Nejlepším komentářem k rezignaci Adama Vojtěcha je jedna nedávná karikatura Miroslava Kemela, kdy vystrašený ministr zdravotnictví při odchodu říká své sekretářce: "Nemám strach, že bych na chodbě chytil covida, mám strach, že by mě tam mohl odchytit Babiš…"
V zákulisí politiky se už déle proslýchalo, že Vojtěch končí, ministr se jen snažil rezignaci oddálit do chvíle, kdy bude šíření viru zvládnuté, aby mohl s funkcí premiérovi seknout.
To už se mu nepodařilo. Jak známo, premiér nikdy nenechává obětní beránky uniknout od patřičně efektní porážky, a tak se během zcela nezvládnutého nástupu druhé vlny pandemie také Vojtěch dozvěděl, že už tu práci vlastně nechce dělat. Musel jít. Paradoxně i za chyby, které napáchal sám premiér - naposledy když koncem srpna brojil proti opětovnému masivnímu nasazování roušek.
Premiérovo poděkování, v němž vzkazuje, že na odcházejícího bude vzpomínat jako na nejlepšího ministra zdravotnictví, tak jen ukazuje hloubku bezcitnosti, s jakou se předseda vlády ke svým spolupracovníkům chová.
Babišův zázračný kluk
Cesta Adama Vojtěcha českou politikou je naprosto neuvěřitelným příběhem. Před patnácti lety zpíval v SuperStar song Can you feel the love tonight? a o zdravotnictví nevěděl nic. Před osmi lety jako ambiciózní právník vstoupil do ODS a o zdravotnictví nevěděl nic. Ještě před šesti lety radil na ministerstvu financí s právničinou a o zdravotnictví nevěděl nic.
Ale pak si uvědomil, že v týmu okolo jeho nového patrona Andreje Babiše nevidí nikoho, kdo by se věnoval právě zdravotnictví. Pochopil svou příležitost - a je smutnou vizitkou všech tradičních stran, že mladý právník bez lékařského vzdělání dokázal za dva roky nastudovat složité vazby českého zdravotnického systému lépe než mnohý letitý politik se stetoskopem okolo krku.
Dokonce Babišovi připravil v roce 2017 pro knížku O čem sním, když náhodou spím poměrně razantní zdravotnickou reformu, kterou kdyby si dnešní levicoví a starší voliči ANO přečetli, podpora hnutí by jistě letěla strmě dolů. To bylo ovšem ještě v dobách, kdy měl Babiš pro mladého právníka úplně jinou objednávku: jsme pravicově reformní hnutí, je třeba ucpat černé díry ve zdravotnictví, zbavit stát obrovských plateb za státní pojištěnce a naučit lidi si za péči připlácet.
Kde ty časy jsou…
Bezmocné ministrování
Už když Vojtěch nastoupil na ministerstvo v roce 2017, věděl, že to bude o dost jiné úřadování, než si představoval. Premiér ho sice osobně měl stále rád, ale podmínky pro jakoukoliv reformu, která by se za tučných let dala stihnout, byly v nenávratnu. Vojtěch se stal ministrem menšinové vlády bez stálých partnerů, která se málem oficiálně opřela i o extrémní SPD. K tomu zdědil tým (jeho součástí byl i náměstek bez prověrky Roman Prymula), o kterém věděl, že se specializuje na mydlení šéfovských schodů.
A když Andrej Babiš uplácal křehkou většinu s ČSSD a KSČM, muselo novopečenému ministrovi dojít, že ambicím je konec. Pokusil se sice o pár změn ve vzdělávání lékařů, paliativě, centrálním nákupu či fakultních nemocnicích. Ale to vše bylo strašně málo, když nemohl sáhnout do podstaty systému - což mu premiér toužící po levicových hlasech zakázal. Stejně tak Vojtěch brzo pochopil, kde končí jeho pravomoc ministra zdravotnictví, když úhradovou vyhláškou začínal až příliš ohrožovat reprodukční kliniky a další bílý byznys předsedy vlády ve střetu zájmů.
A pak přišel vir. Všichni okamžitě volali po Vojtěchově rezignaci, ale s tehdejší nulovou přípravou, zcela decentralizovanými hygienickými stanicemi z 19. století a vybrakovanými státními rezervami ochranných prostředků to nezvládl vůbec špatně. V chaosu se stal de facto telefonickou ústřednou, kdy se snažil vládní i odbornou kakofonii usměrnit do něčeho alespoň trochu logického.
To se mu nakonec celkem zdařilo. Přesvědčil s dobře vybranými odborníky Babiše, že je čas na okamžitý lockdown, trpělivě vysvětloval nevysvětlitelné. A ještě dokázal odolat opozici - jak té sněmovní, tak té nebezpečnější vnitrovládní kolem plukovníka Prymuly.
Gilotina šeptá…
Druhou vlnu už se mu zachytit nepodařilo vůbec. Je ovšem otázka, zda měl šanci uspět. Premiér mu začátkem léta dal jasné mantinely: Končíme s mantrou o reformách, dostaneš, kolik peněz chceš, ale máš zakázáno strašit o viru, ten prostě skočil, protože jsem to rozhodl.
Vojtěch měl už tehdy rezignovat, ale neodhodlal se k tomu. A tak tahal za čím dál kratší konec provazu. Vedle Babiše, který chtěl Čechům dopřát na dovolených co nejméně limitovaný život, se za rozvolněného premiéra postavila část "odborníků", kteří také pandemii už jen mávali na rozloučenou.
Jedním z nich byl nástupce odcházejícího ministra Roman Prymula. Ten si už od jara dával záležet, aby na vše měl trochu jiný názor než jeho šéf. Takže nejprve chtěl uzavírat hranice na dva roky, pak zase chtěl promořovat, pak prý vir zeslábl a zmutoval a nyní si zjednává pozornost kritikou, že jsme se na podzimní vlnu koronaviru špatně připravili, ač je sám čelným představitelem vládní politiky.
Tohle už nemohlo skočit pro Vojtěcha dobře. A neskončilo. Stal se logickou obětí širokého vládního selhání.
Možná by jednal už od léta jinak, kdyby mohl opravdu ministrovat. Těžko říci, co si nyní Vojtěch prozpěvuje. Možná to je jeho ponurá písnička Šeptá, která jako by předurčovala kariéru někdejšího nadějného zpěváka a pak i nadějného ministra zdravotnictví svým refrénem: Já jen já jsem tvá / gilotina šeptá, já jsem tvá…
