Podobnou zkušenost má mnoho lidí s vysokoškolským diplomem. Když se lidé dozvědí, že před jménem máte titul, jejich chování vůči vám se zcela změní. V očích lidí takový člověk s titulem rázem povyroste. A to doslovně.
Při jednom experimentu v Austrálii se ukázalo, že čím významnější pozici měl údajný návštěvník z Univerzity v Cambridge (představil se buď jako student, asistent, přednášející, docent, nebo profesor), tím vyšší podle nich byl. Ten samý člověk byl podle odhadu australských studentů o 6,5 centimetru vyšší jako "profesor" než jako "student".
Ano, paní učitelko
Naše fascinace tituly a reakce na ně podle psychologů vyplývá z toho, že jsou pro nás atributem autority. A k uctívání autorit a podřizování jim jsme jednak vychováváni od dětství, jednak v průběhu života zjišťujeme, že se nám to často opravdu vyplácí. Když budeme poslouchat své první autority, tedy rodiče a učitele, budeme z toho mít prospěch zaprvé proto, že jsou v té době zpravidla chytřejší a moudřejší.
Zadruhé pak kvůli tomu, že jsou to oni, kdo rozhodují, zda budeme za své chování odměněni, nebo potrestáni. V dospělosti se sice autority mohou měnit, ale důvody, proč je posloucháme, zůstávají stejné. Tak třeba lékaři jsou ve svém oboru bezpochyby vzdělanější než my, a je tedy prospěšné a logické poslechnout jejich rady. Autorita policisty zase vyplývá z jeho moci nás potrestat.
Tahle naše životní strategie respektu k autoritám v sobě ale zároveň skrývá nebezpečí. Když jejich rozhodnutí a příkazy budeme automaticky přijímat, snadno můžeme uškodit sobě nebo také jiným. A jak se ukazuje, někdy nám úcta k titulu zcela zatemní mozek.
Profesoři farmacie z Temple University Michael Cohen a Neil Davis ve své knize Chyby v léčbě: příčiny a prevence zmiňují absurdní případ, kdy pacientovi předepsal lékař ušní kapky, které se měly aplikovat do pravého ucha. Na recept napsal zkráceně "place in R ear", tedy v překladu doslova "nakapat do P ucha".
Potíž je tom, že "rear" znamená v angličtině rektus, a tak sestřička bez váhání nakapala požadovaný počet kapek do pacientova konečníku. Ani sestra, ani pacient tuhle nestandardní léčbu nezpochybnili, ačkoliv nedávala žádný smysl. Lékař má přece vždycky pravdu.
Případ nešťastného pacienta s bolavým uchem nám může připadat extrémní a výjimečný. Jenže k různým stěží uvěřitelným omylům dochází podle autorů zmíněné knihy v medicíně poměrně běžně. Jak se ukazuje, nejen sestřičky, ale i lékaři se mýlí mnohem častěji, než jsme si my (a obzvlášť oni) ochotni přiznat.
Psycholog Daniel Kahneman zmiňuje jednu studii, v níž se zkoumaly příčiny úmrtí pacientů na jednotce intenzivní péče. Výzkumníci zkoumali diagnózy ošetřujících lékařů v době, kdy pacient žil, a porovnávali je s výsledky pitvy. Výsledek? Lékaři se až ve 40 procentech případů ve své diagnóze mýlili.
Ano, pane doktore
Poslouchat bezhlavě autority se tedy rozhodně nemusí vyplatit. Přesto se tak děje, a to i když jsou příkazy tak nebezpečné, že jejich splněním můžeme ohrozit něčí život. Několik takových případů zmiňuje americký psycholog Robert B. Cialdini ve své knize Vliv. Síla přesvědčování a manipulace.
Hned v prvním příběhu američtí vědci, znepokojení tím, jak bezhlavě jsou v nemocnicích plněna nařízení lékařů, uskutečnili experiment, který jejich obavy ještě zvýšil. Jeden z výzkumníků zavolal do 22 samostatných sesteren na různých nemocničních odděleních. Představil se jako nemocniční lékař a sestře, s níž mluvil, nařídil dát určitému pacientovi na oddělení 20 miligramů léku Astrogenu.
Sestry měly několik pádných důvodů příkaz neuposlechnout. Dal jim ho člověk, kterého neznaly, a navíc jen telefonicky, daný lék nebyl doporučen k užívání a přikázaná dávka byla dvojnásobná oproti denní doporučené. Přesto 95 procent sester bez váhání vzalo léky a pacientovi by je aplikovaly, kdyby je na nemocničním pokoji nezastavil tajný pozorovatel účastnící se experimentu.
Ten vůbec nejznámější pokus dokládající, jak daleko je člověk schopen dojít v poslušnosti k autoritám, učinil v roce 1963 americký sociální psycholog Stanley Milgram. Účastníci experimentu měli za úkol přivodit nebožákovi připevněnému na křesle elektrický šok pokaždé, když špatně odpověděl na vědomostní dotaz. Pod dohledem a na příkaz vědce v bílém plášti přitom dávky elektřiny stupňovali. Od 75 voltů postupně až do úrovně 450 voltů.
Pokus byl samozřejmě fingovaný, v křesle byl připoután herec, který postupně předstíral čím dál větší bolest, sténal, ječel a naříkal, prosil o ukončení pokusu, a dokonce upozorňoval, že má srdeční vadu a může zemřít. Cílem bylo zjistit, kolik účastníků bude ochotno v "mučení" pokračovat a jak dlouho.
Když Milgram před pokusem požádal kolegy a studenty, aby odhadli, kolik lidí zatáhne postupně za všech třicet páček a přivodí tak i ten největší elektrický šok, předpovědi se pohybovaly od jednoho do dvou procent. Skupina 39 psychiatrů, na niž se obrátil se stejným dotazem, předpokládala, že něčeho takového bude schopen jeden člověk z tisíce.
Skutečné výsledky byly alarmující. Všechny spínače aktivovaly dvě třetiny účastníků pokusu. Mnozí z nich sice v jeho průběhu protestovali a opakovaně prosili o osvobození oběti, když jim ale vědec přikázal pokračovat, stejně nakonec uposlechli.
Podle psychologů z toho plyne důležité ponaučení: Dávejme si pozor, jestli naše reakce na autoritu není automatická, aniž bychom se zabývali samotnou podstatou jejího názoru či příkazu. Ani maminka, ani učitel a ani doktor nemusí mít vždycky pravdu a chovat se morálně. Každopádně buďte ostražití, až půjdete někdy na ušní.
