Aktivista z lidskoprávní organizace Vjasna Andrej Poluda už roky bojuje proti trestu smrti v poslední evropské zemi, která jej praktikuje. Nyní ale přebíhá mezi demonstracemi a monitoruje násilí páchané na protestujících, kteří volají po konci režimu Alexandra Lukašenka. I přesto si našel čas na dálkový rozhovor pro Aktuálně.cz.
Doufá, že mírné protesty docílí změny vlády, a vysvětluje, proč se nyní Lukašenkovi nasčítaly u lidí všechny jeho chyby, jak fungují demonstrace a proč si myslí, že ruský prezident Putin se pro obsazení Běloruska nakonec nerozhodne.
Z čeho najednou vznikl tak silný protest běloruských občanů? Silně pochybné byly přece i výsledky předchozích prezidentských voleb a režim protesty bez větších problémů potlačil.
Těch příčin je několik. Jednou z nich je určitě reakce vlády na koronavirus. Lukašenko od počátku problém zlehčoval a říkal, že když zastavíme hospodářství, nebudeme mít co jíst. Vše zlehčoval, doporučoval jezdit na traktoru a jít do sauny.
V této situaci velmi dobře zafungovala občanská společnost. Lidé se začali shánět po respirátorech, rouškách, dezinfekci a přišli na to, že jsou schopni zastoupit stát. Od toho je už jen krok k tomu, aby se lidé ptali, k čemu jim vlastně takový stát je.
Bezprostřední rozbuškou ale byly prezidentské volby, že?
Ano. Míra falšování byla opravdu vysoká. Mnoho lidí hlasovalo proti Lukašenkovi, a když nakonec viděli výsledek 81 procent pro prezidenta, tak tomu nemohli vůbec uvěřit.
Tato lež společnost výrazně aktivizovala.
A je ještě nějaký další důvod vzedmutí tak silné vlny?
Nepochybně míra násilí po úvodních demonstracích. Ta neměla obdoby. Protesty byly po volbách velmi mírné, zato potlačení extrémní. Zprvu šlo jen o malé hloučky, ale bezpečnostní síly je stejně bily hlava nehlava. Ta naprostá nepřiměřenost na lidi taky mocně zapůsobila.
Ač stát postupoval podobně jako v letech 2006 či 2010, reakce lidí již byla jiná. Už v průběhu kampaně na mítincích Svjatlany Cichanouské byly desítky tisíc lidí. Poprvé si Bělorusové uvědomili, že jich je mnoho, kteří nechtějí Lukašenka.
Podcenil Lukašenko Cichanouskou, která naskočila do kampaně za svého uvězněného manžela a získala rychle slušnou popularitu?
Celá předvolební kampaň byla dost podivná. Ty, kteří znamenali pro prezidenta jakoukoliv hrozbu, posadili do vězení. A Lukašenko pak nebyl schopen docenit potenciál Cichanouské. Z jeho pohledu jako žena pro něj nepředstavovala žádné nebezpečí.
Protože všichni výrazní lídři byli zatčeni, ona se tak stala všeobecným kandidátem protestu.
A nezapomínejme opět na koronavirus. Za normálních okolností by Bělorusové v létě byli u moře, na chatách, ale nyní zůstali doma. A to stát neodhadl, co to může vyvolat za sílu, když lidé vidí, jak se pořádají nákladné vojenské přehlídky konce druhé světové války, ale na roušky či plicní ventilátory už není.
Jak protesty nyní vypadají? Jsou již organizovanější?
Pokračují, jak začaly. Nikde není žádné ústředí. Vše se odehrává na různých místech, v různých čtvrtích, různých městech. Nic není organizováno centrálně. Teprve v tomto setkávání se náhodně utváří ta velká masa lidí.
Jaký mají cíl? Konec prezidentování Lukašenka, opakování voleb či něco jiného?
To lze jen velice těžko říct. Právě proto, že protesty nemají žádné ústředí, které by je vyslovilo. Lidé cítí sounáležitost. Když vidí dalšího Bělorusa s vlajkou, vykřikují: Ať žije Bělorusko!
Jaká je nyní role Svjatlany Cichanouské?
Pro Lukašenka to byla dlouho jen žena bez politické zkušenosti, tedy dle něj vůbec žádná hrozba. Zatčení všech dalších aktivistů ale spojilo veškeré štáby opozičníků okolo ní. Třeba ten okolo Viktora Babarika byl dost silný.
A Cichanouská také vsadila na jinou rétoriku. Každý z předchozích kandidátů byl nějak vyhraněný. Ona ale zdůrazňovala jen mírné změny, ukazovala srdíčka, to bylo dost jiné než dosavadní vyhraněná opoziční rétorika proti agresivní politice vlády. Požadovala jen spravedlivé volby. Ale Lukašenko umí reagovat jen jedním agresivním způsobem. Takže najednou proti sobě stály dva úplně jiné přístupy.
Jak lidé hodnotí její odchod do Litvy? Je nyní tím hlavním lídrem?
Ani bych neřekl, že je lídrem. Je symbolem. Symbolem touhy po férových volbách. A tak ji lidé vnímají i po jejím odchodu do Litvy. Nevyvolalo to negativní reakce, naopak umocnilo image bezbranné ženy, kterou je o to více třeba ochránit.
To se ovšem nedá říct o dalším kandidátovi Valeriji Cepkalovi, který po odmítnutí registrace uprchl do Moskvy.
Lidé mají pocit, že není třeba prosit o pomoc u Putina či Merkelové, chtějí mít situaci ve své zemi ve svých rukou.
Vynořují se i jiní lídři? Třeba předchozí známí opozičníci?
Pokud se bavíme o staré opozici, tedy letitých známých bojovnících proti režimu, tak ti ještě v protestech nenašli své místo. Podbízí se štábu Cichanouské. Třeba Juras Gubarevič se snaží již jezdit po továrnách, ale nevypadá to, že by tito lidé strhli nějakou větší podporu na svou stranu.
Nevím, proč tomu tak je. Možná lidé zjistili, že se dokážou zorganizovat i bez nich.
Jaká je nyní pozice bezpečnostních sil? Je šance, že armáda do pokojných protestů nebude zasahovat?
Silové složky Lukašenka podporují. Jsou to jen ojedinělé případy, kdy někdo sundá uniformu či dá výpověď. Prezident odmítá požadavek lidí na rezignaci ministra vnitra. Naopak se za něj staví.
Je jistě možné, že Lukašenko nakonec tuto figuru obětuje, ale to je zatím jen spekulace.
Ozbrojené složky se nyní drží zpátky, chápou, jakou nevoli by zásah vyvolal. Postávají všude, ale do ničeho se nepouštějí.
Režim nyní zjevně sází na to, že se protestující unaví a revolta opadne. Tím směrem jde i Lukašenkův slib nových voleb, ale až po změně ústavy. Což zase vyžaduje referendum, takže je to na dlouho. Společnost na to ale nepřistoupí.
Proč nyní Lukašenka opouštějí i vrstvy, které ho dosud podporovaly? Je to ekonomickým úpadkem, nebo něčím jiným?
Tak ta otázka nemá stát. Lidé se nerozhodovali dle ekonomické motivace, ale postavili se za svůj národ. Je to pro mnohé otázka svědomí.
Vliv ale jistě měla brutální reakce vlády na protesty a i to, že vystupují mnohé veřejně známé osobnosti na podporu občanské společnosti.
Je možné v dlouhé vládě Lukašenka najít nějaké pozitivnější období, nebo jde o setrvalou stagnaci?
K tomu se mi těžko vyjadřuje. Pracoval jsem u policie a nemohl jsem souhlasit s tím, jak Lukašenko vnímá bezpečnostní složky. Proto jsem odešel.
Je jistě pravda, že na počátku 90. let po rozpadu Sovětského svazu byly všechny jeho bývalé státy v krizi, ale nemohu říct, že by Lukašenko přispěl nějak ke zlepšení situace v Bělorusku. Možná na počátku na chvíli zavládl dojem, že se postará o sociální rovnost a budou se stavět byty či podporovat rodiny. Ale to brzo padlo.
Jaký je vztah mezi Lukašenkem a Putinem? Využije ruskou podporu, kdyby hrozil jeho pád?
Oni se potichu vzájemně nenávidí, ale strpí se. Mají společné zájmy a Lukašenko chápe, že Rusko jeho režim podporuje a drží ho i mezinárodně.
Pokud se ptáte, zda Bělorusko může být více ruské, tak ono už je ruské. Pokud se podíváte na investice, tak přes 70 procent zahraničních investic je ruských, čtyři pětiny exportu jdou do Ruska.
Pak je tu i politika ruského jazyka, kdy Lukašenko agresivně brojí proti běloruštině, či podpora ruské pravoslavné církve.
Hodně je toho tedy už nyní v Bělorusku ruského.
Hrozí podle vás ovládnutí Běloruska Ruskem?
Riziko tu je, ale není nyní značné. A to i z toho důvodu, že by to byla pro samotné Rusko složitá hra. Ukrajinské dobrodružství bylo a je pro Moskvu velkým břemenem spjatým se sankcemi.
Navíc tady není žádný protiruský sentiment, jako byl na Ukrajině. A v Rusku není žádná propaganda o běloruské verzi nebezpečných ukrajinských banderovců. Rusové sem jezdí na prázdniny, mají tu příbuzné.
Nikoho tu ani v protestech nenapadne vykřikovat protiruská hesla. Bělorusové to chápou jako svůj vnitřní problém a Rusové to vnímají. Zmiňujete Ukrajinu, ale jsou zde i příklady Arménie či Kyrgyzstánu, kdy se Rusové přidali k vítězům. Rusko také jistě ví, že vyslání armády by v Bělorusku zaselo nenávist na mnoho generací. A živit deset milionů lidí plus okupační armádu pod evropskými sankcemi by také nebylo zrovna levné.
Putin je v tomto přísně racionální - dokud to pro něj nebude výhodné, tento krok neudělá.
Jaká by měla být reakce Evropské unie? Jak konkrétně může pomoci?
Lukašenko nyní Evropskou unii vykresluje jako hrozbu. Tvrdí, že od jejího člena - Polska - může přijít nebezpečí. Připravuje si tak půdu, aby případně mohl žádat pomoc od vojsk postsovětské Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti OKDB. Ale zdá se mi, že Lukašenko ne úplně chápe situaci. Nezvládá také už hrát svou hru, kdy na Putina vytahuje evropskou kartu a na Evropskou unii zase tu ruskou. Tedy kdy jednomu hrozí druhým a snaží se z toho získat výhodu.
Je velice důležité, aby Evropská unie nemlčela. Měla by tlačit na vyšetření násilí na protestujících. Na druhou stranu je třeba nechat nějakou možnost represivním složkám ke změně pozice. Jakmile budou mít pocit, že oni ani jejich rodiny už nemají perspektivu, budou bojovat až do konce a vše může směřovat ke krveprolití.
Rezonuje v demonstracích i československý rok 1989, kdy během deseti dnů se podařilo sesadit autoritativní režim?
Už jsem dostal spoustu otázek, zda u nás nastane scénář arménský, tádžický, polský či třeba československý. Ale u nás nastane scénář běloruský. Uhodnout, jaký bude, je nyní velmi složité, ničemu z dosavadních revolt se ale nemůže příliš podobat.
Běloruská mentalita je mírná a já věřím, že současná situace vejde do dějin jako velmi umírněný mírový protest, který povede ke změně systému a vlády.
Jen taková drobnost: ač se schází na náměstích tisíce lidí, tak jakmile protesty skončí, lidé na sebe pokřikují, ať uklidí odpadky, a za chvíli jsou náměstí zcela uklizená. To je až neuvěřitelné.
Andrej Poluda
Běloruský lidskoprávní aktivista z neziskovky Vjasna. Angažuje se za zrušení trestu smrti. Někdejší zkušenost policisty mu nyní pomáhá monitorovat případy bezpráví na demonstrantech ze strany bezpečnostních sil.
