Analýza - V politické krizi posledních měsíců snadno zapadly různé „detaily". Jedním z takových „detailů" je i skutečnost, že ministerstvo životního prostředí Tomáše Chalupy z ODS připravilo zásadní změnu v nakládání s odpady. Máme se prý stát dalším Švýcarskem a veškerý odpad, který Česká republika produkuje, spálit. Ve spalovnách, které zde nejsou. Ve spalovnách, které bude třeba za miliardy korun postavit. Ve spalovnách, jejichž zájmem není třídění a recyklace odpadu. Ve spalovnách, kterých třeba Německo postavilo příliš - a nyní má s nimi problém.
Tuto „moderní strategii", zabalenou do environmentálního kabátu, je zjevně třeba klást do souvislosti s výroky předsedy teplárenského sdružení, jenž před několika měsíci v médiích několikrát zopakoval, že je třeba „ukončit špinavý kšeft se zahrabáváním odpadků pod zem". Teplárenskou lobby nezastupuje nikdo jiný než Mirek Topolánek. V tom ale problém není. Potíž je v tom, že neexistuje zasvěcená veřejná debata, v níž by se objevila všechna pro a proti, a také možná další variantní řešení. Proto už po tolikáté hrozí, že ve prospěch jedné podnikatelské skupiny půjdeme ode zdi ke zdi - a na úkor daňových poplatníků.
Je pravdou, že některé nejbohatší státy v Evropě, třeba Dánsko, Švýcarsko, Švédsko nebo Německo většinu komunálního odpadu pálí. Je pravdou, že jejich spalovny představují technologicky a environmentálně kvalitní zařízení. Ovšem to je jen jeden kus pravdy. Spalovny v sobě skrývají i velká rizika.
Prvním rizikem je kapacita. Nikoli v tom smyslu, že by spalovna nestíhala, ale ve smyslu přesně opačném. Aby spalovna byla ekonomicky efektivní, musí mít neustálý přísun kvalitního paliva z velké oblasti, a to na desítky let. Dříve legislativa dovolovala provozovat spalovny jako pouhá zařízení na odstraňování odpadu. Nyní legislativa EU nařizuje, aby každá spalovna odpadu byla zároveň zařízením k energetickému využívání, tedy k výrobě elektřiny nebo tepla. Tento významný rozdíl má dopad na vše podstatné: na úvodní investici, na ekonomiku provozu, na logistiku shánění paliva.
Třeba v Německu, které dávají za příklad i čeští zastánci spaloven, vznikla problémová situace z toho, že se zde před šesti lety rozhodli pro stavbu energetických zdrojů na odpady - a přestřelili jejich počet. Nyní nemají dostatek odpadu na pálení a jezdí do Anglie, do Itálie i do České republiky a mají zájem o dlouhodobé kontrakty na přeshraniční přepravu odpadů do jejich zařízení. Dáme-li stranou ekonomiku, jde o vhodné environmentální řešení? A je to vhodné i z hlediska energetické bezpečnosti?
Ale vezměme si příklad z České republiky. Aby se ve zdejších podmínkách dalo uvažovat ekonomicky, spalovna musí být postavena minimálně na 100 000 tun odpadu ročně.
Již dnes u nás fungují spalovny v Praze, Liberci a Brně. Třeba brněnská spalovna musí k naplnění kapacity svážet odpad z celého území Jihomoravského kraje, z části Olomouckého a Zlínského kraje a v některých obdobích i z kraje Vysočina. Kolik dalších spaloven asi ještě sneseme, než začneme jejich nutně neekonomický provoz významně dotovat z vlastích kapes?
Dalším rizikem, souvisejícím s tím, co již bylo řečeno, je výhřevnost paliva. Němci jsou environmentálně uvědomělý národ a patří k nejlepším v třídění odpadů. Pak jim ovšem pro spalovny zůstává jen zbytková část komunálního odpadu, která nehoří dobře. Pro představu: k tomu, aby odpad dobře hořel, potřebuje mít výhřevnost nejméně někde mezi 8 a 10 GJ/t. V některých regionech v Německu však dosahují čísla 7 GJ/t, protože energeticky bohaté PETky a jiné plasty včetně papíru jsou pryč (vytříděné občany). Aby spalovna v takovém případě fungovala, musí komunální odpad dotovat dalšími vstupy nebo si pomáhat nějakým primárním palivem, což bývá zemní plyn (a ekonomika takového zařízení je rázem někde jinde).
Ale abychom nezůstávali pouze v Německu. Brněnská spalovna byla konstruována na výhřevnost cca 11 GJ/t, kterou však svážený odpad zpravidla nedosahuje (dosahuje kolem 9 GJ/t); proto musela udělat dohodu s krajským úřadem, aby pozměnil původní rozhodnutí. Každopádně, jedno je jisté: čím více spaloven, tím větší centralizace svozu odpadu z obrovských území a také velké pokušení stavět se proti důsledné recyklaci.
Zájmové skupiny napojené na zastánce spaloven se tak postupnými kroky snaží prosadit legislativní změny ohrožující dosavadní tržní prostředí v sektoru odpadového hospodářství, aby si zajistily dodávky odpadů do svých budoucích drahých zařízení na 20-30 let za pro ně velmi výhodnou cenu, kterou však zaplatí občané (obce). Nástrojem pro centralizaci řízení toků odpadů má být tzv. Integrovaný systém nakládání s odpady - známý pod zkratkou ISNO, který se zainteresovaní snaží za každou cenu prosadit v jednotlivých krajích ČR, a to s účelovým, ale líbivým odkazem na potřebu plnění cílů Plánu odpadového hospodářství.
Jak už to v čase dotací EU bývá, snaha o přenesení boomu spaloven do České republiky souvisí se strategií Unie. Zhruba do roku 2007 tady nikdo o nových spalovnách odpadu neuvažoval, protože v závazných dokumentech stálo, že na spalovny se nebudou dávat žádné veřejné ani dotační zdroje. Pak tato věta zmizela a v letech 2007 - 2010 EU říkala, že může přispět až do výše 40%. V té době vznikly projekty na spalovny odpadu v Karviné, v Komořanech u Mostu a v Plzni. Jenže Evropská unie začala v roce 2011 měnit svůj přístup. Dle informací z posledních dvou let je Brusel nyní zřejmě ochoten poskytnout maximálně 20% dotace, pokud vůbec.
Důvodů je několik: 1. Situace v Německu, proti jehož zájmům EU nepůjde. Německo logicky nestojí o žádné další spalovny ve svém okolí. 2. Usnesení evropského parlamentu z 24. 5. 2012 říká, že do roku 2020 by měly členské země EU klást mnohem větší důraz na třídění odpadu a měl by být v členských státech přijat zákaz pálení recyklovatelných a biologicky rozložitelných, kompostovatelných odpadů, kterých je v komunálním odpadu velké množství. Neboli, EU dává jasný signál, že spaloven je v Evropě již více než 400 a že je třeba dosavadní přístup dostatečně vyhodnotit a vytvořit lepší podmínky pro reálné budoucí plnění cílů recyklace.
A tak zpátky na začátek: jaké jsou motivy změn, které jsou v České republice předkládány, aniž si toho veřejnost všímá? Jde o to, strategicky a koncepčně posunout nakládání s odpady do 21. století, tedy tak, jak chce EU - k vyšší recyklaci? Anebo vyjít vstříc skupinám, které před několika lety vsadily na dotace z EU a na dlouhodobý garantovaný byznys (podobně jako fotovoltaika), a jejichž zájmem je svázání trhu a citelné navýšení ceny služeb za odpady?
V českých médiích se zatím objevily oslavné články: budeme mít mercedesy mezi spalovnami, budeme moderní a ekologicky šetrní. Nikde jsme se ale nedočetli, s čím také návrh Chalupova ministerstva počítal: s razantním zdražením svozu odpadu pro konečného zákazníka, pro každého z nás.
A skládky, kterých se údajně zbavíme, nebo je dokonce dle některých návrhů úplně zakážeme? I ze spalovny, ať je jakákoli, musíte odvézt na skládku 30% nespalitelného zbytku. V Německu omezili skládkování v roce 2005. Stále je však v Německu cca 1300 skládek, které jsou funkční a provozované. Jde přece o to, stejně jako na spalovny, tak i na skládky, ale i na všechna ostatní zařízení uplatnit ta nejpřísnější environmentální a technologická měřítka. Cílem by zřejmě mělo být hledat takové cesty, které zajistí kvalitní plnění evropských cílů odpadového hospodářství za co nejnižší odpovídající cenu, a to v podmínkách volného trhu.
V politické krizi posledních měsíců snadno zapadly různé „detaily". „Detail" nakládání s odpady v České republice bychom měli rychle vyndat na světlo. Dokud nevyletí komínem.
