Evropa se desítky let zaměřovala na vyvažování práva na sebeurčení a mírové řešení rozporů mezi Pekingem a Tchaj-pejí na jedné straně a čínské rétoriky o "principu jedné Číny" a "jedné zemi, dvou systémech" na straně druhé. Jednání Číny v poslední době ukazuje, že tato evropská politika již nedostačuje. Musíme se nad ní zamyslet znovu.
Stávající evropskou politiku lze shrnout do tří slov: udržovat status quo. Varovala Peking před použitím síly a současně nikdy nepovzbuzovala Tchaj-pej k jakýmkoliv krokům směrem k nezávislosti. Vyhýbala se diskusím o smlouvě o volném obchodu a příliš netlačila na účast Tchaj-wanu v mezinárodních institucích, jako je Světová zdravotnická organizace. Jinak se však Evropa k Tchaj-wanu chovala v praktických záležitostech od víz až po obchodní a ekonomické vztahy jako k odlišnému útvaru.
Tento status quo ale teď Peking podkopal a delegitimizoval. Čína rozbila důvěryhodnost své politiky vůči Tchaj-wanu na dvou frontách. První se týká znovu-sjednocení podle modelu "jedna země, dva systémy", který měl být uplatněn v Hongkongu. Čína svými kroky v Hongkongu porušuje podmínky mezinárodní dohody, kterou podepsala v roce 1984. Zatímco obyvatelé Hongkongu dávají jasně najevo, že si nepřejí vládu Komunistické strany Číny, odpověď Pekingu spočívá v nátlaku, ovládnutí a podmanění.
To jasně demonstruje před občany Tchaj-wanu i celým světem, že "znovu-sjednocení" při zachování jakékoliv smysluplné autonomie nebo dělby moci v současnosti nepředstavuje seriózní návrh. Odmítnutí modelu "jedna země, dva systémy" je mezi tchajwanskými občany tak silné, že přispělo k drtivému vítězství Cchaj Jing-wen ve volbách v lednu 2020.
Druhou frontou jsou mírové prostředky ke znovu-sjednocení a jednání mezi Pekingem a Tchaj-pejí - vždy zdůrazňované evropskými lídry - a odhodlání Číny dosáhnout svého silou. Dnes se čínské vedení a jeho propagandisté od mírových prostředků jasně odklánějí. Komunistická strana Číny tvrdí, že reprezentuje čínský stát, a že jako jediná má právo stanovit teritoriální rozsah Číny a určovat, kdo je Číňan. Legitimita těchto tvrzení je často pochybná. Neberou ohled na mezinárodní právo ani na práva lidí, jichž se týkají.
Od roku 2013 dává KS Číny najevo své odhodlání urychlit řešení tchajwanské otázky, které "se nedá odsouvat z generace na generaci". Si Ťin-pching pronesl v roce 2019 ve svém novoročním proslovu ke znovu-sjednocení dalekosáhlé a výhružné prohlášení a tuto hrozbu zopakovala Bílá kniha čínské lidově-osvobozenecké armády z roku 2019.
Vynechání termínu "mírové znovu-sjednocení" v proslovu Li Kche-čchianga z května 2020 na Všečínském shromáždění lidových zástupců také nebylo náhodné. Tchaj-wanu tak zbývá velmi málo prostoru pro vyjednávání, zvlášť když Čína aktivně uplatňuje diplomatický nátlak za všech mezinárodních okolností. Uspěla ve Světové zdravotnické organizaci, která cynicky ignoruje důležitý přínos, který Tchaj-wan nabízí pro veřejné zdravotnictví. Tchaj-wan tak dnes naráží na zeď.
Aby Čína zdůraznila své hrozby, zvyšuje od srpna 2019 rozsah, frekvenci a dotěrnost armádních manévrů. Tchaj-wan navíc není jedinou oblastí, kde Peking stupňuje zastrašování vojenskou silou: děje se tak i na čínsko-indické hranici a v Jihočínském a Východočínském moři. Ve všech těchto případech se Čína uchýlila k použití síly k jiným účelům než k sebeobraně a podřídila i základní principy Charty OSN svým vlastním zájmům.
Nikdo z čínských sousedů nemůže tato fakta ignorovat. A neměla by je ignorovat ani Evropa. Kdokoliv nesouhlasí s čínskou definicí, co je Čína, kdo je Číňan a jakou míru respektu by měl svět projevovat k čínským autoritářským ambicím, vystavuje se čínské odvetě - počínaje ekonomickým tlakem, i proti evropským státům. Spoléhat se na někdejší zdrženlivost v jednání čínských vůdců je teď jen iluzí.
Rozdíl mezi politickými systémy Číny a Tchaj-wanu nikdy nebyl tak propastný jako dnes - Tchaj-wan se vyvinul v otevřenou a pluralistickou společnost s důsledně zakotvenou úctou k důstojnosti jednotlivce. Tchaj-wan zvládá pandemii koronaviru jako jeden z nejlepších na světě. Ve Světovém žebříčku svobody médií (World Press Freedom Index) pro rok 2020 se umístil na 43. příčce (a druhé v Asii), zatímco Čína je na 177. místě.
Pokud by Evropa pokračovala v politice jedné Číny jako doposud, riskovala by, že tak nechá tchajwanské občany napospas čínským komunistům, že nesplní svou povinnost společně hájit liberální hodnoty demokratických společností a že dovolí Pekingu zásadně narušit mezinárodní rovnováhu. Je nejvyšší čas postavit se nárokům Komunistické strany Číny na mezinárodní legitimitu její expanzivní politiky. Evropa dnes musí nevyhnutelně upravit svou politiku jedné Číny, a ne jen pokračovat, jako kdyby se nic nestalo. Musí dát Pekingu jasně najevo, že o respektování mezinárodních pravidel a hodnot Evropa nevyjednává.
Evropa musí poskytnout více podpory pro ohroženou tchajwanskou demokracii. Ta by měla zahrnovat:
- otevření dialogu se všemi příslušnými politickými aktéry na Tchaj-wanu, včetně držitelů nejvyšších státních úřadů;
- podporu členství nebo alespoň pozorovatelského statutu Tchaj-wanu nejen ve Světové zdravotnické organizaci, ale také v dalších mezinárodních organizacích;
- mezinárodní spolupráci s tchajwanskými partnery, například ve věci zdravotní politiky v zemích globálního jihu;
- zahájení dialogu s Tchaj-wanem o míru, bezpečnosti a stabilitě;
- restrukturalizaci nejdůležitějších dodavatelských řetězců ke snížení závislosti na Číně;
- povýšení obchodních a ekonomických vztahů s Tchaj-wanem;
- podporu vzniku evropského čínskojazyčného satelitního kanálu se sídlem na Tchaj-wanu, aby byl omezen monopol Čínské lidové republiky na informace v čínštině.
Evropská strategie nesmí být revizionistická. Prosazujeme zachování statu quo. Naše logika by měla být dialektická - s tím, jak Čína zásadně ohrožuje status quo svojí novou tchajwanskou politikou, musí také evropské státy změnit svou tchajwanskou politiku, aby pomohly udržet stabilitu. Za tím účelem musí Evropa trvat na tom, aby vztahy mezi Čínou a Tchaj-wanem respektovaly právo na existenci Tchaj-wanu a zdržely se hrozeb nebo užití sily. Evropa by měla dát Číně jasně najevo, že pokud se vydá směrem použití síly, vystaví se obrovským rizikům - bude riskovat ekonomickou a politickou roztržku s evropskými demokraciemi, protože my bychom se diktátu Čínské lidové republiky nepodřídili.
Tento text podpořili: Petras Auštrevič, předseda Delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Afghánistánem a bývalý člen a místopředseda Litevského parlamentu; Elmar Brok, bývalý europoslanec a předseda Zahraničního výboru Evropského parlamentu; Reinhard Bütikofer, předseda Delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Čínou; Raphaël Glucksman, místopředsedou Komise Evropského parlamentu pro lidská práva; Nathalie Loiseau, předsedkyně Podvýboru Evropského parlamentu pro bezpečnost a obranu a bývalá francouzská ministryně pro evropské záležitosti; Radek Sikorski, předseda Delegace Evropského parlamentu pro vztahy s USA a bývalý polský ministr obrany a ministr zahraničních věcí; François Godement, hlavní poradce pro Asii při Institutu Montaigne v Paříži; Hanns W. Maullem, senior associate fellow při Institutu pro čínská studia Mercator (MERICS) v Berlíně; Volker Stanzel, senior distinguished fellow při Německém institutu pro mezinárodní a bezpečnostní otázky (SWP) v Berlíně a bývalý německý velvyslanec v Japonsku a v Číně.
Oficiální překlad projekt Sinopsis.cz, titulek a podtitul jsou redakčně upraveny.
