První část rozhovoru s Tomášem Glancem, kterou jsme přinesli 13. července, si můžete přečíst zde.
Jsou podle vás Rusové schopni začít atomovou válku, jak někdy hrozí, byť nepřímo, prezident Putin?
V Rusku se zbraně těší oblibě u velkého množství lidí. Vzpomeňte si na svéráznou oslavu narozenin jednoho z protagonistů Zvjagincevova filmu Leviatan. Střílení ani zabíjení v Rusku neprošlo takovou reflexí, jakou v souvislosti s holocaustem známe z Evropy. Nacismus se tu také nespojuje v první řadě s holocaustem, ale s válkou proti Rudé armádě. Přičemž sovětská povaha války, která se až do osmdesátých let vždy v rámci sovětské ideologie zdůrazňovala, se dnes uměle a násilně rusifikuje. Nikdo nezdůrazňuje, že “za Stalina” umírali vojáci desítek národností, z nichž mnozí předtím v Rusku ani nikdy nebyli.
Další důvod pro lásku ke zbraním je lov, dodnes rozšířená zábava na gigantické rozloze Sibiře, Dálného východu, ale i v evropské Karélii. Není náhoda, že se jedna z nejslavnějších ruských próz 19. století jmenuje Lovcovy zápisky…
Ale navzdory tomu všemu si nemyslím, že se ruští politici a generálové chystají rozpoutat třetí světovou válku. Celé dějiny jaderného zbrojení jsou vývojem velmi drahých symbolů, které jejich strůjci chtějí používat jako hrozbu, politickou zbraň, výraz sebevědomí, demonstraci síly. Jistě nejde o plán zničit zbytek světa. Ale ty zbraně jsou ničivé, i když se nepoužívají. Už teď atmosféra militarizace ve spojení s korupcí a bezohledností vůči vlastnímu obyvatelstvu způsobuje bezprecedentní vystěhovaleckou vlnu. Mnozí soudní a inteligentní lidé si takové poměry nechtějí nechat líbit, ale nemůžou proti nim účinně vystupovat, takže “volí nohama”, stěhují se do důstojnějších poměrů. Tento intelektuální exodus je pro Rusko ničivý. A svědčí to o specifické “prosperitě” ruské současnosti: materiální poměry sice nejsou nejhorší, ale přesto kdo může najít uplatnění v zahraničí, prchá daleko od Ruska.
Existují v Rusku po zdecimování nezávislých médií a institucí ještě nějaké projevy občanské společnosti, které by vyvolávaly naděje?
Činorodost mnoha ruských intelektuálů, umělců, spisovatelů, ale i aktivistů v místní politice je obdivuhodná. V literatuře a v divadle se objevila celá vlna autorů různých estetických vyznání a generací, kteří se začali s velkou intenzitou vyjadřovat k zvůli kolem sebe. Básníci jako Kirill Medvěděv nebo Jelena Fanajlovová ve svých výrazových prostředcích přímo vycházejí z radikalizované politické atmosféry, provázené zatýkáním, masovou indoktrinací a televizní propagandou ve stylu, který za celé postsovětské období nemá obdoby. Těatr.doc nebo divadlo Praktika adaptovaly na ruské podmínky metody známé pod termínem verbatim — divadlo pracující s autentickými dokumenty, se sociální realitou. Jistě to nemůžeme všechno svádět na ruskou politickou každodennost. Umělecké jevy nikdy nejsou kauzální reakcí na to, co se děje “ve skutečnosti”, řídí se svými zákonitostmi, které vytvářejí vlastní, paralelní svět. Kromě toho je zvýšené politické angažmá v současném umění patrné nejen v Rusku, ale třeba i v americkém básnickém konceptualismu, v polském umění, v Německu a mnohde jinde. Přesto bych řekl, že do ruské kultury v posledních letech vtrhla politika mimořádnou měrou, nejen jako vnější okolnost, ale i jako vnitřní předpoklad.
Tomáš Glanc
Přednáší na univerzitě v Curychu, byl hostujícím profesorem na univerzitách v Berlíně a v Basileji, působil jako ředitel Českého centra v Moskvě. Na Karlově univerzitě se věnoval literární vědě a ruské kultuře, byl ředitelem Ústavu východoevropských studií a slavistiky, pracoval v Centru audiovizuálních studií na FAMU. Ve své disertaci se věnoval ruským avantgardám, habilitoval se knihou Lexikon ruských avantgard, v Revolver Revue vyšla jeho monografie Souostroví Rusko. Ikony postsovětské kultury. Zabývá se metodologií humanitních věd, připravil k vydání texty Romana Jakobsona, Jurije Lotmana, Renate Lachmann. Badatelsky se věnuje také ideologii slovanství, samizdatu a žánru umělecké performance ve východní Evropě. V roli kurátora připravil několik výstav ruského umění.
Má ruská současná ideologie racionální základ, nebo je spíše emocionální?
Nynější režim si počíná z hlediska své vlastní logiky naprosto racionálně. Kdyby někdo před časem předpověděl, že v desátých letech 21. století se budou v Evropě násilně měnit hranice mezi státy prostřednictvím anonymizovaných armádních jednotek, jejichž členové s odpáranými výložkami začnou obsazovat administrativní budovy cizích států a vyhlašovat tam jakési národní republiky, znělo by to jako příliš bujná fantazie nějakého scenáristy politických thrillerů. Ale nejenže k tomu došlo, ještě navíc to v podstatě veškeré obyvatelstvo tiše nebo nahlas schvaluje a protesty není vůbec problém umlčet. Zahraniční postoj vyjadřuje ochladnutí obchodních a politických vztahů a přistoupilo se k sankcím, jejichž účinek se těžko přesně vyhodnocuje.
To všechno nevede k válce, na níž nikdo z pochopitelných důvodů nemá zájem. Ale vede to k izolaci stalinistického typu. Přičemž paradox spočívá v tom, že tato izolace se děje s otevřenými hranicemi.
Rusko bylo v historii po dlouhá období velice otevřené vůči zahraničním expertům, naposled v devadesátých letech, kdy došlo k oživující internacionalizaci téměř všech oblastí života. Nejenom průmyslu, ale také umění - a to v mnoha případech trvá dodnes a nikdo tomu nestojí v cestě. Fotobienále, Moskevské bienále, Art Moskva, filmové, hudební, divadelní a literární festivaly byly často na nejvyšší a nejinternacionálnější úrovni, jakou si lze představit. Tento jev má dávné kořeny — Rusko bylo v mnoha ohledech během určitých období krajně otevřené produktivní kooperaci s Evropou. Příkladů jsou desítky a stovky. Významným poradcem Petra I. byl na začátku 18. století německý baron Heinrich von Huyssen a v 18. století mohla být dokonce ruskou carevnou Kateřina II., jejíž otec byl pruský guvernér Štětína a matka sestrou pozdějšího švédského krále. Tato nejvyšší představitelka ruské říše se narodila jako Sophie Auguste Friederike von Anhalt-Zerbst (anhaltsko-zerbstská princezna). I modernizační trendy 19. a 20. století byly založené na úzké spolupráci s Němci, Angličany atd. To pokračovalo i po revoluci, komunisté dvacátých let byli při všech zvěrstvech, která zavedli, velice antinacionalističtí. Koneckonců i Stalin byl pseudonym Gruzína Soso Džugašviliho. Po rozpadu Sovětského svazu se politické elity Ruska rozhodly pro brutální nacionalizaci - obyvatelé Kavkazu, Tádžikistánu, a teď dokonce i Ukrajiny jsou vystaveni ponižování, pronásledování, jsou apriori podezřelí, dokonce i poskytovatelé evropských vědeckých stipendií jsou označováni za zahraniční agenty.
Už teď atmosféra militarizace ve spojení s korupcí a bezohledností vůči vlastnímu obyvatelstvu způsobuje bezprecedentní vystěhovaleckou vlnu. Mnozí soudní a inteligentní lidé si takové poměry nechtějí nechat líbit, ale nemůžou proti nim účinně vystupovat, takže “volí nohama”, stěhují se do důstojnějších poměrů. Tento intelektuální exodus je pro Rusko ničivý. A svědčí to o specifické “prosperitě” ruské současnosti: materiální poměry sice nejsou nejhorší, ale přesto kdo může najít uplatnění v zahraničí, prchá daleko od Ruska.
Vy se války ze strany Ruska nebojíte, ale novinářka Světlana Alexijevičová píše: "Vždycky jsme buď válčili, nebo se válčit chystali. Nikdy jsme nežili jinak... Učili nás, jak za svobodu umírat... I v míru se žilo jako na vojně." Má-li pravdu, tak většině Rusů dnešní stav vyhovuje a hlavně v něm umí dlouhodobě žít. Alexijevičová taky napsala, že "mnozí jsou zvyklí dívat se na pravdu jako na nepřítele."
Citáty, které uvádíte, mi připadají patetické a sotva prokazatelné. “Učit umírat”? To se asi vztahuje především k druhé světové válce, s jejímiž účastníky vedení různých úrovní armádní hierarchie zacházelo ve srovnání s poměry v jiných armádách té doby s bezprecedentní bezcitností k lidským ztrátám. Aspoň to vyplývá z historiografie. Ale v případě jiných ruských válek posledních sedmdesáti let těžko mluvit o jakémkoliv “umírání za svobodu”. “Pravda jako nepřítel” není dobrá formulace. V Rusku se obrovské množství lidí nechává zlákat primitivní, ale na vysoké úrovni prováděnou propagandou, která je zbavuje zodpovědnosti za vlastní přemýšlení a za stav země. Na všechno jsou už hotové odpovědi, které ukazují viníky různých potíží, definují vnitřní a vnější nepřátele. Podobné strategie používá každý populismus, v Rusku má monopolní politické postavení. Nynější režim de facto obnovil vládu jedné strany, ovšem jeho ideologové nejsou tak hloupí, aby ji chtěli ukotvit v ústavě. Neslučitelnost monopolní moci s demokracií se řeší tím, že se papírová demokracie realizuje jako diktatura, na představitele politické opozice uvnitř země se vždycky najde nějaký způsob, jak je zastrašit nebo zavřít, a vnější kritika se démonizuje jako zasahování do vnitřních záležitostí Ruska. Ta radikalizovaná rétorika strachu a agresivity se projevuje i tam, kde by člověk řekl, že opravdu nemá co hledat. Třeba kulturní elitou opovrhovaný ministr kultury Medinskij vystoupil před časem s heslem “kdo nekrmí vlastní kulturní památky, bude brzy krmit cizí armádu”. Pěkný úmysl opravovat kostely a muzea se tu vyjadřuje způsobem, který by mohl podepsat starší resortní kolega Medinského, československý ministr informací Václav Kopecký nebo jeho tehdejší ideový vzor Ždanov.
Ale tato situace zjevně mnohým lidem vyhovuje.
Jenže není těžké předpovědět, že s takovým agresivním a infantilním kolektivním vědomím se společnost nikdy nedostane na úroveň, která by zajišťovala sociální bezpečí a vytvářela solidaritu založenou na jiných hodnotách, než je konfrontace.
Jurij Afanasjev, jeden z lídrů perestrojky, zavedl už na konci osmdesátých let pojem “agresivně poslušné většiny”. V devadesátých letech se pak věnoval vedení jedné z nejlepších humanitních univerzit v postsovětském Rusku, RGGU (Ruská státní humanitní univerzita). Dnes vystupuje velmi kriticky vůči nynějšímu režimu a vrátil se k pojmu “agresivně poslušné většiny”. Podle něj se situace oproti té před téměř třiceti lety ale výrazně zhoršila. Tehdy tou agresivně poslušnou většinou byli komunističtí funkcionáři (z jejichž řad ostatně sám Afanasjev vyšel), zatímco dnes se tato kategorie rozprostřela na celé obyvatelstvo. Voilà demokratizace!
V Rusku se obrovské množství lidí nechává zlákat primitivní, ale na vysoké úrovni prováděnou propagandou, která je zbavuje zodpovědnosti za vlastní přemýšlení a za stav země. Na všechno jsou už hotové odpovědi, které ukazují viníky různých potíží, definují vnitřní a vnější nepřátele. Podobné strategie používá každý populismus, v Rusku má ovšem monopolní politické postavení.
Má vůbec Rusko naději se v nějaké dohledné době alespoň trochu demokratizovat, nebo s tou tradicí, o které jsme hovořili, to bude proces na mnoho generací?
V Rusku demokracie nikdy neměla na růžích ustláno a často se jí otevřeně spílalo jako zvrhlému způsobu správy veřejných záležitostí. Připadalo mi komické, když v devadesátých letech někteří starší kolegové a přátelé, odchovaní utopickými nadějemi šedesátých let a triumfem disidentských hnutí na konci let osmdesátých, stále vyhlíželi, kdy se v Rusku už konečně dostane ke slovu opravdová demokracie. Už tehdy bylo jasné, že nikdy.
Ale zdálo se, že svobodа slova v kombinaci se sílícími médii a s oligarchy, kteří už začínali investovat také do vzdělání, mezinárodních vztahů a velkorysých kulturních a sociálních projektů, by mohla přinést něco dobrého. Tato víra dnes působí samozřejmě směšně. A markantní rozdíl oproti prvnímu postsovětskému desetiletí se ukazuje právě v zacházení s vlastní minulostí. Devadesátá léta jistě nebyla nijak idylická, právě naopak, ale jejich přednost byla v tom, že neprosazovala jednotný “masterplot” ideologicky zmanipulovaných dějin Ruska. Dnes jsme svědky budování nové heroické identity mimo jiné prostřednictvím spektakulárních a bombastických show, ve srovnání s kterými byly komunistické spartakiády jen směšnou a neobratnou hříčkou.
Můžete být konkrétní?
Třeba gigantická vojenská přehlídka na Rudém náměstí 7. listopadu 2011 - co vlastně manifestovala? Nebyla vzpomínkou na bolševickou revoluci, jak by se mohlo zdát podle data, nýbrž oslavou Stalinovy vojenské přehlídky v roce 1941, kdy touto riskantní demonstrací síly ve městě, k němuž se blížily německé jednotky, Stalin dosáhl maximální mobilizace emocí a vůle postavit se nepříteli za jakoukoliv cenu.
V současném umění je rozšířeným žánrem reenactment — kdysi už provedené performance, výstavy a vystoupení se rekonstruují s nezbytným posunem významů, k němuž přitom dochází a který je samotným jádrem sdělení. A v politické manipulaci kolektivními emocemi jde o jiné využití týchž prostředků žánru reenactment.
Na zmíněné přehlídce v roce 2011 se zinscenoval kontinuální pohyb mas, při pohledu na který tuhne krev v žilách. Na Rudém náměstí se ze starých filmových záznamů pouštěl na obřích plátnech chod tehdejších mas - a současné masy tento obrovský průvod nastavily, pokračovaly v něm v reálném čase a v režimu fyzické přítomnosti. Sotva by někdo vymyslel naléhavější vyjádření kontinuity se situací na počátku války. Americký historik ruského původu Sergej Ušakin mluví v této souvislosti o “performativním patriotismu” a o “afektivním managementu dějin”.
Takže asi můžeme říci, že Rusko konstruuje svoji vlastní verzi dějin, odlišnou od narativu západní historiografie, jenže to činí o něco brutálněji než naše civilizace?
Samozřejmě se výklad dějin v každé zemi přizpůsobuje vlastním hlediskům a také se mění v čase, to je přirozený jev. V Rusku ale vytváření vlasteneckého kánonu nabývá opravdu obludných rozměrů a nejděsivější na tomto procesu je relativizace zločinů stalinismu, a dokonce i v mnoha ohledech pozitivní hodnocení Stalinova třicetiletého teroru. Ruský režim je posedlý kontinuitou. Zavedl například k výročí vítězství v roce 2005 takzvané Svatojiřské, Georgijevské stuhy. Je to symbol s historickými konotacemi: jako součást vojenských vyznamenání se černooranžová páska objevuje poprvé už za Kateřiny II. v roce 1769. Tato páska má nyní obyvatelstvo sjednotit společnou touhou po nových vítězstvích. Ačkoliv stuha má velice mlhavou sémantiku (nebo naopak právě proto), slouží jako ideální identifikační znak. Vyrábí se na náklady státního rozpočtu a rozdává se po desítkách milionů kusů. V roce 2008 už Dmitrij Medveděv uděloval slavnostně nový státní řád citující barevnou symboliku Georgijevské stuhy ruským důstojníkům za úspěšné “přinucení Gruzie k míru” (neboli za okupaci Jižní Osetie).
Vy se sice na jedné straně války ze strany Ruska, zdá se, moc nebojíte, ale na druhé straně sám říkáte, že Putin Rusko mobilizuje a volá po touze po nových vítězstvích, tedy rozšiřování prostoru. Lze tyto vášně pak nějak zastavit? Není v tom trochu rozpor?
Hodně bude zaležet na tom, nakolik zřetelně se dokážou politici v Evropě a v Americe dohodnout na jasných stanoviscích. Největší oporou pro ruskou expanzi a agresi jsou rozpory uvnitř demokracií - ruské menšiny v Pobaltí, levicové strany a populistická pravice v Evropě, sociální potíže na Ukrajině a v jiných postsovětských republikách, ale třeba i v Řecku nebo v Srbsku. Ti, kdo v Rusku chápou nynější situaci jako geopolitickou konfrontaci, jsou děti “digital turn”, digitálního obratu. Nebudou vyhlašovat všeobecnou mobilizaci, jejich strategie je daleko bližší těžko dešifrovatelným teroristickým praktikám, jejichž prostřednictvím operují některé organizace hlásící se k islámu. Průvodním rysem těchto útoků, ať jde o computerovou zločinnost, nebo vraždy, je jejich nepřehlednost. Často se neví, kdo je objednavatelem a co sleduje. Názorným příkladem jsou vraždy Anny Politkovské nebo Borise Němcova.
V Rusku vytváření vlasteneckého kánonu nabývá opravdu obludných rozměrů. Nejděsivější na tomto procesu je relativizace zločinů stalinismu a dokonce i v mnoha ohledech pozitivní hodnocení Stalinova třicetiletého teroru.
Jak by mohl Západ a zejména Spojené státy a Evropská unie pomoci? Zatím to vypadá, že EU se spíš bojí, aby Putina neprovokovala.
Považuju za správný názor Garryho Kasparova, který sice už není vlivným lídrem opozice jako před deseti lety, ale stále ještě zůstal inteligentním analytikem současného dění. Podle jeho názoru ruská věrchuška ví, že západní politici nejsou jednotní, nemají nijak velkou podporu voličů a nejsou ani připravení na vážnou konfrontaci, mají z ní strach. Dokud se to nezmění, Putin bude hrát poker a držet v šachu všechny, vůči nimž si to bude schopen dovolit. Přičemž primárním cílem není zisk nových území, nýbrž posilování vlastního vlivu a rozvrat jednoty v sousedních státech a v EU.
Jaké jsou podle vás šance, že tato konfrontační etapa může skončit?
Ve vrchní sféře politiky se jistě může stát, že střet uvnitř systému vygeneruje někoho, kdo bude nesrovnatelně kultivovanější a kooperativnější než nynější hlasatelé vulgárního patriotismu, opírající se o zastrašování, vydírání a konfrontaci. Každou chvíli se ostatně ve vrcholné politice objevují lidé, kteří jsou z úplně jiné planety a mluví také jiným jazykem než Putin nebo ministr obrany Šojgu. Vzpomeňte si na dlouholetého ministra financí Kudrina nebo na Michaila Kasjanova, nyní čelného představitele opozice, který byl v letech 2000 až 2004 předsedou vlády.
I kdyby se ale změnila rétorika nejvyšších úředníků, zůstane problém, který prominentní sociolog Boris Gladarev nazývá “veřejnou němotou”. Podle jeho rozsáhlého výzkumu, na kterém po řadu let pracoval v Centru nezávislých sociologických výzkumů, existuje v Rusku katastrofální deficit dobré vůle na čemkoliv se dohodnout, a to i mezi lidmi, kteří mají zjevné společné zájmy a cíle. Kompromis se považuje za neúspěch. I lidé, které spojuje tak jednoduchá agenda, jako že přestala v jejich domě téct voda, budou podle Gladarevovy studie daleko spíš obviňovat kdekoho včetně sebe navzájem a propadat beznaději, než by se dohodli na společném postupu. Podobně je tomu i ve vážnějších záležitostech, jak ostatně vidíme i na stavu opozice. Vládne tragický nedostatek vzájemné důvěry a elementární tolerance. Tento problém má hluboké kořeny a bude se odstraňovat velmi dlouho a namáhavě, pokud vůbec.
