Česko se ocitlo ve víru hádky o syrských sirotcích, o padesáti dětech v řeckých sběrných táborech, které europoslankyně Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) navrhuje přijmout do Česka a poskytnout jim dočasnou pomoc v nouzi. Po čase by se mohly vrátit do Sýrie, třeba k rodičům, pokud by byli nalezeni. Děti by měly být pečlivě vybrány.
Ve středu se o to hádali poslanci a poslankyně ve sněmovně. Do značné míry nenormální, zkreslená, často nefaktická, emotivní diskuse. TOP 09 neprosadila usnesení, v němž by dolní komora požádala vládu o přijetí nejméně 50 syrských dětí bez rodičů. Návrh podpořilo jen 31 poslanců z klubů ODS, pirátů, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN ze 133 přítomných. Proti stáli poslanci KSČM, SPD a část z ANO. Sociální demokraté a část zástupců ANO se zdrželi.
Poměr 31 ku 102 je výmluvný, otázkou je, zda odráží postoje v celém Česku. Zhruba třetina by pomohla padesáti cizím dětem a dvě třetiny se k nim staví zády? Po několikaleté protiuprchlické masáži to možné je.
Má Česko těm dětem pomoct? (Musel by je přijmout stát, nemůže je adoptovat jednotlivec, tolik k onomu "vezměte si je domů sami". Ostatně se hned našly rodiny, které by děti s radostí přijaly, stát by se o ně nemusel starat.)
Server Seznam natočil rozhovor s ředitelkou řecké mise Lékařů bez hranic, kteří pomáhají ve sběrných táborech. Louise Roland-Gosselinová říká: "Za osm let práce pro Lékaře bez hranic jsem horší podmínky neviděla v Africe ani jinde. Devět tisíc lidí nemá místo k ubytování, mnoho z nich včetně rodin žije pod igelitovými plachtami nebo pod širým nebem."
Velkou část z těch devíti tisíc tvoří děti, velká část z nich postrádá rodiče. Pomoc padesáti je i na tamní poměry skoro zanedbatelná, ale pořád by to bylo padesát dětí, které by náhle získaly budoucnost. Řeči o tom, že jsou "z jiného kulturního prostředí" a že jim u nás nebude dobře, nemají smysl, když si představíte, jak pekelně dnes žijí.
Lidé se bojí teroristů, jsou utvrzováni v představě, že "co muslim, to riziko". Jenomže pokud ty děti budou vyrůstat v totální bídě, mohou se stát snadnými úlovky džihádistických náborářů, to popře málokdo. I proto se jim má pomáhat.
Sirotčinec v Damašku by byl taky fajn
Vzít padesát je, kromě pomoci konkrétním dětem, také gesto. Stát by ukázal, že umí být, byť v malém, solidární. Když stát (premiér, ministři, poslanci, prezident) pomoc odmítá, stává se vzorem pro mnoho občanů (ne pro všechny), takové jednání se stává zcela normálním. Opakuji, že jsou tu rodiny, které by syrské děti přijaly, stát by projevil "jen" solidaritu.
Jistě se najdou i jiné cesty, jak pomoct (a Česko i pomáhá). Jeden můj pravidelný, kvalitní kritik mi napsal: "Co nám brání zainvestovat a třeba dvacet let provozovat sirotčinec v Damašku? Stavěli jsme tam nemocnice, školy, pivovary, cukrovary, stoji dodnes a ví se o tom."
Ovšem výhodou návrhu paní Šojdrové je, že by o děti bylo postaráno velmi rychle, a také fakt, že by stát vzkázal dovnitř svým občanům i do EU ono "nejsem nelida" a "pomáhat se má".
Premiér Babiš to má těžké, prohlásil, že Česko nevezme nikoho, chce "převychovat" Evropskou unii, překlopit ji od humanistického postoje k postoji ryze pragmatickému, ať tam na moři chcípají, ať v těch táborech trpí, aspoň nebudou utíkat. U "ekonomických migrantů" to snad může zabrat, u lidí prchajících před válkou, vražděním, terorem to nezabere. Navíc tady jde o děti, které už v řeckých táborech jsou, živoří.
Babiš říká, že návrh paní Šojdrové je "kampaň", že byl vytasen před volbami proti němu. Poslankyně ovšem už dříve reagovala na britskou akci z roku 2016. Taky víme, že jde proti lidoveckému proudu, mnoho lidí v KDU-ČSL žádné děti do Česka přijímat nechce. Ne, kampaň je tvrdit, že jde o sedmnáctileté jinochy, to je překrucování reality.
Odmítnutí padesáti dětí je vlastně těžko pochopitelné, v debatě o ty děti vlastně vůbec nejde. Vzpomněl jsem si při tom na jednu příhodu z Palachova týdne v lednu 1989. Na Václavském náměstí jsme demonstrovali, policie prostor uzavřela a zaútočila na nás, masakr, po zemi se válely kusy oděvů i boty, lidi prchali. U mě se octl malý kluk, tak deset let, nesl housle, brečel a chtěl domů. Šel z hodiny. Vzal jsem ho do náruče, šel s ním k ústí Opletalovy ulice, kterou po celé šíři blokoval kordon policajtů se štíty a plexiskly na helmách. Vzal jsem to od kraje, oslovoval je po jednom, žádal, ať kluka nechají jít. Někteří mi hrozili obuškem, ale ten úplně poslední na levém kraji natáhl ruce, kluka si vzal a přenesl na druhou stranu.
Chápete, on dokonce nesměl (Babiš smí), ale udělal to. Ti ostatní stáli a nic. Výhoda byla, že jsem toho kluka držel v náručí, oni ho viděli, chápali, že není demonstrant (jako ty děti v Řecku nejsou teroristé). Předpokládám a věřím, že kdyby u nás lidi viděli ty děti v katastrofálních podmínkách, hlasovali by pro přijetí více než padesáti. I když se můžu mýlit. Babiš by je měl vzít, zapřít se a vzkázat lidem: Jsme lidi. Jan Amos Komenský, kterého premiér nepřesně citoval v Itálii, by ho jistě pochválil.
