Od Putinova Ruska se po dobyvačném vpádu na Ukrajinu odvracejí i jeho někdejší skalní příznivci, jako třeba dosluhující prezident Miloš Zeman. Rusko však netvoří jen Vladimir Putin a jeho režim; například tamní slovesnost se u nás vždy těšila veliké oblibě, jež - doufejme - přežije i tuto válku. V ruském jazyce najdeme řadu inspirativních obratů pro naši dobu.
Ruština má například jadrné úsloví, jež trefně vystihuje situaci na české politické scéně po loňských sněmovních volbách: "Cirkus odjel, klauni zůstali" (цирк уехал, клоуны остались). Podle etymologů se pořekadlo vyvinulo z reálné situace v 19. století, kdy se Ruskem potulovali bezprizorní herci a artisté, kterým "shořelo divadlo" - jedna z dochovaných starších verzí také zní "Cirkus shořel a klauni se rozutekli" (Цирк сгорел, и клоуны разбежались). I tato starší obdoba promlouvá takříkajíc přímo k dnešku.
Takzvaná údajná genocida
Česká republika nabrala loni nový směr, respektive vrátila se, zejména v zahraniční politice, k základním východiskům svého vývoje po roce 1989. Po osmi letech nedomyšlených pokusů o sbližování s Kremlem, a především s jeho čínskou obdobou Čung-nan-chajem (sídlem nejvyššího vedení komunistické strany v Pekingu), se nová česká reprezentace vrátila k realističtějším postojům a ke spolupráci s demokratickým světem. Politikům, kteří předtím prosazovali nejrůznější experimenty typu "restartu" vztahů s Čínou, jako by "shořelo divadlo".
Někteří se rozutekli, jiní zůstali, a působí tak trochu jako ti přísloveční klauni bez cirkusu. Nějak se však živit musí, takže místo někdejších velkolepých spektáklů (pamatujete na Čínská investiční fóra na Pražském hradě?) předvádějí už jen improvizované pouliční kejkle.
Tragikomickým příkladem osiřelého kejklíře na naší veřejné scéně je někdejší premiér Jiří Paroubek, který chrlí na svém blogu oslavné články na Peking a vyvrací "pomluvy pravicových médií", například o údajné (případně takzvané) genocidě místního obyvatelstva v čínské Autonomní oblasti Sin-ťiang. Jeho úvahy plné hlubokých myšlenek a překvapivých údajů z brožur čínského velvyslanectví pilně přetiskují Parlamentní listy.
Stínový ministr
Od Paroubka jako iniciátora dnes již polozapomenuté "diplomatické smršti" z roku 2005, jakési předzvěsti pozdějšího "restartu" v roce 2013, bychom asi nic jiného nečekali. Analogické postavy však vystupují i na druhém konci politického spektra, včetně stran současné vládní koalice, která si dala revizi vztahů s Ruskem a Čínou přímo do svého programového prohlášení.
Ve vedení nejsilnější vládní strany působí přes dvacet let Jan Zahradil, v letech 1998 až 2006 byl dokonce stínovým ministrem zahraničních věcí ODS. O jeho náklonnosti k Pekingu se hojně diskutovalo v souvislosti se skupinou přátelství s Čínskou lidovou republikou v Evropském parlamentu, jejíž činnost inicioval a nakonec musel i sám pozastavit. Ani po "požáru" tohoto divadla však pochopení někdejšího bojovného antikomunisty pro soudruhy v Pekingu neochabuje, pouze nabírá, řekněme, improvizovaných podob.
National Interest a jeho zájmy
V tyto dny například Zahradil propaguje na sociálních sítích (a na "svém" profilu v Parlamentních listech) článek o čínsko-amerických vztazích z pera pákistánského politika a novináře Mushahida Hussaina, přetištěný v českém překladu - zjevně ze Zahradilovy osobní iniciativy - na webu Asiaskop (dříve Sinoskop, přejmenovaný po aféře se skrytým financováním firmou Home Credit v rámci její kampaně za "racionalizaci" diskuse o Číně).
Hussainův článek vyšel původně v časopisu National Interest, který vydává stejnojmenné centrum, založené Richardem Nixonem (původně pod jeho jménem, jež však po skandálu Watergate dost utrpělo). Zahradil neopomíná zdůraznit, že čestným předsedou centra je Henry Kissinger. Nezmiňuje ovšem, že centrum i jeho časopis jsou dlouhodobě považovány za "dvě z nejvíce pro-kremelských institucí ve Washingtonu", které po léta oslavovaly Putina jako "ruského Ronalda Reagana" a "smělého vůdce a vizionáře". V redakční radě časopisu dlouho zasedal Alexej Puškov, v té době předseda zahraničního výboru ruské Dumy, na něhož uvalily sankce Spojené státy i Evropská unie pro jeho roli při anexi Krymu v roce 2014.
Železní bratři do každého počasí
Podstatnější než časopis sám je samozřejmě autor textu, který tak oslovil europoslance Zahradila. A také obsah článku. Mushahid Hussain zastával jako vrcholný funkcionář Pákistánské muslimské ligy nejrůznější posty v pákistánské vládě, včetně úřadu ministra informací. Současně aktivně publikuje v konzervativních médiích, jako je The Muslim, jehož byl také v 80. letech šéfredaktorem. Je zastáncem tvrdé linie vůči Indii a úzké spolupráce s Čínou. Pákistán je po Severní Koreji nejbližším spojencem Pekingu, s nímž ho pojí oficiálně deklarované "přátelství do každého počasí". I v tomto svérázném prostředí Hussain vyniká svou bezpodmínečnou oddaností Číně.
Hussain je předsedou Pákistánsko-čínského institutu v Islámábádu a současně spolupředsedou společného čínsko-pákistánského think-tanku pod názvem Research and Development International; jeho spolupředsedkyní je místopředsedkyně zahraničního výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců, tedy čínské verze parlamentu pod taktovkou komunistické strany. K tomu stojí Hussain ještě v čele Pákistánského klubu přátel Nové hedvábné stezky. Při jeho slavnostním uvedení v roce 2019 prohlásil, že přátelství do každého počasí mezi Čínou a Pákistánem tímto přechází do nové, vyšší fáze "železných bratří" (termín se ve skutečnosti v Pákistánu používá již od roku 2015).
O publicistických schopnostech pana Hussaina svědčí mimo jiné fakt, že se minulý týden stal v Pekingu finalistou První globální novinářské ceny Hedvábné stezky v kategorii Zvláštní přínos. Toto nepochybně prestižní ocenění bylo zřízeno z rozhodnutí Druhého fóra Pásu a stezky v roce 2019, jehož se, jak známo, v Pekingu s velkou slávou osobně zúčastnil i český prezident Zeman. Uděluje jej "Novinářská síť Pásu a stezky", které předsedá ústřední tiskový orgán Komunistické strany Číny, Lidový deník (Žen-min ž'-pao).
Náměsíčná studená válka
Již z tohoto výčtu je zřejmé, že Mushahid Hussain je z těch nejpovolanějších, aby se vyjadřoval k čínsko-americkým vztahům. Jeho článek přeložený a vydaný péčí pana Zahradila v Asiaskopu plně odpovídá kvalifikaci autora. Stručně shrnuje současné floskule (tchi-fa) externí propagandy Komunistické strany Číny: Spojené státy se soupeřením s Čínou řítí do propasti. Evropy se tato geopolitická rivalita netýká a tak dále. Občas zachází i nad rámec exopropu, například když označuje Mao Ce-tunga za "bojovníka za svobodu" (freedom fighter).
Pod překladem textu je podepsán šéfredaktor Asiaskopu Vít Vojta, byť místy působí spíše jako produkt jedné z prvních verzí strojových překladačů na hodně zavirovaném počítači. Obraty jako "než vstoupí (USA) do náměsíčné nové studené války" (before they sleepwalk into a new Cold War) nebo "neobtěžující schopnost dodávat ,bez otázek' (non-intrusive "no questions asked" capacity to deliver) mají své kouzlo nechtěného a rozhodně zpestřují jinak fádní originál.
Osvětová iniciativa europoslance Zahradila, člena výkonné rady ODS a jejího experta na zahraniční politiku, nicméně vzbuzuje jisté znepokojivé otázky. Bude revize vztahů s Čínou, avizovaná v programovém prohlášení vlády, probíhat podle pákistánského vzoru "železných bratří"? Stává se pro nás Pákistán a jeho vztah s Pekingem novým zahraničněpolitickým vzorem? Utekl z cirkusu i Zelený Raoul?
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.
