Bez ohledu ohledu na to, jak máme či nemáme rádi muže s bradavicí v jejím čele, jedná se o stranu, která reprezentuje prosystémovou, tedy základy demokratického režimu neohrožující, politickou alternativu.

Argumentace o bezbřehosti touhy jejího šéfa po premiérské sesli i za cenu spolupráce s komunisty má sice racionální jádro. Těžko to ovšem brát jako důvod jeho diskvalifikace v situaci, kdy občasnou účelovou kooperaci s komunisty po listopadu praktikovali i mnozí jiní. Pro osvěžení paměti je možné vzpomenout namátkou cestu Václava Havla na Hrad zajištěnou (i) díky šikovnosti posledního komunistického ministra spravedlnosti a následně opakovaného premiéra Mariána Čalfy nebo spolupráci KDU-ČSL a ODS s komunisty na radnicích některých menších měst. S vyváděním komunistů s ghetta rozhodně nezačal až současný předseda sociální demokracie.

Podobně Paroubkův reálně socialistický způsob vyjadřování nám sice může evokovat časy dávno minulé. Jeho používání ovšem představuje především poměrně účinný způsob oslovování některých voličů a nikoliv nebezpečí pro demokracii. 

Druhou rovinou diskuse je vysoká opotřebovanost současné ČSSD a z toho plynoucí důsledky. Každá strana s dlouhodobějším a velkým podílem na vládní moci představuje magnet pro nejrůznější šíbry a hochštaplery. K tomu přistupuje opět vcelku přirozené "srůstání se státem" a využívání požitků, které jsou s tím spojeny. Typicky jde o posty v dozorčích radách státních či polostátních podniků. Výsledkem je nejenom obvyklá průvodní vlna nejrůznějších skandálů, ale i to, co by se dalo označit za sklerotizaci strany neboli ztráta kontaktu se společenskou realitou.

Opět, oživíme-li paměť, něco podobného zažila tehdy vládní ODS v polovině 90. let, kdy ji nejenom postihly aféry s podivnými sponzory, ale především přišla o "tah na branku". Ve volbách 1996 se pak zmohla na bezobsažná hesla ve stylu "Dokázali jsme, že to dokážeme".

Ozdravný několikaletý pobyt v opozici by z tohoto úhlu pohledu současné ČSSD rozhodně neškodil. Obecně tak platí, že občasné střídání stran u vlády je žádoucí nejenom pro fungování demokracie, ale i pro strany samotné.

Je samozřejmě na čtenáři, kterou z těchto dvou nabídnutých rovin upřednostňuje. Je nicméně vždy dobré se pro nezastřený úsudek oprostit od přehnané personalizace a nánosů emocí a podívat se na věci s určitým nadhledem.

autor je odborný asistent Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity