Anglický deník: Jak jsem se stal Britem

Brzy tomu bude už dvanáct let, co jsem zatoužil získat britské občanství a učinil tím finální rozhodnutí o svém setrvání na ostrovech. Nevím, jak moc se celý proces naturalizace od té doby proměnil a jestli to dnes není snazší, ovšem pro mě osobně to tehdy bylo pěkných pár týdnů palčivého stresu. Navíc se smutnou vyhlídkou, že přijdu o občanství české, protože v té době ještě duální možné nebylo.

Celý proces se tehdy skládal ze čtyř částí, pokud tedy nepočítám tu část, kdy člověk musí na černém trhu prodat svou ledvinu za účelem pokrytí všech poplatků. Home Office, což je takové ministerstvo vnitra – ovšem nenechte se splést názvem, protože s domovem má tato instituce společného asi tolik jako kriket s opravdovým sportem –, nastavilo cenu naturalizace někde mezi mírně ojetým Jaguarem a týdenním pronájmem hlavního sálu v Buckinghamském paláci.

Částku si už přesně nepamatuji, vím jen, že jsem pak při závěrečném ceremoniálu očekával zlatý meč s rytinou sv. Jiří a nejlépe ještě přímo z rukou královny. To ovšem předbíhám. V každém případě šlo o znalostní test Life in the UK („Život v Británii“), zkoušku z anglického jazyka a kompletaci formulářů včetně přiložení potřebné dokumentace a na závěr již zmíněný ceremoniál (který ovšem v realitě vypadal výrazně jinak).

Life in the UK bych popsal jako kulturní a historický kvíz, na kterém by pohořel i profesor dějepisu z Oxfordu. Musel jsem se naučit nazpaměť data bitev, o kterých většina rodilých Britů nikdy neslyšela, jména manželek Jindřicha VIII. – a to jak těch, co přišly o hlavu, tak i těch, co jen o iluze.

A zatímco průměrný pan Smith v hospodě neví, kdo je současným premiérem a že Magna Charta není značka kávy, já musel vědět, jaké pravomoci má skotský parlament a kolik členů má porota u soudu. Do toho něco ze zeměpisu, kultury i sportu – hlavně pak o posledním anglickém fotbalovém vítězství, které se datuje někde k tomu Jindřichovi VIII. Všechno jsem za dva týdny nadrtil a test samotný mi pak trval asi jen pět minut v tmavé místnosti u počítače, vypadající jako z éry dešifrování kódu Enigma.

Zkouška z angličtiny

Další na řadě byla zkouška z anglického jazyka. Zkušenost deseti let života a práce mezi Brity, placení daní a hádání se s řemeslníky o tom, proč mi zase teče voda ze zdi, nikoho nezajímala. Musel jsem na oficiální zkoušku. Seděl jsem na recepci s dalšími nervózními adepty a čekal na výzvu ke vstupu do kanceláře, která vypadala jako výslechová místnost MI5.

Když si pro mě asi po hodině přišel stokilový gentleman indického původu v košili s červenými skvrnami, pevně jsem doufal, že jsou od kečupu, a nechal se od něj usadit na starou tvrdou židli bez polstrování. On pak s patřičným funěním zasedl za stůl naproti mně a já v jeho pohledu ozářeném bílou lampou zpozoroval záblesk nedůvěry.

Na samém začátku pohovoru jsem tak očekával jen to nejhorší. Dokonce jsem sám sebe přistihnul, jak si reflexivně kryji žebra a opatrným pohledem na jeho stůl hledám, kde má položený pendrek nebo alespoň obouchaný telefonní seznam. Ind si mé nervozity zřejmě všimnul a před zahájením samotné zkoušky stihnul nahodit trochu nucený, ale přece jen mírný úsměv.

Zapnul nahrávací zařízení a začal se mě ptát na mé záliby a koníčky. Jelikož mě uklidnilo, že jeho angličtina zněla, jako by se ji učil v Bollywoodu, začal jsem sebevědomě vyprávět o tom, co je mému srdci do dnešních dnů nejbližší – o ledním hokeji. Sázel jsem plynulá souvětí o začátcích Jaromíra Jágra v NHL, o otevírání zlaté brány v Naganu i o vítání zlatého hattricku v roce 2001.

Detailně jsem popisoval obranné povinnosti levého křídla i nezbytnost hráčů NHL adaptovat se každý rok na široké mezinárodní kluziště. On na mě koukal, jako kdybych mu vykládal o kvantové fyzice, a někde během pasáže o neortodoxním stylu Dominika Haška mě zastavil, něco zapsal do svých poznámek a trochu neurvale poslal do vedlejší místnosti. Tam jsem po několika dalších minutách čekání obdržel certifikát, že hovořím anglicky, a odebral se s radostí k domovu.

„Dokumenty bych vytapetoval Sněmovnu lordů“

Radost byla veliká, ale na oslavy ještě brzy. Následovala totiž kompletace dokumentů a vyplňování formulářů, se kterými by se dala vytapetovat snad úplně celá Sněmovna lordů. Informace o tom, zda moje máma nepatřila do řad KGB, kdy přesně a kolikrát jsem za posledních pět let opustil Británii za účelem mezinárodního terorismu, politické preference dědečka z otcovy strany a jméno kuchařky ze školní jídelny na základce...

K tomu se přidala ještě následná návštěva úřadu, kde mi odebrali vzorky DNA, otisky prstů a na závěr dvě fotografie ve stylu Al Caponeho. Pak bylo potřeba všechno dohromady odeslat na již zmíněný Home Office britskou královskou poštou, která se v té době chlubila solidním ratingem úspěšného doručení každé sedmé zásilky, a z mé strany bylo hotovo.

Po dlouhých měsících čekání, kdy jsem se každé ráno děsil pošťáka v domnění, že mi nesou dopis o deportaci kvůli špatně vyplněné kolonce číslo 78b, to konečně přišlo. Dopis s královským znakem. Byl jsem schválen a pozván k finálnímu kroku – slavnostnímu ceremoniálu.

Slavnostní ceremoniál

Představoval jsem si to velkolepě. Historická síň, varhany, členové parlamentu a možná i královna s tím zmíněným zlatým mečem. Realita? Zasedačka na radnici, která připomínala spíš čekárnu u zubaře. Bylo nás tam asi třicet z různých koutů světa. Oděni do toho nejlepšího, co místní Tesco nabídlo.

Před nás pak předstoupil starosta, který měl na krku řetěz těžší než jeho vlastní odpovědnost. Pronesl dojemnou řeč o britských hodnotách – toleranci, demokracii a dodržování zákonů. Všichni jsme pokyvovali, i když jsme věděli, že největší britskou hodnotou je umění stěžovat si na počasí.

Pak následovala přísaha věrnosti královně. Povím vám, že pro Čecha, jehož národní hrdost je formována spíše Švejkem a Cimrmanem než slepou poslušností k monarchii, je to prazvláštní pocit. „I swear by Almighty God...“ („Přísahám před všemohoucím Bohem“) opakoval jsem rázným hlasem a v duchu se omlouval Masarykovi.

Nakonec jsme všichni sborově zazpívali hymnu. Znělo to asi tak harmonicky, jako když se anglické kočky perou o zbytek tuňáka, a nemůžu úplně prohlásit, že by jedno oko nezůstalo suché, ale určitou noblesu a sílu okamžiku to přece jen mělo. Na závěr jsem dostal papírový certifikát (bez desek, ty by byly moc drahé) a plastovou medaili s nápisem „British Citizen“, která vypadala jako něco, co najdete v balíčku cereálií. Ale měl jsem to!

Když jsem vycházel z radnice do typického britského mrholení, necítil jsem se jinak. Stále jsem měl chuť na svíčkovou od maminky, těšil se na večerní zápas Komety Brno v televizi a pořád jsem byl přesvědčen, že ocet na hranolky je zločinem proti lidskosti. V kapse mě ale hřála ta plastová medaile a pocit zadostiučinění, že zítra už můžu na počasí nadávat jako naturalizovaný Brit.

Anglický deník řidiče náklaďáku

Jsem dítě reálného socialismu. Chlapec z malého města s šedivými paneláky. Pamatuji spartakiádu i fronty na banány. Chtěl jsem být šofér jako můj táta a táhlo mě to na Západ jako mou mámu. Když se pak otevřela možnost pracovat kdekoliv v rámci EU, neváhal jsem ani chvíli. Po osmi letech usilovného studia německého jazyka jsem zakotvil v… staré dobré Anglii – v malebném Somersetu na jihozápadě ostrova.

I když Anglii miluji, občas se nezdržím kritiky – i proto tu jsem jen jako „řidič náklaďáku“. V kolébce svobody vás totiž nyní může navštívit doma policie i za nevhodný vtip na sociální síti.