Výsledky politických kompromisů se nemají posuzovat jen tím, čeho se podařilo dosáhnout. Ale také tím, co hrozilo. A před páteční mimořádnou schůzkou unijních ministrů pro energetiku toho bylo opravdu hodně.
Extrémní růst energetických cen donutil jednotlivé členské státy, aby začaly každý po svém dotovat domácnostem i firmám faktury za plyn či elektřinu. Bylo to zcela pochopitelné, protože i příslušníci střední třídy už se začali dostávat do dluhů a firmy pokládat. Místo očekávané "zimy nespokojenosti" tak přišlo již její babí léto. A desítky tisíc protestujících na pražském Václavském náměstí jsou jeho součástí. Má-li ovšem přežít společný evropský trh - a s ním klub jako celek - je takové řešení dlouhodobě neudržitelné.
Můžeme si tedy oddechnout, že se evropští politici konečně chytili za nos. V pátek v Bruselu sice ještě nepřišli s žádným detailním řešením, ale aspoň jeho dojednáním pověřili Evropskou komisi. Někomu se může zdát, že je to jen byrokratické nic, za současných poměrů jde ale o jednoznačný úspěch. Brusel díky němu už brzy určí přiměřené prodejní ceny energií z jádra, uhlí a obnovitelných zdrojů. Co pak energetické firmy vydělají nad ně, přerozdělí členské státy v podobě pomoci domácnostem a firmám. To by mohlo celoevropskou nespokojenost zchladit.
Předsednictví mírného pokroku v mezích zákona
Kdo tedy tvrdí, že páteční energetický summit pod předsednictvím českého ministra průmyslu Jozefa Síkely (za STAN) neskončil úspěšně, nechť si představí, jaké alternativy byly na stole. Některé země - například Španělsko a Portugalsko - už v mezičase ze zoufalství zavedly vlastní cenové stropy, jiné se o jakémkoli společném řešení odmítaly bavit - třeba svým již notorickým trucováním proslulé Maďarsko. Česká diplomacie tak sotva mohla prosadit víc, než nakonec prosadila. Zaslouží si tedy ocenění, že se jí podařilo dohodnout politický rámec, podle něhož bude Evropa přerozdělovat "znárodněné" peníze elektroenergetických firem. A je nyní věcí bruselských profesionálů, aby propočítali detaily.
Potíž spočívá v něčem jiném. A sice ve skutečnosti, že ani toto opatření nebude samo o sobě stačit. Až dosud byla totiž řeč jen o elektřině, na stole však stále zůstává ležet jako obří úkol nutnost vymyslet, co si počít se superdrahým plynem, který prakticky rozvrátil evropský trh.
Patnáctka států chtěla určit cenový strop na veškerou komoditu, trojice zemí jen na tu dodávanou z Ruska a ostatní váhaly. Otázka navíc je, zda by po stanovení limitu Evropanům ještě vůbec nějaký plyn zbyl. Proč by jej nyní producenti měli nabízet na starém kontinentě za zlomek toho, co mohou dostat jinde?
Dohodnout se však bohužel nepodařilo ani kroky, které se v takto komplikované situaci nabízely - například další povinné úspory. Přitom právě snížená poptávka představuje - na rozdíl od administrativních kouzel - skutečnou sílu schopnou srážet ceny.
Po unijní i národní regulace
Evropský rámec je tedy nyní se všemi svými slabinami i přednostmi jasný a do díla se tak mohou - či spíše musí - pustit národní vlády. Jejich úkolem je vymyslet efektivní způsob, jak peníze, které jim dohodnutý unijní mechanismus přinese, co nejefektivněji přerozdělit mezi postižené domácnosti a firmy.
Platí to zejména pro kabinet zdejší. Ten se tak dlouho tvářil, že má na všechno spoustu času, až je nyní pod extrémním tlakem. Skoro se až nechce věřit, že dosud opravdu nebyl schopen připravit žádnou smysluplnou pomoc. Jeho slavný úsporný tarif ještě ani nezačal platit a už je jasné, že nevyhovuje - plošné snižování účtů za energie je mimořádně drahé, přičemž těm nejpotřebnějším od obřích problémů prakticky nijak neuleví.
V okolních zemích uplynulé měsíce takto trestuhodně nemarnili. Někdo vsadil na sociální systém a dokáže tak nyní výrazně pomoci třeba 30 až 40 procentům ohrožených domácností. Jinde se přiklonili k energetickým dotacím, ale podstatně smysluplnějším, než jsou ty zdejší. Třeba Rakousko zastropuje ceny energií na 80 procentech průměrné loňské spotřeby, což představuje velmi účinnou cestu, jak obyvatelstvo motivovat k úsporám.
Také Fialova vláda proto musí urychleně hledat způsoby, jak republice pomoci z kritické situace. Není divu, že ji to ve stresu táhne k pokušení zkratkovitě na všechno stanovit tvrdé cenové stropy. Je to ale velmi riskantní záležitost, protože jde o řešení, které zemi nebude nijak pobízet k nutným úsporám a v určitou chvíli by už jí pak také nemuselo zbývat nic jiného než zavedení jakési novodobé obdoby Státní plánovací komise.
Nakonec to zvládneme
Je sice pět minut po dvanácté a máme za sebou spoustu chyb, ale stále ještě není vše ztraceno. I případně špatně vymyšlená česká státní pomoc se bude nakonec muset řídit rámcem dohodnutým v pátek v Bruselu, což je jedině dobře, protože to zdejším politikům znemožní v době ruské války proti Ukrajině snít o krajně nebezpečném energetickém národovectví.
Silně se také omezuje prostor pro zavádění místních speciálních daní z nadměrných zisků, což je dobrá zpráva rovněž proto, že jejich smysluplná konstrukce je zjevně nad schopnosti současného českého kabinetu.
Národním vládám pořád ale zbývá dost prostoru, aby se rozhodly, zda ve stanovených společných evropských mantinelech přikročí doma k pomoci plošnější, nebo spíše adresné. Lepší by rozhodně byla druhá možnost, protože dobře trefit plošný cenový strop tak, aby se nám v tu nejtužší zimu nesesypal na hlavu, je enormně těžké. Ne-li rovnou nemožné. Vymýšlet ceny od úřednického stolu neuměli ani komunisté v centrálním plánování, pravicovou vládu by to tedy ani nemělo napadnout.
