Celý život nás provázejí zvuky. Ukládají se v nás, pamatujeme si je, máme je spojené s prostorem a časem, který jsme kdesi kdysi strávili. Zvuky se podobají vůním a barvám, jsou přírodní i umělé. Velmi specifickou odnož představují znělky na nádražích. Skoro je nevnímáte, ale spojují vás s cestou, s pohybem, s budovou nádraží, z něhož odjíždíte, kam jste přijeli. Čekáte na vlak, zazní znělka, zbystříte, po ní hlášení. Některé znělky jsou velmi staré, zní jako před desítkami let, rezonují ve vás, alarmují zasuté vzpomínky, z nichž jsme utkáni.
V roce 2009 tým nadšenců založil web Nádražní hlášení, "zabývající se oblastí železničních informačních systémů pro cestující za účelem shromažďování a zveřejňování nahrávek hlášení z nádraží a vlaků, fotografií informačních tabulí, zajímavých videí, odkazů, dokumentů a dalšího souvisejícího obsahu".
Ročně ho navštíví okolo deseti tisíc zvědavých hledačů. Autoři webu píší: "Od počátku roku 2011 se novým smyslem stránek stalo vytvoření komplexního přehledu českých nádraží, jehož součástí jsou informace o hlasatelích, instalovaných informačních systémech, tabulích a znělkách, doplněné o ukázky hlášení i videa. Celý přehled je vhodně zastřešován oblíbenou přehledovou mapou." Web od roku 2013 doplňuje facebooková prezentace.
Díky Nádražnímu hlášení můžete cestovat časem. Nejen poslouchat, ale i rozklíčovat znělky, které jste možná, nebo spíš určitě, někdy v životě na nádraží slyšeli. Gongy, ale i znělky z písniček jako Černé oči, jděte spát, zpoždění hlásící Dobrú noc, má milá, Falešná, má panenko, falešná seš, Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem - opět zpoždění, Já mám koně, vraný koně, Švec visí u Lysý, Spi, Havlíčku, v svém hrobečku, Krásný hled je na ten boží svět a další. Nebo vznikly z klasiky, Piano Sonata (Mozart), Děčínský valčík (Fryderyk Chopin), Utěkla mi přepiurečka (Ervín Schulhoff), Vltava (Bedřich Smetana), Vyšehrad (opět Smetana)…
Tajemná místa v duši
Čas však míří neúprosně dopředu, nechává minulost bezohledně za sebou, a tak i z nádraží začínají ty staré, krásné, lehce předpotopní znělky pomalu mizet. Loni dokonce vznikla petice, která by je chtěla zachránit, zadržet čas. Stojí v ní: "Před pár měsíci z nádraží začaly tajně mizet nádražní znělky, Správa železnic o rušení nic neřekla a není ani schopná odpovědět na jakékoliv sociální síti (Facebook, Instagram, e-mail), proto zakládáme petici pro nádražní znělky, které patří k určitým městům…"
V Petici za znělky na českých nádražích se dočtete, z jakých stanic už byla zvuková minulost odstraněna. Patří sem Vsetín a znělka V tom Vsetínském zámku (červen 2019), Frýdlant nad Ostravicí a Beskyde, Beskyde (leden 2020), Frýdek-Místek a Okolo Frýdku cestička (leden 2020) nebo Praha-Holešovice a Vy staré Holešovice (březen 2020), Plzeň hlavní nádraží a Plzeňská věž převyšuje kopce (březen 2020), případně Valašské Meziříčí a My jsme Valaši, znělka, jež zmizela letos v dubnu, atd.
Nedávno, 10. května, se na facebookové stránce Nádražní hlášení objevila tato zpráva: "Bohužel nám bylo od SŽbezDC sděleno, že na petici není a nebude brán zřetel. Musíme se tedy pokusit dostat do médií, ideálně například do ČT24, atd… Nezná někdo nějaké redaktory a nebyl by schopen jim tuto informaci předat? Případně nám prosím napište do zprávy. Díky. V tuto chvíli rozhodujeme o možnosti papírové petice, bo má na rozdíl od elektronické mnohem větší hodnotu." Zajímavé, starobylé, ba konzervativní, že v on-line době má ještě papírová petice "mnohem větší hodnotu". Možná to platí jen u železnice?
Nechceme to zjednodušit
Aktuálně.cz začátkem března zjišťovalo, proč jsou znělky rušeny. Správa železnic chce zjednodušit hlášení. "Znělky budou postupně sjednoceny v rámci všech stanic na síti do jedné znělky, respektive gongu. Souvisí to se zkrácením a zjednodušením hlášení, protože zejména ve velkých uzlech jde o nepřetržitou smršť znělek a hlášení, které tak cestující nemohou stačit vnímat," sdělila mluvčí SŽ Nela Friebová. Podceňují nás, my ty harmonie vnímáme a milujeme. A nechceme svět stále jednodušší.
Sledujeme souboj s všežravým, minulost pohlcujícím časem, snahu ho zabrzdit, zastavit a ocenit to minulé. Když jde o zvuky, znělky, zní to neobvykle, v jiných oblastech to ovšem děláme běžně. Udržujeme přece staré stavby, zříceniny hradů, po pádu komunismu dokonce i kostely (za vydatné pomoci německých a rakouských sousedů). Bránění se unikání, mizení minulosti představují i všelijaké antiky a bazary a jiné obchody s použitým, starým zbožím.
U zvuků, u znělek je to jiné, zvláštní, výjimečné. Tady nejde o recyklaci, ale o náš tichý obsah, tajemná místa v hlavách, srdcích, duších, kde uchováváme vzpomínky, kde skladujeme kusy sebe, svoje proměny, zmizelé vjemy a city. Zaslechnete ten starý gong, znělku a odletíte zpátky, vidíte vlastní dávno zapomenuté (a přece pečlivě uskladněné) děje. Nádražní znělky jsou reminiscence, my jsme reminiscence.
Web Nádražní hlášení fascinuje. Je krásné, že jeho tvůrci a další lidé ty znělky a hlasy hlasatelů shromáždili a pečují o ně. Že bojují o jejich zachování, brání sebe i nás před poněkud hluchým, bezhlavým sprintem kamsi. Jen dodám: znělka na nádraží představuje něco jiného než znělka v televizi. Protože nádraží je cesta, pohyb, kdežto televize nepohyb, nekonání, nesměřování, konzumace.
