Komentář: Vzestup a pád Evropské unie aneb Když usilujeme o vyšší dobro, a ne o plné žaludky

Lidská společnost je přirozeně cyklická. Vzestupy střídají pády, integrace dezintegrace a konjunktury krize. My si tuto cykličnost ale neuvědomujeme. Vždy, když se máme dobře, věříme tomu, že jsme „na konci dějin“ (jak to ve svém slavném díle trefně nazval americký filosof Francis Fukuyama) a od nynějška už se budeme mít pouze dobře. Když spadneme do propasti civilizační krize, myslíme si, že nyní je již všechno ztraceno, jsme v koncích a dobře už bylo. Nic z toho ale není pravda, protože naše pohodlí na vrcholu rozkvětu čeká nevyhnutelný pád a naše mizérie v propasti dezintegrace se časem rozplyne novým růstem. Jediné, na čem skutečně záleží, tak je, jaká nás ve střednědobé budoucnosti čeká trajektorie – růst, nebo dezintegrace?

Pyramida potřeb

Patrně každý už někdy slyšel o existenci pyramidy individuálních potřeb, kterou jako první popsal psycholog Abraham Maslow a která zatím nikdy nebyla překonána lepší teorií, jež by vysvětlovala naše chování. Pyramida říká, že každý z nás uspokojuje nejprve nižší potřeby, jako je hlad, žízeň, teplo a bezpečí. Teprve potom přichází na řadu vyšší potřeby jako láska, uznání a seberealizace.

Související

14:15

Roky za to bojuji, teď s tím přišla Ursula. Vondra z Bruselu komentuje velký obrat

A stejně jako má své potřeby jednotlivec, má je i celá společnost. Rozdíl je v tom, že zatímco pyramida jednotlivce se skládá z pěti stupňů, ta společenská jen ze tří. Nejnižšími potřebami společnosti je nastavení základních pravidel a integrity. Abychom jako celek přežili, potřebujeme pravidla, zákony, potřebujeme instituce, které je vytváří, kontrolují, vymáhají a které se starají o své občany. Druhým stupněm společenských potřeb je existence institucí, které se starají o věci přesahu, jako jsou kultura, sport, společenské aktivity, zábava. Teprve když toto všechno funguje a všichni jsou sytí a spokojení, začíná společnost jako celek řešit svou nejvyšší potřebu; transcendenci. Chceme být „lepší“. Chceme být v souladu s přírodou, s vyšší mocí, s vesmírem. Chceme po sobě něco zanechat.

Jak tyto teze ze sociální psychologie souvisí se změnami názorů předsedkyně Evropské komise a výsledky německých voleb? Němci se ve srovnání s námi mají mnohem lépe, jejich HDP na obyvatele je skoro dvakrát vyšší než v Česku a životní úroveň Němců je podstatně vyšší než naše. Průměrná mzda je v Německu 4600 € měsíčně, u nás 1850 €.

To znamená, že Němci jako jednotlivci mají plně uspokojené základní potřeby a hledají především sebenaplnění a přesah a jako společnost mají tendenci řešit sekundární a terciální problémy. To znamená transcendenci. To znamená „soulad s přírodou“, „sociální spravedlnost“ a „udržitelnost“. A protože jsou nejsilnější entitou Evropské unie, mohou tyto teze a směry do značné míry diktovat i nám.

Jenže naše potřeby jsou odlišné. Pravda, nemáme se špatně, ale na druhou stranu s nižším HDP, platy i kupní silou nás zajímá mnohem více, že jsou energie levné, než z čeho byly vyrobeny. A nemajíce plný břich, klimatickou úzkostí také netrpíme. Nemáme potřebu usilovat o zelenou planetu a metafyzické dobro, o to více potřebujeme zajistit sebe na stáří a své děti do života.

Související

Veletoč Německa: Berlínu už nevadí jádro. Zvýhodňovat soláry byl zločin, říká Vondra

Rozdíl v uspokojených sociálních potřebách se odráží ve volebním chování, a tak u našich sousedů (ne všude…) vítězí Zelení, zatímco u nás Babiš.

Evropská komise to ví

Evropské unii můžeme oprávněně vyčítat mnohé, ale jednu věc ne, a tou je nedostatek informací. Komise jich sbírá a vyhodnocuje enormní množství a je schopna je kvalifikovaně analyzovat. Komise velmi dobře ví, že zásahy do energetické, průmyslové nebo třeba migrační politiky, které byly vedeny ne racionálním rozhodováním, ale potřebou být „jiný a lepší“, jsou často nelogické, ekonomicky neobhajitelné, a dokonce v rozporu s přírodními zákony. Ví také, že klimatické cíle nejsou uskutečnitelné bez faktické sebevraždy evropského průmyslu. Ví to dlouho a ví to dobře. Proč to tedy doposud neřekla? Odpověď je jednoduchá, protože to neříkal největší stakeholder. Tedy Německo. To si se svým HDP a mzdou mohlo dovolit usilovat o transcendenci.

Jenže i to se mění. Zatímco průměrný obyvatel Bádensko-Württemberska může být spokojen s tím, že jeho spolková země přispívá celku přibližně 15 procent HDP, a tak volí Zelené, spolková vláda vidí problémy stejně jako Evropská komise. Vidí je tak dobře, že kancléř Merz může říct donedávna neslýchané, a sice že opuštění jaderné energetiky byla chyba. A předsedkyně EK von der Leyenová, která na tom má mimochodem ne nepodstatný podíl, mu přitaká. Přitom oba vědí, že stávající kurz, který EU nastavila ve snaze být jinou a lepší, není snadné změnit. Ale že s ním nelze ani plout, a to zejména ne nyní, kdy je svět tak nestabilní.

Autor je firemní sociolog