Slavný kanadský humorista Stephen Leacock kdysi prohlásil, že kdyby zakládal soukromou univerzitu, jako první by na ní zřídil kuřárnu. Potom kolej, studovnu a knihovnu. No a kdyby mu zbyly nějaké peníze, najal by prý učitele a nakoupil učebnice.
Leacock - jakožto spisovatel, ale i úspěšný univerzitní profesor - věděl, že vysoké školy mají pečovat o diskusi (kuřárna), setkávání (kolej) a samostatné myšlení (knihy a studovna). Nikoliv pouze zajišťovat jednosměrný přísun informací od vyučujícího k poučovaným. Kuřárny na univerzitách sice mezitím vyšly z módy, ale vtipný postřeh autora Literárních poklesků platí pořád.
České základní školy by kromě počtů a abecedy měly především zprostředkovat svým žákům realitu, v níž budou žít celý zbytek života, pokud budou v jakémkoliv oboru jen trochu úspěšní.
A touto realitou je multikulturní společnost - ať se nám to líbí, nebo ne.
Není na tom nic divného, nového ani objevného. Multikulturalismus někteří z nás vnímají jako něco podezřelého pouze proto, že žijeme v historickém období, které charakterizuje nebývalá a z pohledu dějin extrémní etnická a kulturní homogenita řady evropských zemí, především těch desítky let odříznutých od zbytku světa železnou oponou. Zvláštní a nepřirozený je právě tento stav. A pokud normální běh dějin nezastaví další umělá překážka, jako byly dva dominantní totalitní režimy v Evropě ve 20. století, tato historická anomálie postupně skončí.
Multikulturalismus nevynalezla Angela Merkelová a nic s ním nenadělá ani její často citovaný (a ještě častěji překrucovaný) výrok z roku 2010 o tom, že německý multikulturní přístup selhal. Píše se rok 2017, celou tu dobu byla Merkelová německou kancléřkou. Máte pocit, že Německo je dnes méně multikulturní než tehdy?
Samozřejmě že není a ani nebude - pokud se nerozhodne rezignovat na svůj ekonomický úspěch a pozici technologické, exportní, sportovní a kdovíjaké ještě velmoci.
Protože přesně tak to je - otevřenost a úspěch jsou spojené nádoby. Otevřenost přináší úspěch a úspěch povzbuzuje k větší otevřenosti. Spojené státy nejsou skoro ve všech myslitelných kategoriích nejúspěšnější zemí světa náhodou, ale proto, že se jim podařilo vytvořit unikátní projekt multikulturní společnosti, v níž je "národní" původ každého jeho soukromou věcí, stejně jako náboženství. Žádný Čech se nikdy nestane Němcem, ale každý se může stát Američanem. To v sobě skrývá potenciál, jakému nemůže žádná "národní" ekonomika, "národní" věda, "národní" sport apod. nikdy vážně konkurovat.
Evropské země mají jinou historii. Je jasné - a je to dobře -, že Německo zůstane německé a Anglie anglická. Multikulturalismus neznamená, že by v bavorské vesnici musela být etiopská restaurace. Ale centra jako Mnichov či Londýn se nemohou uzavřít do "národní" nebo etnické skořápky, jinak centry jednoduše přestanou být.
Pro jednotlivce, firmy, sportovní a vědecké týmy, města i celé státy platí - ty multikulturní budou vždy nejúspěšnější a ty nejúspěšnější budou vždy multikulturní.
Za pár dnů skončí školní rok, během něhož se objevily poměrně široce medializované - i když snad jen marginální a spíš bizarní - protesty proti "multikulturní ideologii" v českých školách. Ve skutečnosti o žádnou ideologii nešlo, vadily návštěvy cizích studentů, kteří školákům představovali kulturu své země. Česká republika by se nemohla do vlastní nohy střelit zbraní těžší ráže, než kdyby od těchto projektů ustoupila.
Se Stephenem Leacockem a jeho mírou nadsázky můžeme říct - pokud bychom měli stanovit priority českého školství, jako první by měl zaznít požadavek, aby každý Čech a každá Češka nejpozději v patnácti letech mluvili anglicky stejně jako česky. Na druhém místě by měl být pro děti naprostou samozřejmostí kontakt s lidmi různých etnik, náboženství a kultur. No a kdyby nám zbyly ještě nějaké peníze, měli bychom koupit taky nějaké čítanky a početnice.
Nezáleží na tom, jestli vaše děti chtějí řídit úspěšnou firmu, navrhovat průlomová IT řešení v Silicon Valley, získat Nobelovu cenu za lék proti roztroušené skleróze, vystupovat v prestižních operních domech, nebo střílet góly v Lize mistrů. Pokud budou mít problém fungovat v multikulturním týmu, nebudou dělat ani jedno.
Ti, kdo vidí v multikulturalismu jen ohrožení, se často ohánějí "křesťanskými" hodnotami, které je třeba "bránit". Zapomínají přitom na to, že právě křesťanství znamená nejspíš vůbec největší megaúspěch "multikulti" v dějinách lidstva. Uspělo totiž právě a jedině proto, že radikálně odsunulo etnické a kulturní rozdíly mezi lidmi na vedlejší kolej.
Mimochodem - multikulturní snažení podpořil i bůh osobně zázrakem, o kterém vypráví známá novozákonní epizoda. Když apoštolové o svátku Letnic oslovili v Jeruzalémě dav lidí, slyšeli je shromáždění zájemci mluvit každý svým vlastním jazykem. A že jich bylo: "Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové." (Sk 2, 9-11)
Slušný multikulturní guláš v samotné kolébce křesťanství už před dvěma tisícovkami let, nemyslíte?
