S nástupem do prezidentského úřadu Joe Biden vyhlásil, že "Spojené státy usednou zpět na místo řidiče" v globálním boji proti změně klimatu. Na nadcházejícím summitu v Glasgow bude mít americký prezident první velkou příležitost, aby toto předsevzetí obhájil. Přijede tam ale v dosti obtížné situaci.
Jeho balík investic do zelené agendy, na kterém se předběžně dohodl s Kongresem, je mohutný. Zároveň ale stále zaostává za cíli, které si sám stanovil a představil světu. S prostředky, které má nyní k dispozici, by Biden stále zůstal přibližně v půli cesty.
Když od příchodu do Bílého domu nepřestává opakovat heslo "Amerika je zpět", myslí jej jako dobrou zprávu. Jenže spojencům nepřestává kdesi vzadu v hlavě blikat kontrolka, že "zpět" (vlastně už za pouhé tři roky) může být také Donald Trump nebo někdo jeho politického střihu. A konkrétně ve věci klimatu to ani nemusí být žádný zvláštní střelec. Prostě stačí, když demokrata v Bílém domě vystřídá republikán, a budeme, kde jsme už několikrát byli.
Pamatujete si na Kjótský protokol, první globální dohodou o snižování emisí z roku 1997? Jedním z těch, kdo mu pomáhali na svět, byl tandem tvořený demokratickým prezidentem Billem Clintonem a viceprezidentem Alem Gorem. Na konci roku 1998 pak Clinton za USA Kjótský protokol podepsal. Ale ke schválení do amerického Senátu se smlouvu ani neodvážil předložit - bylo jasné, že zákonodárci by ji smetli.
Dokument postupně ratifikovalo 191 zemí. Jen Spojené státy, které se o jeho vznik zasloužily, od něj po výměně osazenstva Bílého domu daly ruce pryč. A v roce 2001 je pak republikánský prezident George Bush odmítl i formálně.
Velotoče na ráhně Pařížské dohody
Když jej v úřadě vystřídal demokrat Barack Obama, vrhl se do práce na nové mezinárodní klimatické dohodě. V Kodani se to ještě v roce 2009 nepovedlo, v hlavním městě Francie na podzim 2015 už ale ano. "Spojené státy jsou globálním lídrem v boji proti klimatické změně," prohlásil Obama po vzniku Pařížské klimatické dohody. Spojené státy se v ní zavázaly, že do roku 2025 sníží emise o 26 až 28 procent hodnoty roku 2005.
Už v té chvíli bylo ovšem zřejmé, že naplnění takového slibu není vůbec jisté. Když totiž Obama přišel do Bílého domu, chtěl začít emise snižovat pomocí zákona o emisních povolenkách. Vypadalo to slibně, návrh v létě 2009 schválila Sněmovna reprezentantů. O rok později ale legislativa spadla pod stůl v Senátu a už tam zůstala. Republikáni byli proti a demokraté neměli dost hlasů.
Obama se tak musel vydat cestou nejrůznějších vládních opatření. Americká Agentura ochrany životního prostředí (EPA) proto vyhlásila regulaci emisí uhelných elektráren (Clean Power Plan). Dále stanovila přísnější limity spotřeby pro automobily. A nakonec nařídila těžařům ropy a plynu regulaci úniku metanu a dalších plynů.
Podobná exekutivní opatření ale mají dvě velké slabiny. Jejich odpůrci je mohou napadnout u soudů. A příští prezident je může zrušit. Což se přesně také stalo. Clean Power Plan byl zažalován a v únoru 2016 Nejvyšší soud USA jeho uplatňování pozastavil do doby, než věc rozhodnou nižší instance. Dříve, než to vůbec stihly, nastoupil po listopadových volbách do Bílého domu Donald Trump. A pak už šlo vše rychle.
Revidoval (de facto zrušil) zamýšlenou regulaci emisí z elektráren, změkčil spotřební limity pro auta, odvolal nařízení pro úniky metanu. A vyhlásil, že Spojené státy odstupují od Pařížské klimatické dohody, což se po vypršení výpovědní lhůty také fakticky stalo. A to 4. listopadu 2020, tedy den po posledních prezidentských volbách, v nichž zvítězil demokrat Joe Biden.
Ten se pak letos v lednu okamžitě po nástupu do úřadu k Pařížské klimatické dohodě znovu připojil. A zároveň avizoval smělý cíl snížit během následujících devíti let americké emise nejméně o polovinu hodnoty, jíž dosahovaly v roce 2005.
Zarputile uhelný Joe Manchin
Jenže historie se opakuje. Nebo přinejmenším rýmuje, jak říkal Mark Twain. Podobně jako Obamovi, nedaří se ani Bidenovi prosadit klíčovou věc jeho zelené agendy legislativní cestou.
Konkrétně jde o přímé federální dotace - o pobídky, kterými by vláda motivovala producenty elektřiny, aby z uhelných a plynových elektráren přešli na slunce, vítr a jádro. A také o penalizace pro ty, kteří by dál spoléhali na fosilní zdroje.
Návrh s největší pravděpodobností neprojde Senátem, protože spolu s republikány pro něj nechce zvednout ruku ani demokrat Joe Manchin ze Západní Virginie. Zastupuje totiž stát, který je druhým největším americkým producentem uhlí a kde právě tento zdroj také pokrývá 91 procent místní energetické spotřeby.
Jiná opatření ale zákonodárci Bidenovi schválí. Počítat může s penězi na vybudování půl milionu dobíjecích stanic pro elektromobily a také na posílení rozvodné elektrické sítě. Financování by měl mít zajištěný i program, v jehož rámci bude stát přispívat na nákup elektrických aut, a také mohutný balík (300 miliard dolarů) na daňová zvýhodnění pro výrobce a koncové uživatele čisté elektřiny.
Návrat k Obamovi. Ale co bude dál?
V souhrnu to budou, pokud na ně v praxi opravdu dojde, dosud největší jednorázové investice do zelené agendy. Podle analýzy společnosti Rhodium Group ale vystačí na splnění maximálně poloviny Bidenem stanovených cílů. Bude-li chtít prezident víc, nezbude mu než se vydat - podobně jako Obama - cestou vládních opatření a obnovit vládní výnosy, které Trump revidoval či zrušil.
Joe Biden na nadcházejícím klimatickém summitu zcela jistě nepřipustí, že by jakkoli slevoval ze svých závazků. Ale skutečnost mnohem více odráží charakteristika publikovaná v deníku New York Times: Do Skotska americký prezident míří "s plánem B". A očekávat jej tam bude celkem skepticky naladěné obecenstvo.
Není to Bidenova vina, ale k ostražitosti okolního světa vůči závazkům amerických prezidentů jsou dobré, a bohužel stále lepší důvody. Vždy platilo, že zahraniční politika USA bývá silně podmiňována zájmy na vnitropolitickém bojišti. Ale v klimatické agendě je americké kyvadlo extrémně rozhoupané. Tam a zase zpět. Už za tři roky může být zase všechno jinak.
