Česká pirátská strana se nakonec rozhodla nepropásnout svou historickou příležitost a zkusí si vládní zodpovědnost. Odsouhlasila si to tisícovka členů na internetu. Čeští piráti tak dostoupali nejvýše ze všech světových stran obdobného druhu, které s tématy digitalizace a liberalizace skončily vždy maximálně u několika lokálních, národních či evropských poslanců.
Vzhledem k bizarní volební matematice mají nyní Piráti ve sněmovně jen čtyři lidi, ale na vládní spoluzodpovědnost to stačí. Ač nyní pravděpodobně neexistuje jediný plně spokojený člen pirátské strany, čtyři pětiny se jich shodly, že výše nad všechny stranické bolístky ční slib voličům, že přispějí k nebabišovské vládě. Pokud dosud existovaly pochyby, zda jsou Piráti se svým nemožným názvem a vnitrostranickou permanentní revolucí státotvornou stranou, pak nyní potvrdili, že ano.
Po otázce, zda vstoupit do vlády, ale nyní přichází hned další: Jak se tam chovat? Lze čekat, že to nezřídka bude "průzkumu bojem" - a je ve hvězdách, jak dlouho to budou zbylí partneři ochotni respektovat.
S poslanci u starostů
Aktuální osud Pirátů se občas připodobňuje k roli Zelených v roce 2006. Liberální strana Martina Bursíka s pouhými šesti poslanci tehdy vešla do konzervativní vlády Mirka Topolánka. Od počátku bylo jasné, že i když mají čtyři ministry, prosadí toho jen velmi málo. To se také stalo, strana se štěpila a v dalších volbách se už nedostala do sněmovny. Ve srovnání s Piráty je zde ale jeden zásadní rozdíl. Martin Bursík spolu s dalšími pěti poslanci reprezentoval přesně těch 300 tisíc hlasů, které chtělo zelenou politiku, a strana se mohla rozhodnout, jak s nimi naložit.
Ivan Bartoš a všichni členové Pirátské strany to nyní mají mnohem těžší. Mají jen čtyři poslance, ale ti reprezentují většinu z 800 tisíc hlasů, které dostala koalice Pirátů a starostů, což vychází na dvacítku zákonodárců. Kroužkování však drtivou většinu mandátů přiřklo jednotlivým populárním lokálním politikům. Pokud by nyní Piráti řekli adieu, pak by se otočili zády i ke starostenským poslancům, kteří mají naplňovat jejich společný program. To by asi pochopil málokterý volič koalice.
Bartoš a jeho vyjednávací tým pomohli úspěchu vnitrostranického hlasování i tím, že vyjednali poměrně solidní dohodu. V programových věcech nové konzervativní vlády příliš liberálního pirátského rukopisu nenajdeme, ale na posty to dopadlo velmi slušně. Piráti se vyvarovali složitých úřadů, jako je ministerstvo práce, které čeká výrazné škrtání, a sáhli po úřadech, kde jsou peníze a kde mohou uspět i bez podpory partnerů. Bartoš si vzal ministerstvo pro místní rozvoj, které spravuje eurofondy za stovky miliard, a ještě si k tomu přilepil portfolio digitalizace. Jan Lipavský - pokud ho nezablokuje prezident - se pokusí o rozhodnější zahraniční politiku, byť se to zdá v této vládní sestavě prakticky nemožné. A třetí post ministra pro legislativu, který je zbytný, může jen mile překvapit.
Ve vládě za piráty
To ale neznamená, že po hlasování Pirátů propuknou líbánky mezi vládní konzervativní většinou vlády a její liberální menšinou. V řádu dnů se dají očekávat první spory. Pirátům se už nyní nelíbí některé staré struktury ODS a výrazná stranická tvář Olga Richterová na poprvé ani neprošla do funkce místopředsedkyně sněmovny. A to jsme teprve na začátku.
Cynicky vzato, Piráti nemají moc jiných možností než být ve vládě… za piráty. Jakmile jejich voliči získají dojem, že jsou jen do počtu, je to jejich konec. Což se může stát velmi rychle. Čtyři pirátští poslanci nejsou třeba k vládní většině čtyř zbývající stran ve sněmovně. A jejich starostenští parťáci, kteří po pirátských zádech vylezli k historickému úspěchu, bez problémů už vykládají, že do vlády by šli i bez svých parťáků, třebaže reprezentují i jejich hlasy.
Těžko říct, jak tato vzájemná odstřelovaná skončí. Piráti mohou velmi brzo dát na stůl liberální návrhy, se kterými se zbytek koalice nesmíří, a pak odejít středem. Nebo naopak Petr Fiala může usoudit, že ve čtyřech se vládnout dá, ale v pěti už ne.
Ozbrojený smír
Pirátská strana je každopádně ve chvíli svého historického úspěchu. Žádná jiná partaj obdobného typu v Evropě nedokázala dostoupat až k vládní zodpovědnosti. Přestože Piráti se svým protestním image neustále připomínají zánovní levicovou úderku, jsou už celkem zavedenou stranou. Z pětikoalice ani nejsou nejmladší - TOP 09 vznikla v roce 2009 až o pár týdnů po Pirátech. Ti se ale nejprve uchytili na lokální úrovni. Do velké politiky málem pronikli už v roce 2014, kdy jim jen těsně unikl europarlament. V roce 2017 se prosadili jako třetí největší strana ve sněmovních volbách a v dalších letech místo kraválové protestní politiky vsadili na reformní program.
Nyní dokázali, že mají i na vládní zodpovědnost. Je jen na nich, jak s ní naloží. Petr Fiala asi bude často zažívat nesouhlas trojky liberálních ministrů, ale vzhledem k tomu, že protest čtyř pirátských poslanců ve sněmovně na poměru sil nic nezmění, bude mu to asi často i dost jedno.
Bude to taková čtyřapůlkoalice, která možná nedovládne v této sestavě až do dalších voleb. Ale to neznamená, že pirátští ministři nemohou prosadit sérii dobrých kroků, ze kterých budou mít užitek všichni občané České republiky.
