V ortodoxní rodině Javorových přišlo na svět deset dětí a hned tři z nich si zvolily kněžskou dráhu. Není to nic obvyklého, ale na jižní Moravě by to zas tak úplně nepřekvapovalo. Kdyby ovšem k inkriminované trojici potomků nepatřila také dcera, protože svěcení žen je v latinské církvi tabu. Přesto se Ludmile její dívčí sen nakonec splnil, i když jinak, než si v mládí představovala.
Co děláš?
Dětská přátelství někdy v pozdějším věku přinášejí nečekaná setkání a některá přetrvávají za hrob. Ludmila se takto odmala znala se svým pozdějším světitelem, Felixem Maria Davídkem. Pocházeli ze stejné vsi na předměstí jihomoravské metropole a jejich rodiče se stýkali.
Když byl Davídek těsně po válce v červnu 1945 ordinovaný na kněze, vzal si do hlavy, že v rodných Chrlicích vybuduje katolickou teologickou fakultu, jakousi laboratoř budoucích misionářů. Sám toužil odjet do dalekých zemí, a tak pilně studoval medicínu, aby mohl v Africe působit jako kněz-lékař.
Ambiciózní projekt se mu v prvních letech dařilo pomalu rozjíždět. Hlásili se první studenti a dostávali své indexy. Davídek, neklidný sršatý duch, muž malého vzrůstu a velkého odhodlání, dokázal pro své nápady strhnout ostatní.
Po únoru 1948 byly ovšem jakékoli nezávislé katolické aktivity zakázány a Davídek se musel vystěhovat na venkov. Školu se snažil potají udržet na faře v Horním Štěpánově poblíž Boskovic, kam byl umístěn jako kaplan.
Když po něm začali jít estébáci, rozhodl se s několika mladými prchnout na Západ. Byli však vyzrazeni, zatčeni na přechodu do Rakouska a Davídek vyfasoval 24 let těžkého žaláře. Na Mírově a ve Valdicích si nakonec odseděl 15 roků. Ani během nich se ovšem nestáhl do klubíčka. Rebeloval, pořád proti něčemu protestoval, mnoho měsíců strávil v korekci.
Po propuštění (1964) jel rovnou k dětské kamarádce Ludmile Javorové do Chrlic. Hned za dveřmi spustil: "Co děláš?" - a začal okamžitě horečně plánovat bytové semináře i další podzemní aktivity. Ludmila pak vyhledávala po brněnských farnostech mladé muže odhodlané ke kněžské dráze, opisovala skripta, starala se o Davídkovu agendu.
Mnoho přednášek se odehrávalo v domě jejího bratra v Židenicích i na dalších místech v Brně a okolí. Aby měl ovšem Davídek právo světit mladé muže na kněze, potřeboval se stát biskupem.
Přes síť kontaktů na důležité osoby v Římě i Československu se mu nakonec opravdu podařilo dosáhnout toho, že jej v roce 1967 skrytý biskup Jan Blaha ordinoval. Davídek vybavený biskupskou mocí pak během svého života vysvětil na sedm desítek kněží a kolem deseti dalších biskupů.
Já to udělám!
Jako tajný biskup mohl Davídek ve skrytu konečně světit ty, které připravoval. Ovlivněn reformami II. vatikánského koncilu, teologií francouzského jezuity a antropologa Teilharda de Chardin i komunistickou diktaturou se odhodlal k radikálnějšímu výkonu své biskupské služby: k svěcení ženatých mužů, a nakonec i k svěcení žen.
Právně se přitom opíral o takzvané mexické fakulty - zvláštní povolení k naprosto mimořádným krokům, která na začátku minulého století papežové udělovali během krutého pronásledování katolíků v Mexiku. A která později poskytovali v těžkých časech také zemím za železnou oponou. Podle mexických fakult mohli být mimo jiné svěceni tajně "do zásoby" také biskupové, kdyby náhodou ti oficiální přišli o život nebo skončili ve vězení.
Davídek si nicméně fakulty vykládal dosti volně. Dospěl k přesvědčení, že nabízejí možnost světit na kněze také ženy. Nic takového se ovšem nikomu nepodařilo nikdy prokázat. Svérázný Davídek se tím ovšem nenechal odradit, protože po tom podle jeho slov volaly ženy ve věznicích, které už celé roky neměly přístup k důležitým součástem katolického života.
O Vánocích roku 1970 se proto o svěcení žen pokusil přesvědčit své věrné na takzvaném Kobeřickém koncilu. Ke kamarádovi na tamní faru tehdy svolal shromáždění tajně vysvěcených kněží a biskupů. Následoval spor, během nějž se podle svědectví většina přítomných postavila proti. Felixe Davídka to však neodradilo. "A já to udělám!" prohlásil při odjezdu z Kobeřic. O dva dny později pak Ludmilu Javorovou ordinoval.
Nezůstala v tomto ohledu sama, ale jako jediná žena svěcení přijala se vším všudy a nikdy se jej nevzdala. Oficiální katolické struktury jí hned po revoluci jakékoli kněžské působení zakázaly, dokonce ani mluvit o něm nesměla. To druhé ovšem Javorová nikdy nedodržela. Byla sice Davídkem ordinována, aby mohla působit jako kněz v ženských věznicích, kam tehdy neměli žádní duchovní přístup. I když se ale tento předpoklad nikdy nenaplnil, Ludmila Javorová už knězem zůstala.
Nejskrytější žena církve
Dnes je to nenápadná stařičká dáma, na první pohled věchýtek. Kolemjdoucí by při náhodném setkání vůbec neřekli, kolik ve svém nitru stále uchovává plamene a ducha. Žije v přízemní garsonce obrovského paneláku na brněnském sídlišti Stará Osada. Ráda se setkává s podobně nadšenými lidmi, zapáleně diskutuje o roli žen v církvi a ochotně vzpomíná na staré časy i svého již dávno zemřelého světitele. V obýváku má pověšený jeho biskupský portrét opatřený znakem, na němž nechybí ani ananasy coby symbol misionářské touhy. Za posuvným sklem knihovny má pak Ludmila zastrčené fotky dvou řeholních sester. Boromejky Vojtěchy Hasmandové a františkánky Elišky Pretschnerové, které Davídka údajně inspirovaly ke svěcení žen.
Ještě před svou devadesátkou stihla Ludmila Javorová vydat knižní svědectví o podivných zákrutech svého života, o nepřijetí ze strany oficiální církve, ale také o svých radostech z nenápadného působení toho nejskrytějšího kněze skryté církve.
Taky tedy pěkně v latině, jak se u duchovních k jubileu sluší: Ad multos annos!
Autor je katolický kněz. S Ludmilou Javorovou pořídil knižní rozhovor Ty jsi kněz navěky.
