Víme, jak obtížné vždy bylo přiblížit tu dobu těm, kdo ji nezažili. Rázem už ale není tak těžké pochopit, jak se cítí člověk, nemůže-li vycestovat, kam chce nebo potřebuje. Třeba proto, že tam žijí jeho blízcí.
A jaké to je, žít ve všeobecném strachu, najednou poznávají i ti, kteří mají to štěstí, že jej dosud nikdy nezakusili. Kteří nepoznali hluboké obavy z tajemného nebezpečí, u něhož není jasné kdy, odkud a jak silně udeří.
Ač dnes žijeme po všech stránkách v diametrálně odlišné době, vrací se z ničeho nic lepkavá nejistota i do mezilidských vztahů. Neublíží mi setkání se sousedem nebo příbuzným? Nenakazí mě? ptáme se dnes. Ptávali jsem se tak i kdysi: Co když se dobrý, ale lehkovážný známý někde nevhodně zmíní o zakázaných knihách, které u nás doma viděl?
Co obě doby spojuje, je stálá přítomnost obtížně předvídatelného nebezpečí: ohrozit vás mohou i vlastní děti, které přinesou domů nákazu. Stejně jako to mohly udělat kdysi, pokud ve škole bezelstně vykládaly, o čem se doma bavíte.
Už mnohokrát jsme se mohli přesvědčit, že ani člověk, který se zpaměti naučí všechny klíčové události a data nějakého dějinného úseku, z něj reálně nemusí pochopit vůbec nic, a nepřinese mu tedy žádné poučení. Dlouho se nám to dělo s naší vlastní nedávnou historií.
Zdá se ale, jako by to neradostné události posledních dnů a týdnů mimoděk pomáhaly měnit. Tím, že vracejí do našich životů věci, od kterých už jsme si s úlevou oddechli, a naopak jim padá (dočasně) za oběť, co už jsme přijali jako samozřejmost, jakkoli nesamozřejmé to ve skutečnosti je.
Demoverze osmdesátek
Najednou zase vídáme obrazy a zažíváme situace, které už odpočívaly v archivech naší paměti: nejvyšší vládní představitelé stojí nastoupení u letadla přivážejícího nedostatkové zboží ze vzdálené komunistické země. Prezident pronáší projev, který je k pláči i k smíchu zároveň, takže mnozí raději hledají naději ve slovech německé kancléřky a - stejně jako kdysi - s trochou lítosti i touhy hledí na druhou stranu momentálně zavřené západní hranice…
A stejně jako se dnes doma vyrábějí roušky ze starého oblečení, byli jsme kdysi zvyklí masivně přešívat šaty, protože ne vše se dalo za peníze koupit. Mnohý z těch šicích strojů, které dnes zažívají "totální nasazení", byl v provozu naposledy někdy v roce 1989.
V časech vlády jedné strany dosáhli mocní lidé bezdůvodně na statky a výsady, o jakých se jiným mohlo jen zdát. Existoval kupříkladu předpis o vozidlech s absolutní předností jízdy. Týkal se aut pro komunistickou věrchušku, kterým musela jít z cesty i spěchající sanitka. Jedním z jeho výrazných kritiků byl také jeden velmi schopný řečník z demonstrací roku 1989, Ing. Miloš Zeman. Dnes sedí na Pražském hradě, jehož správa si zajistila dodávku 695 masek s příslušenstvím za víc než milion korun. Přitom lékaři, pohybující se přímo mezi nemocnými, jich mají zoufalý nedostatek…
Nežije se nám dnes lehce a potíží i obětí nepochybně bude přibývat. Přesto lze zatím doufat, že koronavirová krize snad odezní během několika měsíců či roku (pandemie španělské chřipky trvala necelá dvě léta). Je to čas dlouhý, ale nikoli nekonečný. Komunismus tady vydržel let jednačtyřicet. Snad nám teď jeho okolnostmi vynucená demoverze pomůže k tvorbě protilátek vůči těm, pro které se před krizí stávala svoboda stále častěji jen bezcenným slovem.
