Politická korektnost je v Česku málem sprosté slovo. Být "politicky nekorektní" je nejen mezi extremisty, ale i v umírněných konzervativních kruzích cosi jako vstupenka, bez které vás do klubu ani nepustí. Panuje přesvědčení, že politická korektnost je synonymum pro lež, autocenzuru, lakování reality narůžovo či přecházení nepříjemných skutečností mlčením.
Češi, kteří se k politické korektnosti stavějí smířlivěji, ji obvykle omlouvají jako trochu bizarní, ale úsměvnou americkou krajovou zvláštnost - něco jako varování na kelímcích, že horká káva je horká. Ti ještě vstřícnější ji pak mívají tendenci hájit jako obyčejnou slušnost, které jen Američané dali honosnější název.
Ani jedno z toho není pravda a je tragédií české společnosti, že jen velmi málo názorových lídrů chápe skutečný smysl politické korektnosti: bourat bariéry bránící smysluplné veřejné debatě, a tím jí umožnit, aby plnila svůj účel - vedla ke konsensu a řešení problémů.
Argumentace odpůrců politické korektnosti proti předchozímu odstavci je zdánlivě jednoduchá a neprůstřelná. Budou poukazovat na to, že politická korektnost z veřejné debaty vylučuje některé výroky - bariéry tedy nebourá, nýbrž staví. Sama je tou hlavní bariérou, která svobodnou diskusi znemožňuje.
Ano, politická korektnost skutečně jistý typ příspěvků z veřejné debaty vytlačuje, na tom se shodneme. Ale přesto platí: právě tím tuto debatu umožňuje. Jak je to možné?
Tento paradox není zase až tak paradoxní, jak by se mohlo zdát. Obdobně ve fotbale jde o to, aby byl balón dopraven do soupeřovy brány - přesto je fotbal možný jen proto, že pravidla zakazují některé způsoby, jak toho dosáhnout. Nesmíte si například klestit cestu mezi bránícími hráči ranami pěstí. Proč? Protože by hra ztratila smysl, jímž není vítězství za každou cenu, ale radost hráčů i diváků z individuální hráčské virtuozity a týmové souhry.
Podobné je to s debatou. Je rozdíl, zda za její cíl pokládáme rozdrcení oponenta, nebo řešení problému. Ve druhém případě ji musíme omezit pravidly.
Slušnost by měla být v diskusi samozřejmostí, ale sama o sobě nestačí - politická korektnost je jiný koncept. K pochopení rozdílu stačí uvést jednoduchý příklad. Na firemní poradě budou jednotliví členové vedení představovat své návrhy dalšího rozvoje. Slušnost bude přítomným manažerům bránit v tom, aby některý z nich prohlásil: "Nesouhlasím s tím, co tady prohlásila naše tlustá a ošklivá kolegyně XY." Slušnost sama o sobě však nikomu nezabrání, aby nepronesl větu: "Plně souhlasím s názorem naší půvabné kolegyně XY". Na tom není nic neslušného.
Politická korektnost jim však zabrání v obojím. Proč? Protože vzhled kolegyně XY, ať už vypadá jakkoliv, nemá naprosto nic společného s jejím návrhem ani budoucností byznysu. Řeč je o investicích a novém výrobním programu. Pokud chceme najít nejlepší řešení pro firmu, musíme se soustředit na to, co kolegyně XY říká, a ne na to, jak vypadá. Kdo do debaty tahá její vzhled - lhostejno zda lichotivě či urážlivě - vytváří bariéru, která smysluplné diskusi brání.
Nedávno vyvolal debatu podobný případ z českého parlamentu, když poslanec za ODS Václav Klaus mladší při volbě předsedy komise pro kontrolu GIBS prohlásil: "Všichni známe kandidáty. Komunistu Ondráčka, vlasatou šedesátikilovou máničku a naši zrzavou paní poslankyni Majerovou". Máničkou byl míněn poslanec Pirátů Mikuláš Ferjenčík.
Diskuse, která se následně rozvinula, byla sice bouřlivá, ale bohužel se úplně míjela s podstatou problému. Diskutovalo se totiž skoro výlučně o tom, zda byl Klausův výrok urážlivý či nikoliv. Část diskutujících tvrdila, že nikoliv, prý se sami v mládí za máničky hrdě označovali. Druhá strana oponovala, že jde o termín z dob, kdy mladíci s dlouhými vlasy mohli očekávat, že si půjdou sednout do úplně jiného zařízení než do parlamentu.
Není to sice úplně jedno - politicky nekorektní a urážlivý výrok je samozřejmě horší než politicky nekorektní lichotivý výrok, ale v parlamentu nemá co dělat ani první, ani ten druhý. Klaus se korektně vyjádřil o jediném kandidátovi - Zdeňku Ondráčkovi, kterého označil jeho politickou příslušností. Ta je v debatě o vhodnosti pro funkci šéfa parlamentní komise relevantní. Na rozdíl od délky či barvy vlasů ("vlasatá mánička", "zrzavá paní poslankyně") nebo tělesných proporcí.
Kdo takový výrok použije, nechce posunout debatu dál a přispět ke hledání řešení. Jeho skutečný motiv je třeba hledat jinde - obvykle je to snaha oslabit něčí pozici tím nenápadným přehozením výhybky na kolej klišé a stereotypního uvažování: "Nohy máš pěkný, holčičko, ale o marketingu nás prosímtě nepoučuj, jo?" "Dlouhé vlasy, krátký rozum!" "Má šedesát kilo a bude něco vykládat chlapům od policie?"
Pokud chceme, aby veřejná debata měla smysl, je rozumné dohodnout se na tom, že se povede věcně a že v ní nebudou mít místo stereotypy, klišé a výroky odvádějící pozornost k nesouvisejícím věcem. Politická korektnost přesně tohle dělá.
A dělá to i tam, kde čelí nejsilnějšímu odporu - v těch oblastech společenské debaty, které se točí kolem etnických a jiných menšin.
Politická korektnost není cenzura. Nenutí nikoho, aby mlčel o "kriminalitě imigrantů", o tom, že pachatelem nějakého zločinu byl Rom, a podobně. Pouze požaduje - pokud to někdo chce tematizovat, ať také dokáže obhájit, že je to relevantní informace, a ne pouze zlovolný útěk ke stereotypu. Ať si každý odpoví na otázku, jaká motivace je za titulky typu "Muslim v Německu přepadl ženu" na dezinformačních serverech. Myslím, že odpověď je jednoznačná: posílit klišé "muslimové přepadají ženy".
Jak politická korektnost přispívá k řešení letitých problémů, lze dobře ukázat na rozdílu v postavení českých Romů a Američanů černé pleti.
Čeští extremisté často výsměšně poukazují na to, že situace Romů v Česku se nemění bez ohledu na sumy investované do integračních programů. Mají pravdu, pletou se ale, pokud to kladou za vinu Romům a jejich "nepřizpůsobivosti". Problém je jinde. A sice v tom, že o této skupině Čechů a Češek stále primárně přemýšlíme jako o Romech - se všemi příslušnými klišé a stereotypy. V Británii, kde je berou jako všechny ostatní, se z Romů a Romek najednou bez větších problémů stávají úspěšní studenti, zaměstnanci, podnikatelé či policisté s vyznamenáním od jejího Veličenstva.
V ještě horší situaci byli před nemnoha desítkami let Afroameričané ve Spojených státech. Nečelili diskriminaci a segregaci "pouze" de facto jako dnes čeští Romové (kdo o tom pochybuje, nechť odpoví na libovolný inzerát nabízející pronájem bytu a představí se jako Horváth), ale i de iure. Amerika dokázala tento problém řešit do té míry, že se v roce 2008 příslušník dříve diskriminované menšiny stal prezidentem. Nestalo se tak jen díky zrušení diskriminačních zákonů a investicím do integrace, ale hlavně díky konceptu politické korektnosti, který oslabil vnímání Afroameričanů především jako příslušníků své rasy. Dokud budeme tento koncept odmítat, americký úspěch nenapodobíme. (Baracka Obamu můžeme hodnotit jakkoliv, fakt, že mu barva pleti nezabránila stát se prezidentem, je ale jednoznačným úspěchem americké společnosti.)
Češi a Češky si na mnoho "novot ze Západu" tvoří názor především na základě extrémních, ale spíš okrajových excesů, kterým se samozřejmě nelze nikdy zcela vyhnout. Česká média je však přehnaně zdůrazňují a zkresleně prezentují jako reprezentativní obraz reality. Stejnému opovržení jako politická korektnost u nás proto čelí i třeba kampaň #MeToo, multikulturalismus, opouštění fosilní a jaderné energetiky, regulace individuální automobilové dopravy v městských centrech - seznam by mohl být ještě dlouhý, ale to je spíš na další komentář.
Neřešené problémy, které se nám v Česku zatím kupí, ale příliš nenasvědčují tomu, že bychom ti chytřejší byli my.
