reklama
 
 

Petr Šabach: Z týhle hospody nemůžeme utéct bez placení

17. 6. 2015 9:50
Před volbama jsem občanům vlezl do kastlíku a najednou bych se měl tvářit, že neexistuju? Takže chodím na zastupitelstva a vidím kus jinýho světa, říká spisovatel a zastupitel Prahy 6 Petr Šabach.

Pryč jsou asi doby, kdy v novelách Petra Šabacha hráli prim hrdinové-teenageři. Už podruhé je hlavní postavou jeho nové knihy důchodce. Vždyť on sám se ocitl v penzi, a dokonce vstoupil ve své rodné Praze 6 do komunální politiky - vloni byl zvolen do zastupitelstva za Starosty a nezávislé. „Ale bacha, jsem úplně stejně nezodpovědný, jako když mi bylo dvacet. Kdybyste mně teď řekl, že pojedeme do Braníka, sedneme na vlak a teprve potom se uvidí, kam dojedeme, tak jedu okamžitě. V tomhle jsem se vůbec nezměnil,“ tvrdí.

Zahraju si na úřednici z vaší poslední novely Rothschildova flaška, která hrdinovi při vyřizování důchodu řekne: „Že to ale uteklo, že jo...?!“ A tak se ptám: Uteklo to?

O tomhle jsme se bavili s kamarádama v hospodě. A já jsem byl jediný, kdo tvrdil, že jsem na světě docela dlouho. Těch mých přibližně pětašedesát let - a když to vezmete, že jsme tady v životě jen na návštěvě - tak být pětašedesát let na návštěvě, to mi nepřipadá tak krátký. A teď, když přicházejí vnoučata, začnete si představovat, jestli se dožijete jejich tanečních, nebo i svatby... Ale takhle by člověk neměl uvažovat, protože kolikrát se stane, že se stejně dožije jenom nějakých šílených zklamání.

Proto váš důchodce v románu prohlašuje, že v tomhle věku člověk musí být prakticky furt ve střehu?

Říkám si: Nesmíš bejt nikdy napapanej a ukolíbanej. Všichni bychom měli nosit skautský opasky s nápisem Buď připraven. Lidi jsou strašně fajn, ale... A to ale si vždycky musíme ohlídat. Takže já to hraju tak, tuhle hru: do talónu dám veškerou obezřetnost vůči někomu, koho zrovna poznávám, a potom pomalu odebírám.

Ohlížíte se s přibývajícím věkem do dětství?

Já jsem dětství víceméně protrpěl, protože jsem se pořád šíleně těšil, až budu dospělý. Mně dětství připadalo děsně ponižující. To je strašně divný, bejt dítě. Zažil jste třeba dětskou nudu?

Zažil, třeba v nedělním prosluněném odpoledni.

Přesně. U babičky, králíkárna na dvoře a žádnej kámoš. Civěl jsem do stropu a strašně trpěl. Dětství se nedá užít. Pořád jsem se příšerně těšil, až budu moct chodit na ty sprostý filmy, nebo co jsem si představoval. Nebo až budu moct chodit do hospody. Já jsem si ale ani pak neuměl nic pořádně užít. Vlastně jsem absolutní nešťastník. Jdu na koncert, a protože jsem klaustrofobik, tak se těším, až skončí. To už musí být sakra dobrej bluesman, aby zaplašil tyhle moje strašidelný fobie.

Jednou jste mi říkal, že po tátovi jste ve všem. Přesná kopie. Posiluje se podobnost s přibývajícími léty?

Spíš v takový blbý reakci šabachovský. Táta, když o mě měl strach, tak mi vždycky namlátil na zadek. Tohle mám po něm. Že někoho seřvu sprostě za to, že mám strach, že se mu něco mohlo stát.

Jsou věci, které byste chtěl otci dodatečně sdělit?

Náš vztah - to byl plukovník Šabach a nepodařený syn. Já byl jeho zlý sen. Kdybych teď vyhrabal tátu, vyvolal ho jako zombie, tak bych mu řekl, že je mi líto, že jsme si některý věci nevyjasnili ve větším klidu. Protože fotr byl inteligentní člověk. To nebyl typický dejvický lampasák. Ale nemůžu mu odpustit, že mezi mě a sebe nechal vstoupit politiku. Když jsem řekl něco proti socialistickýmu zřízení, okamžitě vyletěl a řval: A co jsi v životě dokázal? Což je bezvadný, když na vás někdo tohle huláká ve třinácti. Asi bych mu teď řekl: Hele, jdi opravdu do háje, jak si tohle mohl pro krista boha dopustit? Že mezi sebe a dítě vrazíš nějaký komouše!

Ve svých příbězích jste už zobrazil svou generaci od teenagerského věku až po penzi. Jak vlastně obstála při přechodu z normalizace do nejistého kapitalismu?

My nejsme ani tak ztracená jako spíš legrační generace. Do vrcholu svých tvůrčích sil jsme žili v bolševický mizérii, a když to padlo, přišla chvíle euforie. A pak už jsme jenom koukali napravo a nalevo, čuměli jak při tenise, jak jdou nahoru různí hajzlové a šmejdi. Těch zahořklých ale je mezi námi, člověče, dost málo. Vedeme zahořklý kecy, ale ve smyslu, že by to tady mohlo být daleko lepší. Mám tendenci dělat na svou generaci: Kiš, kiš, vy blbečci! Vždyť si za to můžeme sami. Tak co jsme dělali? Drželi jsme hubu. A jen čekali na nějaký malý zázrak. A on přišel. Takže jsme nakonec měli z pekla štěstí.

Fotr byl inteligentní člověk. To nebyl typický dejvický lampasák. Ale když jsem řekl něco proti socialistickýmu zřízení, okamžitě vyletěl a řval: A co jsi v životě dokázal? Což je bezvadný, když na vás někdo tohle huláká ve třinácti. Asi bych mu teď řekl: Hele, jdi opravdu do háje, jak si tohle mohl pro krista boha dopustit? Že mezi sebe a dítě vrazíš nějaký komouše!

Ještě za normalizace jste ale vydal knihu Jak potopit Austrálii a v ní docela provokativní povídku, podle níž pak byla po převratu natočena Šakalí léta.

V samotný povídce ale nic protibolševickýho nebylo. Jo, je tam vidět, jak naší generací zatřásla muzika, džínsy, americký styl života. Ale to bylo tak silný, že to bolševika donutilo šít vlastní džíny. Můj strejda dělal v socialistickým podniku ÚBOK, a když jsem po něm chtěl džíny, který se nošením pěkně vyšisujou, říkal mi: Nejde to, chlapče, nejde. My tady máme přísný normy, hutný barvy, naše džíny se ti nikdy neoperou.

Váš hlavní filmař Jan Hřebejk se od laskavých komedií posunul i k hořčejším snímkům jako Kawasakiho růže nebo Nevinnost. Nevzrůstá také ve vás potřeba napsat něco rozhořčenějšího, než od vás známe?

Myslíte něco jako rozhořčený stařík? To je dobrá kategorie. To bych si mohl napsat na čepici. Ale nemůžu vstávat a lehat jako rozhořčený stařík. Mně stačí, že se ráno naštvu, když si přečtu noviny. Ale vůbec necítím potřebu někomu to nandat. Ale je fakt, že jsem z Rothschildovy flašky vyhodil asi deset stran o Zemanovi a Klausovi.

Proč?

Existuje zlaté pravidlo, které by se mělo dodržovat i v literatuře: Je úplně v pořádku, když se na někoho naštveš a napíšeš mu dopis. Ale neposílej ho. Politika patří do velkého románu. Proč bych si ale měl vyřizovat účty v knížce o dvou stech stránkách s politikem, po kterém za dvacet let nikdo ani nevzdechne? Přece nebudu těm rošťákům, o kterých se spousta lidí domnívá, že jsou to agenti Kremlu, dělat radost tím, že jim věnuji svou vzácnou energii.

Jak se vám do toho psaní Zeman vůbec vloudil?

Za to může vynikající anglický architekt Peter Fink, s nímž jsem se seznámil v Londýně, kde se odehrává půlka mojí knihy. Když jsme si povídali, nadával jsem na Zemana a on mi s takovým mírně ironickým úšklebkem, vůbec ne aby mě urazil, povídá: tak proč jste si ho zvolili? Tím mě ještě víc nadzvednul. Snažil jsem se dialogy s ním vpravit do knížky, ale včas jsem toho nechal.

Na druhou stranu, není Zeman, veslující na rybníce v gumovém člunu s nohama vzhůru, figurou do vašich příběhů jak vyšitou?

Tak toho bych rád pozoroval z nějaký hospůdky na břehu toho českýho rybníku. Nad námi načechraná oblaka jako z Pyšný princezny. A nejlíp, kdyby vesloval směrem od Hradu.

Dali nám půl mapy - a hledej...

Ještě narážíte na lidi, kteří vám vyčítají, že Pelíšky nebo Pupendo jsou „usmiřovací“ filmy, podsouvající dojem, že normalizace nakonec nebyla tak hrozná?

Ono to tak na někoho může působit. Ale když píšete něco z pohledu mladýho kluka a ještě jde o žánr humoru, tak tam prostě nemůže být jen temnota a zmar. Mně někteří říkali: Viděl jsi film... a bude hůř (podle knihy Jana Pelce, pozn. red.)? To ať jdou celý tyhle Pelíšky někam. - Tak jsem se na to šel podívat. Ten film byl průšvih. Neříkám umělecky. Ale byla to přehlídka strašidelnejch typů, se kterýma bych na pivo nešel ani náhodou.

Vždyť to byly máničky stejně jako vy.

Špatně, člověče. To je špatně. Já jsem jich pár znal i z toho severu, kde to bylo daleko drsnější než v Praze. A byli to inteligentní kluci. Ten film je ale přehlídkou úplných dementů. Tam je to dohnaný zase do jinýho extrému.

Důchodce ve vaší poslední knize je ale postava smolařská a zahořklá, nadávající na stát a instituce. Vyřizoval jste si tam své účty se státem?

Samozřejmě jsem naštvaný. Vždyť stát, nebo to, co se nám předvádí jako stát, je šílená záležitost. Přitom většina kauz nás dovede ke Klausovi a opoziční smlouvě, kdy si to tady rozparcelovali se Zemanem. Tohle všechno, co teď prožíváme, je dědictví těhle dvou frajerů. A do toho vlítne Babiš, který si koupí média a zavádí nám tady elektronický pokladny podle pochybný zkušenosti jedný jediný země v Evropě.

Tak ty vás jako někoho, kdo se živí psaním, nemusí zajímat…

Ale musí. Oni se pořád ohánějí občany a přitom je považují za největší zloděje v tomhle státě. Za partu grázlů, které je nutné ohlídat na každém kroku. Na jedné straně nás potřebují ve volbách a na druhé straně po nás jdou, aby nás vysáli. A přitom víceméně pořád máme všichni jenom půl mapy. Dali nám půl mapy - a hledej.

Co nám v té mapě chybí?

Nechal jsem se uvrtat do komunální politiky. A když jdu během zasedání na cigáro, tak se třeba zeptám: Nevíš, co je to tamhle za chlápka? A oni řeknou – copak ty nevíš, čí je to švagr? No nevím. A to je politika – všechno zešvagrovaný, provázaný, oni mají všechno pojistkama zabezpečený, aby se to nedalo odhalit. Ježíšmarjá, potřeboval bych několik životů, abych to rozkryl. Občas se mi honí hlavou, že dělají všechno proto, aby nám politiku zesložitěli a zhnusili, abychom na to všichni rezignovali.

V novele Rothschildova flaška váš důchodce propadne proutkaření, a dokonce pomocí své virgule vypeče londýnského majitele herny. Jak jste na ten motiv přišel?

Mám kamaráda proutkaře, což ovšem není žádný nýmand, ale geolog a doktor přírodních věd. A ten mi vyprávěl, že ho jednou oslovil chlápek z restaurace U Nováků, aby mu prohlídl hrací automaty kvůli patogenním zónám. A on mu to tam změřil virgulí, kterou si udělal z péra posilovače svalů. A poradil mu, jak bedny přestavět, aby mu víc vynášely. A chlápek ho královsky pohostil a ještě mu dal tisíc šilinků pro dceru, která zrovna jela do Rakouska. Pro moji knížku ale tenhle příběh nemohl zůstat v Praze. Říkal jsem si: Tisíc šilinků a pohoštění? To musím udělat nějakou větší řachu. Tak to dáme do Londýna.

Proč zrovna do Londýna?

Protože tam znám mystická místa. Hospoda The George Inn, kam chodil Dickens a zmiňuje se o ní v Malé Dorritce. Mimochodem tu jsem si přečetl teprve nedávno a zjistil jsem, že Dorritka není jméno, jak jsem si myslel, ale příjmení – Dorritová. To je jako když jsem si dlouho myslel, že v názvu Olbrachtovy povídky Golet v údolí, je Golet vlastní jméno. Než jsem zjistil, že to znamená azyl. No a kousek dál od George Inn byla ještě slavnější hospoda, kam chodil Chaucer a začínají tam Canterburské povídky. Takže jsem si říkal, že přes tahle magická místa vpravím do svého příběhu patřičně mystický nádech.

A povedlo se?

Moc to v knize nakonec nevyznělo. Asi proto, že jsem chtěl být chytřejší, než jsem.

Jsme společnost, která drží pohromadě žvýkačkou

V jednom rozhovoru jste mluvil o tom, že jste nikdy neměl odvahu být opravdový chuligán. Co vám chybělo?

Znal jsem pár opravdových chuligánů, to byli inteligentní grázlové, ale taky končili ve vězení. Na ty jsem neměl. Jsem přesně typ, co touží po strakatý košili, ale pak by se styděl vyjít v ní na ulici. Kdybyste mě potkal v křiváku, tak v něm budu pořád vypadat jako idiot. Protože mi do něj chybí ten správný výraz. Já jsem vždycky byl spíš pozorovatel, který o těch divočejších píše. Nechci se srovnávat s Kerouacem, ale to byl taky pozorovatel až na půdu. Zatímco někteří jeho kámoši jeli až na hranu. Kerouac, když mu došly prachy, tak zavolal tetičce.

Znal jsem pár opravdových chuligánů, to byli inteligentní grázlové, ale taky končili ve vězení. Na ty jsem neměl. Jsem přesně typ, co touží po strakatý košili, ale pak by se styděl vyjít v ní na ulici. Já jsem vždycky byl spíš pozorovatel, který o těch divočejších píše.

Vaší nejrozhořčenější knihou je asi Občanský průkaz. Zvlášť mrazivá je pasáž o mlácení demonstrantů v srpnu 1969 sadistickými dědky v milicionářských uniformách. Zažil jste to bití na vlastní kůži, nebo jste to jen kerouacovsky pozoroval?

Ani jedno, ani druhý. Já tam vůbec nebyl. Tou dobou jsem se potuloval v Anglii. A přitom ten Václavák je třicet nejzdařilejších stran v Občanským průkazu. Snad se pocit studu, že jsem tam nebyl, promítnul do naštvanosti a přesvědčivosti textu. Všechno mi to odvyprávěl jeden kluk během odpoledne u piva. Já na něj jen fascinovaně čuměl. Když jsem přišel domů, měl jsem to vrytý do paměti, jen jsem si to zapsal. A věděl jsem, že to bude nejlepší část mojí knížky.

Byl srpen 69 pro vaši generaci osudovějším zážitkem než srpen 68?

Byl strašnější než okupace cizími armádami. V srpnu 1968 jsme my máničky a policajti nosili stejný trikolóry a o rok později nás stejní policajti s milicionáři brutálně seřezali. To byl čirý sadismus. Nedávno zase vzpomínal kamarád, jak tenkrát stáli u zdi na Barťáku. Přišel k němu takový starý chlápek, který by mohl hrát bodrýho venkovskýho strejdu v Plechový kavalérii. A povídal mu, že už je starej a nemá v rukou tu sílu. Kámoš už si myslel, že se snad přišel svěřit, ale on mu říká: Proto jsem si na tebe vzal elektrickej obušek.

Změnil se tehdy váš pohled na Čechy?

Jako kluk jsem si o Češích udělal hodně idealistickou představu. Asi pod vlivem četby Čapka. Srpen 1969 ale bylo tvrdé a definitivní prozření. Pochopil jsem, z kolika sviní je náš ten národní koktail namíchanej.

V Občanském průkazu jede hrdina do pardubického archivu podívat se, kdo na něj práskal. Vy jste tam byl?

Byl. Protože mě navštívil známý, který mi řekl, že v jeho svazku jsem uváděný jako sledovaná osoba pod jménem Šváb. To mě naštvalo. V Pardubicích jsem pak zjistil, že mým osobním fízlem byl soused přes chodbu, se kterým jsme si navzájem hlídali děti a slavili jejich narozeniny.

Co jste dělal, když jste ho potkal?

Přešel jsem na druhý chodník. A pak jsem si uvědomil, že přejít na druhý chodník by přece měl on a koukat se do země. Že jemu by mělo být, doprčic, trapně.

Mluvil jste s ním o tom někdy?

K tomu jsem neměl dost odvahy. Ale jednou seděl v hospodě u druhýho stolu a jeden můj kamarád šel za ním a povídá mu: Heleďte, vy jste tady Šabacha udával. A on jen řekl: „Jo!“ Nic víc. Oni se nám klidně dívají do očí. Divný, co?

Ono to už tak divný není, když ministrem a vicepremiérem může být člověk evidovaný jako agent StB.

To je samozřejmě šílený. Ale právě tady se ukazuje, jak se politikům podařilo společnost unavit a otupit. Spousta lidí vám řekne: No co, on to nakonec nemusí být špatný chlap.

Od loňského podzimu jste zastupitelem Prahy 6. Co se to s vámi stalo…?

Mám kamaráda Honzu Lacinu, který kandidoval jako jednička za Starosty a nezávislé. Dlouho mě přemlouval a já dlouho odolával, abych s ním do toho šel. A když do mě hučel i starosta Lysolají, což je taky fajn chlapík, tak jsem jim odkýval, že budu na pátým místě. Spíš jako takový maskot. A že kdybych se náhodou dostal do zastupitelstva, tak jim řeknu na shledanou. Jenže jsem nakonec dostal nejvíc hlasů a Lacina byl o prsa za mnou. Myslel jsem, že zkolabuju, když mi začaly chodit gratulační esemesky.

Proč jste jim neřekl na shledanou?

Těch hlasů bylo fakt hodně. A já jsem před volbami odeslal lidem dopis, kde jsem jim navyprávěl, co všechno mi v Praze 6 vadí. Takový hodně osobní ve stylu - milý pane Leschtino, píšu vám dopis... Drze jsem občanům vlezl do kastlíku a najednou bych se měl tvářit, že vlastně neexistuju? Takže chodím na zastupitelstva a vidím kus jinýho světa. Samozřejmě, když se pustíte s těma klukama do hry, není to úplně něco, v čem bych si liboval. Ale zatím mě to baví. Mě odjakživa bavilo lidem pomáhat.

Co jste voličům v tom dopise psal?

Třeba že nechápu, proč máme v Dejvicích některý lavičky u domů obrácený ke zdi. A je na čase s tím něco udělat. Nebo jiná věc: U metra na Malostranský mají nejlepší párek v rohlíku v Praze. A já chci, aby takovýhle hot dogy byly třeba u výlezu z metra na Dejvický směrem ke kolejím, kudy chodí studenti.

Setkal jste se v komunální politice s něčím, co jste nečekal?

Zaujalo mě hned první zasedání zastupitelstva. Starosta nahradil oficiální portrét prezidenta tou fotografií v gumovém člunu. A celý zasedání se řešilo, jestli to není zesměšňování prezidenta. Starosta připomněl, že tahle fotka byla oceněná v nějaký soutěži, a dodal: Náš pan prezident žádné zesměšňování nepotřebuje.

Sběratele příběhů asi musí tyhle šarvátky bavit.

Potvrdil jsem si, že ti, co do sebe nejvíc šijou zpoza řečnickýho pultu, pak spolu přátelsky hulí cigára. Je to divadýlko, které má svý pravidla a figury. Hlavně svoje věčný šťoury. Někdy jen zírám na ty frajery, co mluví jak z partesu. To já bych si zapomněl zapnout mikrofon.

Kdo je největší prudič?

Třeba Čuňasův syn Jakub Stárek, kandidoval za ODS, která skončila v opozici. Tomu jsem po posledním zastupitelstvu říkal: Děláš svou práci dobře, ale je to k nasrání.

Co říkáte na ten průšvih s nakaženou vodou a na to, že radnice varovala občany pomalu?

Zažil jste někdy na vlastní kůži blesk z čistého nebe? Taky jsem si myslel, že je to spíš nějaký literární výmysl. Ale jednou jsem sbíral maliny, na nebi ani mráček. A vedle mne praštil blesk. To byla šlupka, prchal jsem maliním jako zajíc. A to se teď stalo na Praze 6.

Tak to je dobrá odpověď spisovatele. Ale co jako koaliční politik, myslíte si třeba, že by starosta měl kvůli tomu odstoupit?

Asi spíš ne. Vždyť ty problémy ve skutečnosti začaly už ve čtvrtek a starosta byl informovaný až v neděli. Tím nechci omlouvat zmatky a nesmysly, kterých se vedení radnice mělo vyvarovat. Třeba když po Dejvicích jezdilo auto s tlampačem a nikdo mu nerozuměl, co vypráví. Nebo moje žena měla službu v léčebně dlouhodobě nemocných. Jak to, že tam nikdo okamžitě nezavolal? Až když šli doktoři a zdravotní sestry po šichtě domů, našli na dveřích zvenčí nalepený letáček…

No dobře, ale neděsí vás, že tady vůbec může dojít k tomu, že najednou teče nic netušícím lidem z kohoutků otrávená voda?

Z nějaké sto let staré přípojky, která ani nebyla v plánech. Ale ono je to tak vždycky, že se zmobilizujeme, až když nastane nějaký netušený průšvih. Když se zřítí letadlo, tak se prověřují všechna bezpečnostní opatření a přijímají se další. Ten dejvický průšvih jakoby nějak symbolizoval celou naši společnost. Všechny velký problémy jsou někde schovaný a děsně starý. Jsme společnost, která drží pohromadě žvýkačkou. A teprve když někde něco praskne, tak se začnou dít věci.

Někdy před  patnácti lety jste mi v rozhovoru říkal, že žijeme uprostřed civilizačních vymožeností, zábavy a za tuhle pohodu jednou zaplatíme. Nemáte pocit, že účet se už chystá?

Asi jo. Uprchlíci před branami Evropy nebo ten psychopat Putin nám ho vystavují. A my z tý hospody nemůžeme utéct bez placení.

autor: Jiří Leschtina | 17. 6. 2015 9:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama