V červenci Německo přebralo předsednictví Evropské unie,, a kdo čte bulvár ze svěřenského fondu českého premiéra, ví, jak bídně je na tuto roli Angela Merkelová připravena: "Kila navíc, žádný úsměv. Kancléřka Merkelová má do své někdejší formy hodně daleko."
Naštěstí pro Německo je realita jiná. Zatímco ještě před pár měsíci se opravdu spekulovalo, že čím dál méně populární kancléřka předčasně odstoupí - a německé předsednictví Evropské unie mělo být jen nepříliš důležitým sledem několika tiskových konferencí -, po koronakrizi je všechno jinak.
Merkelová je opět na vrcholu popularity, její křesťanští demokraté se těší čtyřicetiprocentní podpoře. EU potřebuje po devastaci hospodářství virem výrazný impulz a nečekaně posílená kancléřka se tak rozhodla, že její evropské loučení nebude ustrašeným představením. Chystá grande finale.
V této krizi jinak a lépe
Hned příští týden se na setkání lídrů evropského klubu dle jejích plánů má dohodnout přerozdělení stovek miliard eur a spuštění společných záruk, které ještě na počátku roku byly naprosto neprůchodné. Takzvaný fond obnovy EU má sice stále spoustu variant (a také mnoho kritiků, k nimž patří i český premiér), ale už nyní je patrné, jak moc aktuální přístup k řešení krize kontrastuje s tím, který jsme mohli pozorovat po roce 2008.
Před dekádou po pádu Lehman Brothers byla Merkelová klíčovou osobností, která odmítla razantní společnou podporu unijní ekonomiky. Místo toho naopak Německo přijalo mnohé restrikce, zavedlo dluhovou brzdu a pod lupou pozorovalo každé hnutí Řecka. Skončilo to tak, že musel v roce 2012 vystoupit šéf Evropské centrální banky Mario Draghi a svým slavným projevem "whatever it takes" místo evropských politiků zachránit euro.
Nyní tu máme ale zcela jinou Merkelovou. Na domácí frontě schvaluje obří fiskální injekce, naposledy za 130 miliard eur. A na té evropské nahodila dlouho nepoužívaný francouzsko-německý motor. Výsledkem je návrh fondu obnovy za 500 miliard eur.
Nejde přitom jen o tu dost zásadní částku, ale především o mechanismy, které mají její rozdělování řídit. Peníze se mají získat společnými silami, přičemž Německo bude ručit za úvěry ekonomicky slabších partnerů. Co byl ještě včera nepřijatelný morální hazard, je dnes v Berlíně oficiální politikou, s níž navíc podle průzkumů souhlasí většina Němců.
Příští týden bude na setkání unijních lídrů ve hře několik variant fondu. Vedle francouzsko-německého i ten za 750 miliard, který připravila Evropská komise. A také jeden šetřivý, který dává dohromady Rakousko s Nizozemskem, Dánskem a Švédskem. Kompromis bude těžký, ale Merkelová je zjevně rozhodnutá jej dosáhnout. Proto ta dáma údajně na konci svých sil nyní podstupuje značné diplomatické úsilí, nechává si nadávat od českého premiéra a vyhledává další podobné milé situace, jen aby příští týden měla podporu.
Pokud se to povede, nepůjde navíc jen o plán krátkodobé obnovy evropské ekonomiky, ale nejspíše i o vzorec společného ručení a fiskálních injekcí, který unie zavede i pro další krize.
S Brity po dobrém či po zlém
Aby toho nebylo málo, spadá do období německého předsednictví navíc i řada dalších klíčových jednání od klimatického Green Dealu až po definitivní odchod Británie. Ani v jednom případě nechce Angela Merkelová prohrát.
Radikální přechod německé ekonomiky na obnovitelné zdroje může být přitom udržitelný jen tehdy, pokud podobný postup zvolí celá Evropa. Zde má proto Merkelová hodně osobní zájem na tom, aby dohodla kompromis přijatelný pro všechny.
Britové ji zase nutí, aby se jí jasně podařilo určit, co je a co není Evropská unie. Všichni na kontinentě by byli rádi, kdyby nic takového nenastalo. Jenže laxnost, s níž Británie půl roku před deadlinem pro nalezení kompletních nových obchodních vztahů jen tu a tam projeví ochotu bavit se o pár věcech, už všechny unavuje. Možná tak už i v realitě došlo na scénku z brexitové satiry Iana McEvana Šváb, kde se unavená německá kancléřka intrikujícího britského premiéra jen smutně ptá: "Warum?"
Kancléřka ví, že na podzim musí být problém vyřešen. Buď bude mít podobu smysluplné dohody s Británií. Anebo po boku francouzských a dalších radikálů bude muset připravit sedmadvacítku na tvrdý brexit.
Verze 2005 stále v provozu
Je až neuvěřitelné, že do všech těchto bitev vede Evropskou unii politička, která se nastěhovala do kancléřství v roce 2005, kdy jí byli partnery lidé jako Chirac, Bush či Blair. Už když v roce 2007 poprvé vedla Evropskou unii po boku dnes již zapomenutého politika José Barrosa, říkalo se, že je na evropskou politiku slabá, nerozhodná a neschopná.
Od té doby ji veřejné mínění v mnoha státech - možná nejvíce v Česku - navíc už asi stokrát definitivně pohřbilo.
A ejhle, přesto je to zase na té staré odepisované Merkelové, aby i v roce 2020 pro Evropu našla přijatelnou cestu do budoucnosti.
