Je to německý film, ale taky trochu náš. Český. Slovenský i trochu maďarský či východoevropský vůbec. Tento týden měl u nás premiéru. Jmenuje se Balón, byl natočen podle skutečných událostí a ukazuje příběh dvou východoněmeckých rodin, které se rozhodly překonat v horkovzdušném balónu železnou oponu.
Tu, která dělila Německo i samotný Berlín, oddělovala Československo od zbytku Evropy a vedla od moře k moři napříč kontinentem.
Právě v těchto dnech si připomínáme její pád, který byl současně pádem totality ve východní Evropě. Je to už devětadvacet let: čas, kdy nevíme, jestli je to už součást dějepisu, nebo ještě naše (po)zapomenutá současnost. Ve vzpomínkách se už události rozmazávají a v učebnicích ještě důkladně zpracované nejsou. Film ale nabízí dobrý pohled na tu dobu, kterou bychom měli velmi dobře znát a chápat (a to i ti, kteří ji nezažili).
"Kým bychom byli bez hranice? Ona z nás dělá to, co jsme. Když respektují hranici, respektují i nás," zamýšlí se v Balonu důstojník východoněmecké tajné policie Stasi, uvažuje, proč vlastně není možné nechat hranice otevřené. Držet své poddané ve své moci - nenechat je svobodně se rozhodnout, to je zásadní princip. Je klíčem k pochopení každého z podobných režimů. Střežená hranice je tedy jejich součástí dodnes - od Severní Koreje po Kubu. A bývala taková i ta československá, od Aše po Bratislavu. Počty obětí na té "naší" se blíží ke třem stovkám, pohraničníků zemřelo ještě víc. Kolem dvou stovek z nich spáchalo sebevraždu, což samo o sobě je pozoruhodné a smutné číslo.
Je důležité si železnou oponu připomínat, protože byla právě tím místem, kde se režim, který jindy mohl na první pohled vypadat i relativně mírumilovně, projevoval ve své děsivé podstatě.
A film Balón to ukazuje velmi dobře: lidé si dávali pozor na každou větu, kterou vyslovili. A když si svá slova uhlídali, žili si navzdory strachu docela obyčejně, třeba i spokojeně. Museli ovšem vzdávat úctu režimu a počítat s tím, že se na druhou stranu hranice třeba nikdy v životě nepodívají. I kdyby to bylo jen pár kilometrů.
"S pravdou je to někdy v naší zemi komplikovaný. Nesmí se jen tak říkat." Tak ve filmu rodiče mluví s malým synem, který zjistil, že mu doma pravdu odpírají. Už od malička se totiž lidé v totalitě dostávali do situací, které zásadně ovlivňovaly jejich přemýšlení, a to ovlivnění u mnoha z nich dodnes nevymizelo. A možná ani nemohlo: necelých třicet let je na to nejspíš pořád málo.
Film ovšem ukazuje především něco jiného: že šikovností a odvahou se dá každá překážka překonat a nad obrovskou silou vojáků i techniky je možné zvítězit. Že touha po svobodě je velkým motorem lidského důmyslu a snažení. Ve skutečnosti příběh Balónu inspiroval hned několik následníků v bývalém Československu. Robertu Hutyrovi a jeho rodině se úlet balonem z Československa do sousedního Rakouska podařil… Několika dalším už ne.
Můžete dnes říct, že je to všechno dávno, že je to opravdu jen pro ty učitele dějepisu a historiky. Že jinak nás to (už naštěstí) nemusí zajímat. Je to velký omyl, protože totalita se znovu a znovu vrací. Nikdy si před ní nebudeme jistí, pokud nebudeme dobře znát a chápat, jak funguje a jak (snadno) se svoboda ztrácí.
Navíc tvrzení, že se jedná o více či méně dávnou minulost, tak úplně neplatí - symboly té stejné totality, které se objevují ve filmu, dodnes třeba v jedné velké zemi na východě úplně nezmizely. A nejde jen o symboly, ale také některé metody a způsoby uvažování, které ty symboly provázely.
Takže je třeba mít se na pozoru: to je klíčový vzkaz toho filmu. Popisuje svět, ve kterém se rodiče bojí mluvit před svými dětmi, sousedé před jinými sousedy a přítel před svou přítelkyní. Byli to obyčejní lidé v obyčejné zemi. Jako my. Nebo ne?
