující banka (Landsbanki) převýšila veškeré prostředky Státu - jak může pak Stát takovou banku „zachránit? Musí si půjčit přes 4 miliardy eur z Ruska. - ne zrovna malý peníz pro malou zemičku (300 tis. obyvatel), ale s vážnými geopolitickými dopady: Rusové budou rádi půjčovat, čím více takových zemiček, obzvláště z EU, tím lépe. Dívat se musí člověk dopředu, ne do zpětného zrcátka.
Doufejme, že zahraniční banky v Česku nejsou vystaveny finančním produktům z Islandu či jakékoliv jiné evropské země. Opět, nevěřit, ale prověřit.
A.cz: Není právě tento „stopstav" na půjčování peněz tím, co může Evropu, potažmo Českou republiku, v tuto chvíli nejvíce ohrozit? Co to znamená typově pro automobilku či stavitele obřích bytových komplexů?
Pro automobilku i pro stavitele předražených, neprodejných komplexů to může být počátkem konce. Propad prodeje automobilů je v USA katastrofální. Není to jen kvůli půjčkám, ale hlavně kvůli nežádoucím typům vozů. Jak GM tak Chrysler oznámili přechod na masovou výrobu elektrických automobilů do r. 2010 - nebude již pozdě z hlediska globální konkurence?
Česko udělalo základní strategickou chybu: jeho závislost na automobilovém průmyslu je extrémní (pětina HDP). Přitom nejde o národní průmysl, ale o průmysl cizí; nejde o inovační průmysl, ale o prostou montovnu, překladiště a součástky. Přechod na elektrické vozy je v nedohlednu. Propad poptávky (ne v ČR, ale ve světě) způsobí likvidaci výrobních kapacit, propouštění a přesun dále na východ. Nikdy se nevyplácí dát všechna svá křehká vajíčka do jediné veliké ošatky: někdo vám na ně může stoupnout. To je jeden z hlavních principů investování, podnikání a vedení státu i domácnosti.
První půjde Škoda, škoda. Řetězová reakce může být významná. Ani strategie silné koruny se nevyplácí: benefit mají jen turisté, kteří koruny stejně utratí jen v zahraničí. Strategie silné koruny je těžko pochopitelná.
Podobně jsou na tom stavební giganti, závislí na státních zakázkách a narůstající korupci. Nemají produkty, staví draze a raději spekulují na burzách než pořádně staví.
Strategie ekonomiky musí být založena na vlastních znalostních zdrojích (vzdělání), inovacích a široké škále diferencovaných produktů a služeb pro globální ekonomiku, tak jak to kdysi uměli u Baťů. To už je ale voda pod mostem a Baťovu radu, že nejlepší investicí je splacení dluhu, už v ČR nikdo nerozumí a nepraktikuje. Přitom je to hluboká pravda: žádná investice vám nedá lepší návratnost než splacení drahého dluhu.
A.cz: Traduje se, že Češi jsou národ střadatelů, kteří příliš neriskují a peníze neinvestují. Může to být moment, díky které se „krize" vyhne Česku obloukem?
V Česku se traduje mnoho věcí; také třeba „zlaté české ručičky" v éře „zlatých hlaviček", „někomu přece věřit musíme", atp. „Tradování" nepatří do globální společnosti 21. století. Češi neumí investovat a proto „skáčí na špek" každému šikovnějšímu lháři, který slibuje „něco za nic", snadnou výhru v loterii či v hernách. Kdo neskáče není Čech? Nejde o pasivní střádání peněz „ve slamníku", ale o moudré hospodaření s penězi. Žádný „národ střádalů" to niky nikam nedotáhl. S pasivním střádáním jde ruku v ruce investiční nezkušenost a naivní „sedání na lep". Šetřit, hospodařit, přemýšlet a učit se vůbec neznamená střádat.
Navíc došlo v uplynulých 10 letech ke zvýšení rizikového chování Čechů. Kreditní karty a levné úvěry udělaly své, nezkušení lidé žijí bezstarostně a nad své možnosti. Nikdo je nevychovává, neinformuje a nevzdělává - stávají se snadnou kořistí finančních institucí a slibů „modrého s nebe". (Vzpomeňte na kupónovku a na dlouhé fronty „střádalů" kteří chtěli něco za nic.)
Takže: krize se může ČR vyhnout, ale ne obloukem. Střadatelé nás nezachrání. Jestliže většinu podniků, bank a medií drží zahraniční vlastníci, pak naším hlavním problémem je co se děje jim a tam, ne jací jsme my a tu. Když prodáte většinu hospodářských aktiv do zahraničních rukou, tak jste vystavení globálním výkyvům více než když hospodářská aktiva vlastníte sami. Námezdníci, jakkoliv spořiví, nemají v globální ekonomice dlouhodobě šanci.
Co musíme udělat
Uvědomuji, že mé odpovědi asi nezní chlácholivě jako slova ředitele ČS, ministerského předsedy, anebo guvernéra ČNB. Nemám zbytečné „natírání tanků na růžovo" v popisu práce. Ale pesimismus a pasivita také nejsou na místě: každá krize je zároveň výjimečnou příležitostí k očistě, novému pořádku a novým cílům. Svět prochází významnou kvalitativní transformací, vbrzku bude „vše jinak": nové instituce, nová pravidla, nové standardy, nové profese, noví lidé.
Potřebujeme národní vizi, dlouhodobou hospodářsko-společenskou strategii, která by nás nejen osvobodila od závislosti na druhých, ale umožnila nám tvořit inovační produkty a služby, které svět potřebuje od nás a ne jen my od světa.
Potřebujeme vytvořit vrstvu národních kapitalistů, kteří něco umějí a neparazitují na umění druhých. Potřebuje překonat kulturu námezdnictví a vrátit se ke kultuře vlastnictví, k odkazu a příkladu Tomáše a Jana Bati.
Musíme se stát kulturou podnikatelů, ne kulturou střadatelů; obejmout kreativní kapitalismus, opustit kapitalismus spekulační.
Musíme radikálně přestavět náš vzdělávací systém, stát se národem znalým, ne jen národem informovaným; stát se chytrými, nezůstat jen chytráčky.
Potřebujeme celou škálu navazujících a doplňujících se produktů a služeb, ne úzkou specializaci „jedné ošatky vajec". Od postkomunistických montoven, skladišť a hypermarketů vlastněných jinými je třeba začít preferovat vlastní rozvoj znalostí, technologií, podnikatelských záměrů a podniků.
Musíme se naučit podnikat sami, ne jen realizovat podnikání druhých. Ani pak se nám krize nevyhne „obloukem" - ale my sami, jako znalostní národ, se vyhneme budoucím krizím.
