Na první pohled česká vláda bojuje s ekonomickou krizí stejně jako mnohé jiné evropské země - tedy zkrácenou pracovní dobou proplácenou státem, pomocí živnostníkům, levnými novými úvěry či pozastavením splátek těch starých.
Když se však podíváme na detaily jednotlivých opatření, zjistíme, že je něco v nepořádku. Pomoc živnostníkům reálně vůbec nebude fungovat a kurzarbeit ani úvěry neřeší velikost a míru zasažení podniků.
Ne že by finanční injekce vlády vůbec nepomohla. Ale primárně uleví velkým firmám, které mají hodně úvěrů, mají pořád odbyt a neplatí moc vysoké mzdy. Kým bychom to v české ekonomice nejlépe ilustrovali? Třeba… Agrofertem.
Na koho to štěstí padne
Opět se ukazuje, jak otravné je mít premiéra ve střetu zájmů, takže nemůže dělat politiku, aniž by se mu do toho neustále nemotal byznys. Nastavení jednotlivých vládních stimulů vzbuzuje pochyby a musíme doufat, že jde především o neschopnost, nikoli záměr.
Začněme s návrhem ministryně financí Aleny Schillerové (za ANO) na šestiměsíční moratorium při splácení hypotečních, spotřebitelských a podnikatelských úvěrů. Toto opatření zavedly i jiné země, ale vždy v koordinaci s bankami. U nás peněžní ústavy správně namítají, že už postiženým ulevují, ale nevidí důvod pozastavovat úvěry fungujícím podnikům, protože by to jen snížilo jejich schopnost pomáhat těm opravdu potřebným.
Možná ale jeden důvod přece jen existuje. Podle poslední výroční zprávy dosáhly úvěry Agrofertu výše 43,8 miliardy korun. Meziročně tak narostly o víc než osm miliard. A co je ještě podstatnější: v hospodaření holdingu razantně přibylo půjček se splatností do jednoho roku. Aby toho nebylo málo, s krizí začala slábnout také koruna, což postihne právě firmy rozkročené po celé Evropě a úvěrované v eurech. Podle propočtů samotného Agrofertu desetiprocentní znehodnocení koruny proti euru znamená automaticky snížení zisku o 684 milionů korun.
Jaké štěstí by se na firmu ale nakonec usmálo, kdyby přišlo moratorium, které by i fungujícím velkým firmám zastavilo na půl roku splácení… Přeúvěrovaným velkofirmám to pomůže, malým často moc ne, protože na podzim budou stále bez peněz, jen s příslušně navýšenou splátkou úvěru.
Pokračovat v tomto duchu lze i při pohledu na nastavení nových bezúročných úvěrů a kurzarbeitu. Obojí se v okolních evropských zemích zavádí, ale většinou s respektem ke dvěma logickým principům: že malí potřebují větší pomoc než větší a že firmy i živnostníci mají mít podobnou šanci udržet svůj byznys. Takže třeba Slováci kurzarbeit limitují na jednu firmu 200 tisíci eur, protože velcí se k překlenovacím úvěrům dostanou snáze. A dotace pro firmy i živnostníky odvíjejí od aktuálního i budoucího poklesu tržeb. Koho krize nepostihla, ten přece nemůže dostat peníze zadarmo.
A nyní Česko. Zdejší kurzarbeit na velikost firmy nehledí, limituje jen příspěvek na jedno pracovní místo. Vyhovuje tedy spíše velkým firmám s mnoha nepříliš dobře placenými zaměstnanci. Nové úvěrové programy ze státní Českomoravské záruční a rozvojové banky sice mají být určeny především pro malé a střední podnikání, ale nezapomíná se tu ani na rodinné firmy, které jsou například toho času ve svěřenském fondu.
Dokonalá bouře
Nakonec tedy alespoň nějaký systém kurzarbeitu přece jen máme, byť s velkým rizikem, že se státu prodraží. Nikoli kvůli množství zapojených firem, ale absencí limitu, kolik mohou sosat ti největší.
Naprostá tragédie jsou ovšem živnostníci. Každá rozumná země se jim snaží pomoci ne jednorázovou částkou, ale opakovanou podporou. Aby neskončili tak, že si vezmou peníze a za pár dnů stejně zaklepou na dveře "pracáku". Ještě důležitější je to v našem regionu, kde je milion živnostníků opravdu páteří ekonomiky. Proto je Slováci bez váhání zahrnuli do dotací dle poklesu zisku.
Česko ale nabízí samostatně výdělečně činným jen jednu pětadvacetitisícovou dávku, která je nijak nepobízí, aby zachovali kvelb. Navíc je svázána s prakticky nesplnitelným kritériem, podle kterého musí nastat propad tržeb v prvním kvartále tohoto roku oproti minulému. Vychází se tedy zcela nesmyslně z předkrizových měsíců, během nichž navíc řádila inflace. Stejně tak mají smůlu ti, kdo dělají dlouhodobější práci a účtují později.
Opravdu zlé jazyky by snad mohly poznamenat, že je to ideální situace pro velkopodnikatele zběhlé v nepřátelském přebírání lecjakých malých podniků.
Buďme ale pozitivní. Kurzarbeit je, úvěrové kohoutky tečou. Česká reakce na krizi určitě není nejpomalejší v Evropě. Teď je ovšem třeba vše dotáhnout do smysluplného finále.
Ať je tedy pomoc limitována velikostí podniku, větší si opatří peníze snáze. Ať moratorium nepomáhá přeúvěrovaným firmám v jejich letitých problémech a nevytváří zbytečně druhotné platební neschopnosti. Ať raději banky cíleně změkčují úvěr jen těm opravdu postiženým krizí. Ať jednoduše stát přestane vybírat pojistné a v dalším daňovém přiznání jej bude požadovat jen od toho, komu se podnik vzchopil. Ať se živnostníkům dostane stejného zacházení jako firmám, aby nezaplavili úřady práce. Zatím jsme stále ekonomikou s nejnižší nezaměstnaností v Evropě, proč bychom se měli naráz stěhovat do opačného extrému?
V dokonalé bouři, jíž čelíme, není nutné vymýšlet žádné složitosti, které by přednostně zachraňovaly jen některé typy firem. Třeba ty s dobrými "kontakty". Bohatě se stačí vrátit k základům ekonomie a mít víru v šikovnost a podnikavost obyvatel České republiky, pokud jim stát dá šanci se znovu postavit na vlastní nohy.
