Internetový deník Neviditelný pes před několika dny publikoval článek, který pod názvem Hodně popletená obhajoba politické korektnosti polemizuje s mým komentářem, v němž jsem vysvětloval přínos konceptu politické korektnosti pro veřejnou debatu. Děkuji někdejšímu prezidentskému kandidátovi Mirku Topolánkovi, že na tuto polemiku na Twitteru upozornil mimo jiné i mě, protože by mi jinak unikla a vám možná taky.
A to by byla škoda. Ani ne tak proto, že by její autor, zástupce šéfredaktora Parlamentních listů Jakub Vosáhlo, přišel s něčím, co bychom od odpůrců politické korektnosti, multikulturního modelu společnosti a dalších "moderních vynálezů", jak je hezky označuje, neslyšeli už mnohokrát. Ale právě kvůli tomu, že polemika shrnuje řadu jejich argumentů na jednom místě a nabízí tak vhodnou příležitost se s nimi vypořádat.
Některé z nich jsou vousatější než image, s níž se Mirek Topolánek pokusil dobýt Hrad. Až do té míry, že jsem je předvídal a věnoval jsem se jim už "předem" v původním textu. To se týká především námitky, že vytlačování určitého typu výroků a postojů z veřejné debaty ji musí už z definice ničit. Zní to sice logicky, ale není to tak. V komentáři jsem se na dvou příkladech - fotbalovém zápase a podnikové poradě - pokusil vysvětlit, jak dohodnutá pravidla - a ano, i zákazy - naopak často umožňují dosažení smyslu lidského úsilí.
Autor polemiky si z těchto dvou příkladů vybral fotbal a odmítl mou argumentaci s tím, že ve fotbale píská fauly jasně stanovený a všemi respektovaný rozhodčí. Pokud by si podle něj někdo dělal nárok na roli "rozhodčího veřejné debaty", pak se "v principu stává cenzorem, rozsuzujícím názory", což mu "dává moc nade všemi, a to takovou, která se hodně blíží moci totalitního vládce".
Jak je to tedy s "rozhodčím veřejné debaty" v demokratických zemích? Většina z nich vylučuje nejextrémnější a nejnebezpečnější "názory" přímo zákonem. Prakticky nikde nesmíte otevřeně vyzývat k násilí nebo podněcovat k nenávisti vůči některé skupině obyvatel. To ale nemá nic společného s politickou korektností. Názory "Cikáni patří do plynu" nebo "muslimové jsou zvěř" nejsou nekorektní, ale trestné.
Vtip je v tom, že mimo tyto v zákoně definované extrémní případy, kdy je rozhodčím soud, veřejná debata žádného rozhodčího nemá. Pokud by ho měla - tady má autor polemiky naprostou pravdu -, stal by se skutečně "v principu cenzorem". Jak ale odpůrci politické korektnosti v celém demokratickém světě sami denně dokazují miliony "politicky nekorektních" komentářů, statusů, videí, knih, filmů, karikatur, přednášek, konferencí, demonstrací apod. - žádný takový cenzor nad veřejnou debatou nebdí. Kdyby bděl, potrestal by je.
Můj oponent to samozřejmě ví, a tak mi podsouvá, že chci do role takového cenzora postavit princip. Pokud má kvůli tomu špatné spaní, mohu ho uklidnit: nechci ani to.
Politická korektnost nevytlačuje z veřejné debaty některé výroky tím, že by je zakazovala, nebo dokonce trestala. Pouze vede k tomu, že jim není věnována pozornost. Jsou respektované jako nutná daň za svobodu slova, jejich autoři jsou chránění veškerými ústavními a právními principy, ale ostatní účastníci debaty nevidí důvod jimi ztrácet čas a vyčerpávat síly. Jaké výroky to jsou a kdo o tom rozhoduje? V tom je právě to kouzlo - nikdo a všichni. Jaký typ argumentace bude "zvážen a shledán lehkým", záleží na nás všech. Nikoho nelze donutit být politicky korektní.
Samozřejmě, náš kolektivní "rozhodčí veřejné debaty", my všichni, kdo se jí účastníme, se může mýlit. Může ignorovat názory, které jsou relevantní a důležité. Něco takového se podle mého názoru děje právě nyní v Česku, ovšem v opačném gardu, než tvrdí odpůrci politické korektnosti. Dezinformace, selektivní zdůrazňování podružností, manipulace, informační balast (Parlamentní listy, které Jakub Vosáhlo spoluvede, na tom mají lví podíl) a z nich vycházející předsudky vytlačují z veřejné debaty mnohé relevantní a podstatné hlasy. V Česku nemilosrdně vládne politická nekorektnost. Její protagonisté drží i podstatnou část politické moci, včetně ústavních postů prezidenta a místopředsedy Poslanecké sněmovny.
Ovšem tím není řečeno, že se nelze mýlit i opačně - v intencích politické korektnosti. I ona někdy vede k excesům, stává se karikaturou sama sebe a může z debaty vytěsnit relevantní názory.
Nemůže je ale umlčet, což je dobře, a je na jejich zastáncích, aby se precizní a věcnou argumentací prosadili. Autor polemiky se plete, když argumentuje údajnou nemožností uvádět ve veřejné debatě náboženskou či etnickou příslušnost pachatelů kriminálních činů. Politická korektnost ji prý "nepřipouští obecně a nikdy - bez ohledu na to, jak relevantní může být". Ne. Pokud to uvádíš, vysvětli proč. Pokud to vysvětlíš, je vše v pořádku. U zločinu s motivem rasové nebo náboženské nenávisti je tato informace jasně relevantní. U znásilnění či krádeže kartonu cigaret na benzince spíš ne, ale může být taky. Chceme si ale přečíst argument, ne titulek "Cikán ukradl cigarety".
Polemika mi vyčítá, že jsem zvolil pro ilustraci "extrémně jednoznačný případ s poslancem Klausem a 'máničkou'". Jindy se míra relevance určitého typu argumentace prý "nedá určit takto jednoznačně". To je sice pravda, ale příklady se obvykle volí názorné. Navíc - v české veřejné debatě by bylo obrovským pokrokem už to, kdybychom se konceptu politické korektnosti drželi alespoň v "extrémně jednoznačných" případech.
Do oblasti únavných klišé se text bohužel přesunuje v obligátní pasáži o "nálepkách, obvykle zakončených koncovkou -fob", které prý zastánci politické korektnosti "lepí na čelo" politicky nekorektním oponentům. Uvádí příklad sociologa Petra Hampla. Nevím, kdo panu Hamplovi přilepil na čelo jakou nálepku, ale pokud o něm někdo píše jako o xenofobovi nebo rasistovi, není to proto, že je pan Hampl "politicky nekorektní", ale jednoduše proto, že vyjadřuje snadno doložitelné xenofobní a rasistické názory. V rychlosti jeden příklad - loni vyvolalo pozornost domácí video, na němž otec nabádá malou dcerku, aby tloukla baseballovou pálkou do polštáře, představovala si, že je to "cikán nebo muslim", povzbuzuje ji slovy "jenom mu zlom pár kostí, nezabij ho" a točí ji u toho na mobil. Bez nejmenší pochyby (doufám) jde o příklad krystalicky čisté xenofobie a rasismu, který dokonce přesahuje z kategorie "politické nekorektnosti" do sféry trestního práva - pachatel dostal podmínečný trest. Petr Hampl o něm veřejně napsal: "Bylo hloupé, že dal průchod své otcovské hrdosti a sdílel to na sociálních sítích. Ale jinak je to skvělý táta." "Drsný komentář" zaujal i Vosáhlovy Parlamentní listy. Pokud tedy chce pan Vosáhlo uvést příklad nespravedlivě "onálepkovaného" odpůrce politické korektnosti, musí příště zapátrat lépe.
Na závěr si autor nechal útrpný povzdech nad tím, jak prý Západ před "moderními vynálezy" typu politické korektnosti "fungoval lépe". Opravdu? Je třeba příkladem tohoto "lepšího fungování" to, že černošské studenty museli v USA do bělošských škol před pouhými padesáti lety doprovázet policisté? Nebo nutnost skrývat, že jste gay či lesba? Já pokládám za lépe fungující společnost tu, v níž barva pleti nebo homosexuální orientace nikomu nebrání stát se politikem nebo třeba milujícím rodičem.
Politická korektnost nevytlačuje z veřejné debaty některé výroky tím, že by je zakazovala nebo dokonce trestala. Pouze vede k tomu, že jim není věnována pozornost. Jsou respektované jako nutná daň svobodě slova, jejich autoři jsou chránění veškerými ústavními a právními principy, ale ostatní účastníci debaty nevidí důvod jimi ztrácet čas a vyčerpávat síly.
Polemika ale mimoděk ukazuje, že rozdíl mezi mým názorem a názorem jejího autora na politickou korektnost je až druhotný - vychází z odlišnosti našich názorů na veřejnou debatu a její smysl. Jakub Vosáhlo ten svůj deklaruje poměrně překvapivě bezelstně, na to, jak je - alespoň z mého pohledu - šokující: "Jestliže zastávám nějaké řešení problému a chci jej prosadit (což se dá předpokládat, když jej považuji za nejlepší), předpokládá to současně rozdrcení opačného stanoviska - tedy takového, které zastává můj oponent. Tady není prostor pro svobodu - zvolené řešení problému může být jen jedno a já pochopitelně chci, aby se prosadilo to mé."
Pokud se autor tohoto prohlášení skutečně pokládá za "majitele pravdy", někoho, kdo je přesvědčen, že jeho řešení problému je "nejlepší", může být jen jedno, a chce ho za každou cenu prosadit, pak je pochopitelný jeho odpor vůči mechanismům, které mají za cíl bránit faulům ve veřejné debatě. Pokud má někdo jistotu, že právě on "má pravdu", pak logicky vnímá vše, co mu stojí v cestě, jako překážky omezující nejen jeho osobně, ale hlavně "pravdu", "nejlepší" či "jediné" řešení. A v takové situaci, bohužel, skutečně "není prostor pro svobodu". Je ovšem třeba říct, že odpor proti politické korektnosti je ještě velmi mírný prostředek oproti těm, které bohužel občas k odklizení překážek používají jiní majitelé absolutní pravdy - třeba z řad muslimských fundamentalistů.
Za sebe musím říct, že si na rozdíl od výše citovaného postoje v žádném případě nemyslím, že mé názory a mnou navrhovaná řešení jsou "nejlepší", a není mým cílem ta ostatní "rozdrtit". To poslední, co si přeji, je "konečné vítězství" kteréhokoliv politického postoje - včetně mého vlastního. Jsem možná liberál, ale svět, v němž by bez omezení vládli liberálové, mě neláká o nic víc než žít pod taktovkou konzervativců či levice. Se zastánci jiných názorů a řešení chci mluvit, ne je drtit.
Proto hájím politickou korektnost, kterou můj oponent odmítá.
