"Aby je šlak trefil," téměř vykřikla žena předdůchodového věku v přecpaném autobuse, který uvízl v silniční zácpě. Emocemi podbarveným hlasem pokračovala: "Je to tady samý běženec, kdyby alespoň ta auta nechali doma na Donbase, našinec se kvůli nim nemůže dostat ani do centra." Přibližně polovina pasažérů autobusu, pohybujícího se už 20 minut rychlostí nákupního vozíku v supermarketu, souhlasně zamručela.
Situace vcelku nepřekvapivá, kdyby se odehrála o pár kilometrů dál na západ, třeba ve slovenských Michalovcích. Jenže podobné rozhovory se běžně vedou i tady, v ukrajinském Užhorodu, kde by je člověk neznalý místních poměrů nečekal.
Ukrajinský deník Petra Židka
Již 17 let žiji na Ukrajině, jsem turistickým průvodcem, pomáhal jsem podnikatelům s aktivitami zaměřenými na ukrajinský trh a od začátku bojů pracuji jako válečný kameraman. Bydlím v Zakarpatí, ale pracovně jezdím po celé Ukrajině. A vám budu rád přinášet příběhy země, která se mi stala druhým domovem.
Uprchlíci, většinou původně obyvatelé velkých průmyslových měst na východě Ukrajiny, v oficiálních dokumentech korektněji nazývaní "vnitřně přesídlené osoby", zásadním způsobem mění provinční Užhorod. Jednají jinak než starousedlíci, kteří jim jsou čím dál méně ochotni tolerovat vzorce chování à la homo sovieticus, nemoc, která sílí s klesající vzdáleností od Moskvy.
Odhaduje se, že v Zakarpatské oblasti od začátku války narostl počet obyvatel o 50 procent. Přičemž část místních využila otevřených hranic i pohostinnosti západních sousedů - a Zakarpatí opustila. Lze také předpokládat, že většina nově příchozích se usídlila ve větších městech, v Užhorodu, Mukačevu. Poměr "naplavenin" vůči domácím tam tak proto bude ještě o něco větší.
Nárůst lidí i aut je v Užhorodu vidět třeba právě v době dopravních špiček. Toto hlavní město oblasti, které získalo své jméno v době společné Československé republiky, mělo problémy s poddimenzovanou dopravní infrastrukturou už před válkou. Teď se ovšem Užhorod před 9. hodinou ráno a 17. hodinou večerní stává místy neprůjezdným.
Běženci však nepřinesli do města jen problémy, ale hlavně peníze. Hodně peněz. Jejich nadité peněženky tak na poslední chvíli zachránily živobytí spoustě místních podnikatelů, které na kolena srazily koronavirové restrikce. S běženci přišel do Užhorodu také nevídaný stavební boom, rozvoj služeb, nové pracovní příležitosti.
Užhorod se nestal útočištěm chudých, ale kvůli výhodné poloze u hranic s Evropskou unií a vysoké ceně nemovitostí spíš shromaždištěm bohatých. Podnikavější z místních toho už patřičně využili, pochopili, že Eldorádo není potřeba hledat v cizině, že zlato přijelo do Užhorodu v autech s doněckými a charkovskými poznávacími značkami.
Ale ta paní v přecpaném autobuse toho využít neumí. Ví, že dnes přijde pozdě do své špatně placené práce, ví, že její dcera s manželem a holčičkou sotva odrostlou kojeneckým kalhotám musí za nájem malého, ošuntělého panelákového bytu platit třikrát více než před válkou. Vidí, jak ve městě stoupají ceny a jak se v něm "roztahují" rusky hovořící lidé. Vidí silné a zdravě vypadající muže z východu korzovat po nábřeží řeky Už, popíjet v restauracích, zatímco její manžel nedávno oslavil padesátku v promrzlém blátivém zákopu kdesi u Torecka.
Přitom to není tak dávno, kdy možná i tato paní se svými kamarádkami vítaly ve městě ubožáky, kteří utíkali před ruskými tanky pod ochranu karpatských hor. Vyvařovaly jim, skládaly se jim na nájem, přinášely jim ošacení. Velká ukrajinská rodina, stmelená hrůzami válečného šílenství, se místy pomalu rozpadá. I taková je válka.
