Léto toho dne právě vrcholilo a dlažbu před compostelskou katedrálou rozpalovalo nesmlouvavé jižní slunce. Mezi stovkami poutníků po ní odhodlaně kráčel i nenápadný muž. V nohách měl tou dobou už na 3000 kilometrů, přesto spěchal vyplnit svérázný úkol, který si sám uložil: "Donutím ďábla pokleknout u hrobu sv. Jakuba."
Podařilo se. Na žádné mystické drama ale nedošlo. František Lízna jen v botách značky Mephisto dokráčel k chrámovému oltáři a padl na kolena. Drobný anekdotický střípek jej vystihuje důkladněji, než by se na první pohled mohlo zdát.
V průběhu více než tříměsíční pěší pouti z příbramské Svaté Hory do španělského Santiaga de Compostela zcela rozedral boty. Nezbývalo než si pořídit nové, s volbou ale moc spokojen nebyl. V deníku si na sebe postěžoval: "Ve městě jsem si zmateně koupil nové a velmi drahé boty značky Mephisto (162 eur). Mephisto znamená ďábel."
S trpkou situací si pak rychle poradil: "Půjdu s novými botami do katedrály, ďábel bude zuřit, že ho budu tahat po kostelích." Hůř se mu ovšem lepila díra, kterou si nerozvážným nákupem natropil v chudém poutnickém rozpočtu. "Jedl jsem bagetu vytaženou z popelnice a chodil po telefonních budkách, jestli tam někdo nezapomněl drobné."
Hle, František Lízna v kostce. Muž víry i vzdoru. Vynalézavý, schopný žít z mála, až vojácky strohý a odhodlaný. A také nevšedně citlivý, poeticky všímavý.
Jako smrtka se sovětskou kosou
Vzpurnost a neochotu poddávat se věcem, které se mu protivily, v něm rodiče - zčásti nevědomky - pěstovali od útlého věku. "Moje výchova byla tvrdá, tatínek byl hluboce věřící katolík a víru předával dosti autoritativně," vzpomínal Lízna na svého otce pro projekt Paměť národa. Přičemž dodal, že stejně intenzivně do svých dětí vtloukal i odpor ke komunistům, kteří jej coby zásadového lidovce šikanovali. "Díky těmhle prožitkům jsem byl antikomunistou už ve svých jedenácti letech," odkrýval Lízna své dětství.
Účet za takové přesvědčení na sebe nenechal dlouho čekat. Těžká žalářní vrata za ním poprvé dunivě zaklapla už v 19 letech.
"Byl jsem zamilovaný do dívky, za kterou jsem chodíval do blízké vsi. Jednou - měl jsem ten den v plánu ji poprvé políbit - mě přivítali s pláčem. Otce právě zavřeli jako kulaka. Dostal jsem strašný vztek a cestou zpátky na jedné škole strhl sovětskou vlajku. Šel jsem s ní jako smrtka s kosou, v lese ji roztrhal a rozvěsil na strom." Za hanobení státních symbolů vyfasoval sedm měsíců ostrého vězení. Spolu se svobodou pak přišel i o dívku, která se jej zřekla, protože se z něj stal "kriminálník".
Tak odstartoval Líznův souboj s komunistickým systémem. Na síle nabral poté, co podepsal jako jeden z prvních Chartu 77. Za mříže putoval z čistě politických důvodů ještě několikrát, úhrnem jej tam režim poslal na čtyři roky.
Ačkoli už běsy 50. let patřily minulosti, připadal si v kriminále František Lízna v mnohém osaměleji než jeho předchůdci. "Tehdy kněze zavírali hromadně, takže se alespoň mohli oslovovat monsignore, pane doktore, velebný pane, vzájemně se podporovat. Mně spoluvězňové neřekli jinak než ču*áku, zku*vysyne nebo zm*de," vyprávěl Ondřeji Bratinkovi v pamětnickém rozhovoru pro časopis Babylon.
Ještě hůř pak snášel povinnou vojenskou službu, kterou si musel coby nespolehlivý, "politicky vysoce nebezpečný" živel odkroutit u trestné jednotky ve slovenských Michalovcích. "Kdybych neznal Desatero, prostřílel bych se na Západ. Tam to byl skutečný teror."
Do vysněných končin se nakonec zkoušel dostat méně drastickým způsobem. Když se živil jako nádražní dělník (na lepší zaměstnání mohl se svým kádrovým profilem zapomenout), schoval se při nakládce vlaku v Uherském Hradišti do jednoho z vagonů směřujících se zbožím do Rakouska. "V Břeclavi mě ale vytáhli ven. Měl jsem smůlu - usnul jsem a asi hlasitě chrápal," popisoval osudový okamžik, který zmařil jeho plány na útěk. Mimochodem už druhý, o první překročení zuřivě hlídaných hranic se pokusil ještě před vojnou.
Kříž, srp a kladivo
Hranice byly v životě Františka Lízny vůbec důležitým slovem. Skoro do žádných se nevešel. Přečníval, nezapadal, trčel. V socialistické společnosti, v církvi a nakonec i ve svobodných poměrech. Nikam tak úplně nepatřil - a možná právě proto se naučil být ve výsledku doma prakticky všude.
Když koncem 60. let stalinistické sevření na chvíli trochu polevilo, směl konečně vystudovat vytouženou teologii a přijmout svěcení. Už po první veřejné mši v roce 1974 ale přišel o tehdy nutný státní souhlas s oficiálním kněžským působením.
Stále pečlivě sledovaného Líznu si totiž přijeli poslechnout tajní a bojovně naladěný duchovní, který je neomylně rozpoznal, nezaváhal. "Na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce, ať se z tebe stane bojovník pro Krista, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen," požehnal jim nahlas. Místo duchovní správy tak na něj čekalo střídání řady profesí, jež platily za podřadné.
Měnil adresy i zaměstnavatele. Na živobytí si různě po republice vydělával jako kulisák, skladník, pomocný dělník i ošetřovatel. A ve všech prostředích, kam jej režim zahnal, aby minimalizoval Líznův vliv na okolí, nabízel duchovní rozhovory, křtil i zpovídal. Šířil samizdatovou literaturu, snažil se pomáhat pronásledovaným a - jak to sám charakterizoval v rozhovoru pro Českou televizi - "svědčil o Kristu".
Tehdejší kolaborantská část církevní vrchnosti to nesla se silnou nelibostí. Nasazení těžce zkoušeného kněze se snažila tlumit jeho dalším ponižováním. Komunisty ovládaný olomoucký biskup Josef Vrana (V bělostné říze biskup Vrana / věří tak, jak mu věří strana. / Než trochu je mi s podivem, / že mi při mši svaté místo křížem / nežehná srpem a kladivem - veršoval o něm Ivan Martin Jirous) jej kupříkladu oslovoval "pane Lízno" - "Jako bych vůbec nebyl kněz," neskrýval šikanovaný duchovní, jak zraňující to pro něj bylo.
Tak úplně si ale nerozuměl ani s řadou statečných farářů, kterých si jinak velmi vážil. Dobře to dokumentuje slovní výměna s Ladislavem Kubíčkem, mužem s pověstí světce. Zachycena je v knize rozhovorů Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel. Lízna na jejích stránkách mimo jiné vzpomíná na ústav, kde coby sanitář musel denně umývat zcela nehybné pacientky od hlavy až k patě. Právě tam se s Kubíčkem potkal a obyčejně velmi vnímavý a obětavý klerik mu vyčinil: "Tak vidíš, kdyby ses choval pořádně, mohl bys sloužit Božímu lidu… teď tady děláš tohle."
"Najednou jsem viděl, že mezi námi je přehrada, neměl jsem si s ním co říct," dal průchod Lízna svému zklamání, že se jej i mnozí úctyhodní kněžští kolegové stranili jako černé ovce. "Vnitřně jsem ale cítil, že když selžu v pomoci pronásledovaným a v boji proti komunismu, nemám proč žít," vysvětloval svou absolutní neochotu k jakémukoli kompromisu s všemocnou stranou, který by mu mohl pomoci získat státní souhlas.
Nesmím vás poslechnout
Obrysy obvyklého a očekávaného nepřestal překračovat nikdy.
Když chodil v rudých 50. letech na Popeleční středu do kostela, vždy si chtěl na čele odnést co nejviditelnější kající znamení, aby jeho víru nikdo nemohl přehlédnout. Na přebírání Řádu TGM z rukou Václava Havla si ale do Vladislavského sálu vzal místo kněžského kolárku civilní kravatu. "Dostal jsem ji od jednoho vězně: možná ji někde ukradl. O kolárku jsem i uvažoval, ale pak jsem si řekl, proč se vyčleňovat od těch, kterým mám sloužit?" komentoval to v rozhovoru, jejž s ním pro týdeník Respekt vedl Tomáš Němeček.
Před třemi lety si zase pro Cenu Paměti národa Lízna přišel do Národního divadla v nonšalantní pestré šále. Když si ale měl vybrat, jakou písničku si přitom chce poslechnout, nechal si přede všemi zazpívat osm slok Svatováclavského chorálu.
Svou nezařaditelností nepřestával vyvádět z míry souvěrce, k zoufalství ale uměl dohnat i estébáky.
Dvěma z nich, kteří jej psychicky vyčerpávali neustálými návštěvami, jednou pohrozil prokletím, pokud jej nenechají být. Tajní, jimž byly pověry o to bližší, oč vzdálenější jim byla Líznova víra, tu představu nebrali na lehkou váhu. "Měl jsem pak od nich pokoj," smál se v pořadu České televize 13. komnata. Na nechvalně proslulé vyšetřovně v pražské Bartolomějské ulici mu později nabídli klid výměnou za pouhý odchod z hlavního města. Odpověděl pěti slovy: "Vím, že vás nesmím poslechnout."
Přidělte mi celu
Po listopadu 1989 požádal jezuitské představené (k řeholi se připojil tajně už na sklonku 60. let), aby směl nabídnout své síly vězňům, Romům a obecně lidem, kterým ani pád zločinného režimu neotevřel cestu z okraje společnosti. Když dostal svolení, přihlásil se během cenzu v roce 1992 ze solidarity k romské národnosti a o něco později nastoupil jako vězeňský kaplan do jedné z nejtvrdších českých káznic, na Mírov.
Šokovanému šéfovi si tam záhy řekl o přidělení cely. "Chtěl jsem být vězňům nablízku, kdyby mě potřebovali. Stane se, že mívají krizi třeba v noci a chtějí si promluvit," vysvětloval Marku Ebenovi v pořadu Na plovárně, proč dobrovolně zamířil do míst, která jej coby milovníka hvězdného nebe a ptačího zpěvu za komunismu tak ubíjela.
Spasitelským syndromem ani iluzemi přitom rozhodně netrpěl. "Většina hovorů se týká praktických věcí: peníze, jídlo, tabák, přeřazení - žádný duchovní náboj," popisoval běžné všední dny Janu Mazancovi v rozhovoru pro Katolický týdeník. Zároveň ale připomínal: "Vězni jsou vděční, že s nimi někdo mluví. Jsou osamělí, řada z nich nepoznala rodinu, lásku. Dostali se na dno, sami sebou pohrdají. Právě proto je třeba s nimi být."
V průběhu let tak František Lízna postupně "byl" třeba s orlickým zabijákem Ludvíkem Černým, brutálním vrahem faráře Vrbíka Dušanem Kazdou i s kriminální celebritou Jiřím Kajínkem. Když se jej zvědavci na ně vyptávali, býval stručný: "Nepokládám se za lepšího než oni, a oni mě kvůli tomu respektují." Těm, kdo mu vyčítali, že marní svůj čas s lidmi, kteří toho zneužívají, odpovídal: "Teď možná ano, ale snad aspoň zaseju semínko. A třeba na konci života řeknou tři slova - Pane, smiluj se -, to úplně stačí."
Tekla tady krev, letěl tu kastrol
Po odchodu z Mírova (sloužil tam celkem devět let) začal propuštěné vězně i další lidi, kteří neměli kam jít, ubytovávat na své faře ve Vyšehorkách u Mohelnice. Ani na malé poklidné vsi s necelou stovkou obyvatel tak neměl o vzrušení nouzi. "Stalo se, že mi jeden chlapec na Velký pátek přišel ministrovat a už na Bílou sobotu mi ukradl několik tisíc. Jiný mi rozmlátil auto. Ve dvou případech už tu tekla krev, jednou mě ohrožovali nožem, kastrol tu letěl," líčil dění v domě, který nezamykal.
Zmizelého majetku příliš nelitoval. "Čím jsem starší, tím méně jsou pro mě věci důležité. Mám si je vzít do rakve? Aby mi kvůli tomu vykradli hrob?" odpověděl Hospodářským novinám protiotázkou. Hned ale také dodal: "Duchovní peníze potřebují. Kdyby tady zazvonil žebrák a já žádné neměl, co mu dám? Když se na mě doživotní vězeň obrátí, jestli bych mu nesehnal televizi, tak šetřím a koupím mu ji, a on třeba díky tomu přečká nejtěžší období úplné samoty."
Zvláštní starost neprojevoval František Lízna ani o svůj život. "Strach prakticky nepociťuji, nebezpečí mě spíš láká," říkával opakovaně. Občas k tomu ještě vysekl obdiv vůči těm, kdo se mu vystavují dobrovolně, třeba v rámci armádních bojových misí. Přiznával, že těžko chápe pacifismus. Chlapci, který se k němu hlásil, položil dotaz: "Kdyby teroristé unesli letadlo, tak bys šel do kabiny a říkal jim: Vážení pánové, prosím, buďte tak laskaví, to se nehodí…?"
Právě Líznova nepřehlédnutelná fascinace mezními situacemi možná nabízí klíč k pochopení tajemného paradoxu jeho života: ačkoli platil za nespoutatelného, vnitřně extrémně svobodného člověka, cítil se dobře ve svém řeholním společenství - mezi jezuity, pro něž je krom jiného charakteristická až vojensky pojatá poslušnost, disciplína a organizace života.
Musím jít dál
Když měli Františka Líznu nějak vystihnout ti, kdo se s ním potkávali, padala slova jako statečný, nepoddajný, rázný, otevřený či chápavý. Jeho podmanivou osobnost ale formoval ještě jeden výrazný, byť na první pohled ne úplně patrný rys: kromobyčejně senzitivní duše.
Ta ze stínu vystupovala především během jeho poutí, na kterých se - jak sám říkal - fyzicky i duchovně léčil. Celkem při nich ušel v pěti etapách 5925 kilometrů od galicijských břehů Atlantiku až na krymské pobřeží Černého moře. Chůzí tak postupně spojil důležitá poutní místa celého kontinentu. "Myslím, že křesťané by měli dýchat oběma svými duchovními plícemi - východní i západní," vysvětloval.
Nejdelší úsek měřil přes 3000 kilometrů a jeho hlavním cílem byla katedrála v Santiagu de Compostela - místo, kde podle tradice spočívají ostatky apoštola Jakuba. Vysilující trasu absolvoval František Lízna v roce 2004 za pouhých 106 dnů. Záhy po návratu vyšlo najevo, že s již metastázující rakovinou prostaty. "Doktor mi řekl: u vás je to jako veliký hrnec, ve kterém je plno děr, a když jednu zaletuju, o to víc to poteče z těch druhých. Přišel jste pozdě," vyprávěl později, jak vypadala jeho diagnóza.
Prostatický specifický antigen, podle nějž lékaři rozpoznávají v takových případech zhoubné bujení, má u zdravých mužů Líznova tehdejšího věku dosahovat podle tabulek hodnoty 4. Při hodnotě 6 se doporučuje operace. "Já jsem měl hodnotu 35, když mi to zjistili, pak dvojnásobek, pak 150 - dál už se to neměří," popisoval vývoj své nemoci.
Přesto se v roce 2008 rozhodl dokončit, co si předsevzal, a urazit dalších 1600 kilometrů na nejjižnější cíp Krymu, zvaný Chersonésos. "Tam připluli Cyril a Metoděj, než došli k nám. Tam byl také pokřtěn kníže Vladimír, čímž se Kyjevská Rus stala křesťanskou," objasňoval v rozhovoru pro Český rozhlas.
Když se ošetřující lékařce nepodařilo nezlomného poutníka od záměru odradit, alespoň se s ním rozloučila. Nevěřila, že by se ještě mohli setkat. Se smrtí počítal i on sám. "Musím jít dál, co bych to byl za křesťana, kdybych oddaloval setkání se Spasitelem?" odpovídal těm, kdo o něj projevovali obavy.
Z poutě (křesťanská tradice ji nazývá "malou smrtí") se nakonec vrátil ještě na víc než 12 let. "Chůze je přirozený lék," komentoval lapidárně fakt, že pak lékaři brněnské fakultní nemocnice zařadili jeho případ mezi specifické onkologické kazuistiky.
… a najednou začal zpívat muezzin
Pouť byla - podobně jako hranice - pro životaběh Františka Lízny klíčovým pojmem. Pokud by totiž jeho existenci bylo možné nějak charakterizovat, pak jako ochotu k pohybu. Jako jedno velké provizorium. Jako schopnost nelpět na ustáleném, vnímat znamení času, snít, přijímat změny a úspěšně se s nimi vyrovnávat.
Dobře to ilustruje klid, s jakým vstřebával obtíže, jež mu průběžně přinášela cesta na Chersonésos. "Snil jsem o tom, že tam odsloužím mši na místě, kde stojí zvonice na počest příchodu křesťanství a má zvon ulitý z tureckých pušek. Ale když jsem tam dorazil, byl teplý krásný den, všude spousta turistů, na tak frekventovaném místě se to nedalo," vyložil Tomáši Němečkovi ve vánočním rozhovoru pro Hospodářské noviny, jak vypadal příchod do vytouženého cíle.
Duchovním vrcholem Líznovy jezuitské pouti se tak nakonec stal jiný intimní zážitek. Po ubíjejícím dni, který mu přinesl mnohahodinovou vyčerpávající chůzi frekventovanou silnicí, kde jej v těsné blízkosti míjely tisíce aut, dorazil do bezútěšné vesnice. Protože mu nikdo nenabídl azyl, ulehl sklíčený v nehostinném prostředí pod širým nebem. "Ze spánku mě probudil hlas muezzina. Horlivě jsem ho poslouchal a díval se na hvězdy. Byl to mystický zážitek. Rázem jsem si připadal jako boháč i dlužník. Ptal jsem se sám sebe: Zpíval jsi už někdy takhle krásně svému Ježíši, jako on Alláhovi? Volal jsi po Pánubohu někdy s takovou touhou? Nic silnějšího než tohle jsem už na celé cestě nezažil."
Jindy jeho poetické nitro nacházelo útěchu v zážitcích, jaké by jiným naháněly spíš hrůzu. Jeden takový zachytil v deníku, který si vedl cestou do Compostely (později vyšel knižně pod názvem Musím jít dál). Den, kdy mu jako noclehárna posloužila opuštěná kaple ztracená kdesi v lesích Savojských Alp, doprovodil zápisem: "Už jsem ve spacáku a najednou se pomalinku otevírají dveře. Po chvíli napětí vstupuje veliký vlčák. Přátelsky mi olizuje tvář, očmuchává mě a olizuje jablko a další věci. Pak velice pokojně, bez zavrčení, odchází ven. To při mně stál sv. František z Assisi. Dostal jsem jeho jméno, a on mi poslal tohoto přátelského psa, aby mě pozdravil a potěšil."
Vím, že nevím
Kdykoli se František Lízna ocitl v ohrožení, připomínal, že na pozemském bytí nijak zvlášť nelpí, protože smrt je podle jeho hlubokého křesťanského přesvědčení jen přechodem do skutečného života.
"Na odchod z tohoto světa jsem připravený, ale nemám žádnou představu, jaký bude ten po něm. Kristus říká, že žádné oko nevidělo a žádné ucho neslyšelo, jak to tam vypadá. Tak jak bych já o tom mohl něco vědět?" odpověděl Tomáši Němečkovi na otázku, jaké to je podle něj v nebi.
Lidé, kteří Františka Líznu znali, mají za to, že teď už to ví.
