Že peníze máme v lepším pořádku než celá Evropa - a absolutně žádný problém s dluhem -, je základní politickou lží Andreje Babiše. Dokud si dělal roztomilé obrázky, jak který ministr financí zadlužil republiku, bylo to jen k smíchu.
Aby mu jako arcilotr vyšel Miroslav Kalousek, pozapomněl řadit do statistiky vliv hospodářského cyklu. Jakmile propad udeřil i na něj - a Alena Schillerová je najednou v dluzích Kalouskem na druhou -, tabulku raději přestal zveřejňovat.
Teď už to ale není jen politická hra, jak namydlit oponentovi schody. ANO a ODS prosazují radikální rozvrat veřejných financí právě s argumentem, že dlužíme málo, takže je možné bez problému lidem v krizi přilepšit.
Stokrát opakovaná lež se ale nesmí stát pravdou. Pokud Senát nebude schopen daňové návrhy změnit - a poslanci stižení ideologickou slepotou je opět stvrdí, čeká nás sprint do zdi.
Minulý rok činila výše státního dluhu 28,5 procenta HDP. Letos by to mělo být už 38,4 procenta. A příští rok po razantním snížení daní 44 procent. V roce 2025 bychom tak zavadili o dluhovou brzdu zaraženou na kótě 55 procent HDP, což by v praxi znamenalo brutální škrty a možná i zbytečnou recesi.
Lze slyšet varování, že současné zatmění v hlavách poslanců zaplatí naše děti. Není to pravda. Účet za tuhle šílenost tu budeme mít už za pět let.
Co věděl Rašín i Klaus
Pochopit alternativní vesmír ekonomických zákonů, které v hlavě nosí pan premiér, není vůbec jednoduché. Teze, již momentálně nejčastěji opakuje, zní, že co v minulých letech ušetřil, musí teď v krizi investovat.
Je to lež. Reálně státní dluh posledních deset let stagnoval někde kolem hranice 1,7 bilionu korun, jen zkrátka vlivem hospodářského růstu jeho poměr k hrubému domácímu produktu klesal. Teď jsme ale ponořeni v krizi, takže zase prudce stoupá. A protože se jej reálně skoro vůbec nepodařilo srazit, stává se nyní naplánované výrazné zadlužení makroekonomickým problémem. Už bez čerstvé daňové šílenosti by měl dluh v roce 2021 vystoupat na hodnotu 2,4 bilionu korun. Spolu s ní se pak dostáváme na samou hranu možného.
Není ale vyloučené, že premiér dobře ví, co dělá. Za tučných let označoval návrh ODS na snížení daně ze zaměstnaneckých příjmů za populistický nesmysl, dnes v krizi stejnou věc sám prosazuje. Vnucuje se tak myšlenka, že spíše než neschopným se před sněmovními volbami stává všehoschopným.
Problém je, že do party mu naskočila i ODS. Jestliže si dosud nemálo lidí myslelo, že plán občanských demokratů na patnáctiprocentní daň je jen nepříliš realistickou opoziční vábničkou, nyní je zjevné, že to vedení strany myslí opravdu vážně. A Petr Fiala se při vysvětlování propadá do stále směšnějších argumentů.
Bohužel jsme nejspíš ještě stále nedosáhli dna. Ostudný výrok, že deficit nepředstavuje problém, protože vládní schodky jsou stejně vymyšlené, záhy překonal předseda občanských demokratů v rozhovoru pro Právo: "Odmítám logiku, že stát má mít pořád vyšší příjmy a pořád vyšší výdaje. Co je to za nesmysl?"
Zařadil se tak po bok socialistických environmentalistů, kterým vadí setrvalý hospodářský růst, který je logicky doprovázen navyšujícími se příjmy eráru.
Aktuální představa ODS, podle níž je stát automaticky donucen snížit výdaje, když mu seberete příjmy, může platit jen v nejtvrdších diktaturách, kterým nikdo nechce půjčit. Nám ale zatím věřitelé půjčují stejně ochotně jako feldkurátu Katzovi, takže propad příjmů stát vykrývá vršením dluhů, které v praxi nejsou ničím jiným než budoucími daněmi. Je až trapné tento základ připomínat v zemi, kde se na stabilitu veřejných financí přísahá už od dob Aloise Rašína, kde si státní dluh hlídali nakonec i komunisté. A kde právě na ní Václav Klaus st. v 90. letech vybudoval ODS.
Největší skrytý dluh v Evropě
Náš problém navíc spočívá v tom, že nelze poměřovat dluh reformovaných ekonomik s Českem, kde se už 20 let odkládají veškeré bolestivé reformy. Těžko najít podinvestovanější veřejný sektor v Evropě, než je ten náš.
Vezměme to od boku. Okolní postkomunistické státy už mají hotové skoro všechny dálnice, my však stále stavíme jednotky kilometrů ročně. Chybí nám asi 800 kilometrů, pokud jeden z nich stojí odhadem 150 milionů korun, hned jsme na nějakých 120 miliardách skrytého dluhu.
Podfinancovanou infrastrukturu ale nepředstavují jen silnice a vysokorychlostní železnice (ta by měla přijít v základu na 650 miliard), nýbrž i digitální sítě. Nyní za ně vláda plánuje utratit deset miliard korun. Budou ale třeba násobky, abychom alespoň dohnali nejen Západ, ale třeba i estonský Východ.
Pokračovat v tomto duchu by bylo možné prakticky do nekonečna. Babišovu Národnímu investičnímu plánu za osm bilionů se všichni právem smáli, protože připomínal pověstný stokrát dobrý dort. Ale suma nutných základních investic v podinvestovaném Česku může být do roku 2050 odpovídající.
Ještě větší skrytou pumu pak představuje stárnutí populace. Když premiér ve svém posledním videovzkazu pábil "není důvod se obávat toho, že by v budoucnosti nebyly peníze na důchody", pak prostě lhal. Podle poslední projekce sdružení nejvyspělejších ekonomik světa (OECD) se bez důchodové reformy náš penzijní účet propadne v příštích třech dekádách až na minus 4,5 procenta HDP. To je číslo, do kterého dnes ani neumíme napočítat. Peníze budou, ale jen na žebračenky.
Nejmenší státní dluh v Evropě dneška je tedy reálně spíše největším dluhem v Evropě zítřka.
Obětovat Česko pro volební vítězství
Dosavadní česká politika se sice poslední dekády bála reforem a ty, které udělala, dopadly většinou tragicky, je ale třeba také dodat, že ani pravice, ani levice republiku radikálně nezadlužovala, aby to ohrozilo stabilitu veřejných financí. Nyní se však poměry mění.
Andrej Babiš má za sebou bezprecedentní kariéru, kterou si bez vládní moci nedokáže představit - na počátku roku 2013 mělo jeho hnutí procento popularity, na jeho konci pak skoro vyhrál sněmovní volby. A od té doby jako ministr či jako premiér vládne. Je úplně jasné, že udělá vše, aby tato jízda pokračovala i po roce 2021.
Bohužel se ale rozhodl, že za jeho vítězství zaplatí republika tou nejvyšší cenou - rozvratem státních financí. A to aniž by výdaje šly alespoň do tolik potřebných a tak dlouho odkládaných reforem.
Je to prakticky nepochopitelná hra s budoucností země. Možná ale ještě nepochopitelnější je, že část opozice utopená ve svých pomýlených ideologických dogmatech je ochotná u toho svítit.
