Stačil postup Jiřího Drahoše do druhého kola a relativně slabý výsledek Miloše Zemana, aby se do jisté míry změnila nálada nejen v Praze, ale i v jiných městech (mohu-li si to troufnout tvrdit). Již v týdnech před prvním kolem, velmi silně však těsně po prvním kole, jsme zažili cosi, co se v Česku dávno nestalo, soupeři se ctili, hledání vší na druhém, útočnost, nenávist vyměnili za velkorysost a pocit sounáležitosti.
Tahle změna vygradovala, když byly hlasy sečteny a ukázalo se, že nikterak suverénně vyhrál stávající prezident Zeman (se svými spolupracovníky Mynářem, Nejedlým a Ovčáčkem) a se slušným, byť slabším ziskem hlasů do finále postoupil akademik Drahoš.
Dlouho se u nás nestalo, aby soupeři vzdali hold muži, který je porazil, aby mu se zjevnou upřímností a nadějí na lepší příští přáli vítězství, aby za to nic nechtěli a aby dokonce nabídli své síly k jeho podpoře. Tohle je po mnoha letech věčných střetů nové. (Vzpomeňme jen před sněmovními volbami, jak se rozešli Starostové s topkou, jak se na nedůvěře v sebe i v kolegy rozpadlo spojení lidovců se Starosty, jak nefungovala dohoda, spolupráce, hledání společného zájmu, který je přece základním smyslem politiky.)
Fascinující, svým způsobem převratné gesto předvedli Michal Horáček a Marek Hilšer, čtvrtý a pátý v pořadí, oba s velmi slušným ziskem hlasů, když přišli do Drahošova štábu gratulovat a nabídnout pomoc. S o málo delším rozmyslem vyslovil podporu i Pavel Fischer, třetí v řadě. (Drahoše podpořili i Mirek Topolánek a Vratislav Kulhánek.)
Co se to odehrálo? Horáček nechce pokračovat v politice, Hilšer zjevně nepočítá s angažmá u Drahoše, ale všichni tři (a s nimi také Fischer) mají jeden společný cíl: změnu na Hradě a nezměnu v Česku, setrvání země v zóně západní svobody.
Všichni čtyři jsou nestraníci, jen Fischer má za sebou diplomatickou dráhu, všichni předvedli, že jim nejde hlavně o sebe, ale taky o nás a o Česko. Nežvanili o "národních zájmech", jak to rádi dělají politici, kterým jde přitom o sebe, nýbrž svého přemožitele rovnou podpořili.
I kdyby Jiří Drahoš nevyhrál (a on má šanci vyhrát), tak tento moment první volby stál za to, ukazuje, že se politika dá dělat jinak a že jsou u nás schopni uspět velmi slušní lidé na úrovni. Našli spojnici, změnu na Hradě a nezměnu české pozice v Evropě a NATO. Tohle je příklad, který tu zoufale dlouho chyběl a který by měl druhý postupující využít, pěstovat déle než jen čtrnáct dní.
Kvalita Drahoše, který není bůhvíjaký rétor, blyštivá osobnost, tkví v tom, že už teď spojuje, má podporu soupeřů. (Zemana podpořil jen Petr Hannig a ne tak, že by šel do jeho štábu, vždyť ani s ním se prezident přece nechtěl bavit.)
Miloš Zeman pět let zemi rozděloval, ale jeho činnost v důsledku, nechtěně, vyvolala silné spojení (krom toho, že mnoho lidí otrávila a odradila od politiky i od voleb). Jeho nadřazenost, možná maskující strach ze soupeřů, měla pojivý efekt již před prvním kolem: osmi zbylým kandidátům vadilo, že se s nimi prezident nebaví, že je přehlíží jak Polabí (nebo spíš jak Prahu). Ač soupeři, vytvořili společenství, některým se prý bude po debatách stýskat.
Zeman velkou část voličů konečně donutil, aby si uvědomili, že je v sázce orientace země, budoucnost. To je výsledek oné synergie, Zeman sice ovládá velký zástup věrných voličů, ale ještě větší zástup nechce hnát Česko pást se jak ovce u Kremlu. Proto otáčí, rád by Drahošovi, Fischerovi, Horáčkovi a Hilšerovi ubral voliče. Není mu radno věřit a voliči těchto kandidátů už mu věřit nebudou, ani kdyby se nakrásně začal dvořit Angele Merkelové.
Bylo to roky nevídané české spojení pro dobrou věc, která aktéry přesahuje. Přesně to v tweetu vystihl analytik dat Jan Švancara, když napsal: "Dvacet let od Nagana a je to tu zas. Kluci na střídačce se do druhého kola chytli kolem ramen, aby porazili Rusáky." Změna atmosféry.
