Ministři obrany osmadvacítky v úterý v Bratislavě řešili, jak posílit vzájemnou vojenskou spolupráci uvnitř Evropské unie. Brát „euroarmádu“ jako konkurenci NATO, nebo dokonce předznamenání zániku Aliance, je ale zbytečné vyhrocování, píše v komentáři pro Aktuálně.cz publicista Jaroslav Šonka. „Síť vztahů členských zemí NATO a EU je tak komplikovaná, že sýčkování o zániku NATO, pokud se EU začne zabývat obrannou politikou a vytvoří společnou armádu, vůbec nedává smysl.“
K jednáním Evropské unie v Bratislavě o bezpečnostních a vojenských strukturách a jejich koordinaci v rámci Unie se vyrojila řada komentářů, které se zabývaly relativně nesmyslnými otázkami o roli Severoatlantické aliance, o možné polarizaci politik obou seskupení, o možnosti zániku NATO, či na druhé straně o nutnosti nové bezpečnostní koncepce EU. Tak radikálně ovšem tuto debatu na politické úrovni nikdo nepovede, protože tyto úvahy nejsou ničím novým. V celých poválečných desetiletích se bezpečnostní debaty vedly stále znovu.
Trocha historie
V roce 1948 se spojily západoevropské země Francie, Velká Británie a státy Beneluxu do tzv. Bruselského paktu – smyslem bylo jakési bezpečnostní zapouzdření Německa v poválečné Evropě. O rok později vznikla Severoatlantická aliance, jejíž vojenský obsah nabyl na významu v důsledku korejské války. Studená válka zcela změnila rozložení sil a zájmů v Evropě i v Americe. Role západního Německa se měnila, protože západní mocnosti uznaly německou snahu o transformaci země. Od roku 1954 bylo Německo členskou zemí Severoatlantické aliance – původně odzbrojená země začala budovat novou armádu. Heslem byl tehdy „občan v uniformě“, tedy nikoli bezhlavě poslušný voják.
Současně se od roku 1949 podle různých impulsů začala integrovat Evropa i politicky. Existují dokumenty o tom, že k této integraci pozitivně přispívali právě i Američané, kteří byli historicky ovlivněni vynuceným vstupem do obou světových válek a chtěli evropský kontinent stabilizovat i ve vlastním zájmu. A je nutné připomenout, že Evropské společenství uhlí a oceli založené 1952 komunitarizovalo podstatné zdroje průmyslu, které dříve sloužily soutěži ve zbrojení. Podle stejné úvahy se v roce 1957 připojil Euratom. Složky průmyslu, který měl smysl i pro vojenský potenciál evropských zemí, se dostaly do společných rukou.
Zájmy a kompetence
Článek 5 smlouvy o Severoatlantické alianci hovoří o vzájemné vojenské pomoci, která je důležitá právě pro země na okraji Aliance a v sousedství s agresivními sousedy. Je to podstatné mimo jiné v Pobaltí. Vedle toho existují nutné kroky vojenské podpory různých transformačních procesů, stabilizace regionů a podobně, aniž by se jednalo o úkol NATO. Připomeňme si jen misi Evropské unie v Mali, kde hlavní roli převzalo Německo a uvolnilo tak ruce Francii k intenzivnějšímu působení na Blízkém východě.
EU má ve svých strukturách a pravidlech řadu bezpečnostně relevantních principů. Z Bruselského paktu se po přistoupení Německa stala v roce 1954 Západoevropská unie, která ovšem zůstávala na okraji dalších zájmů jako jakýsi bezpečnostní debatní klub. Později tato organizace splynula s EU. NATO a EU sídlí obě v Bruselu a komunikují spolu intenzivně. Pro Evropskou unii existuje potenciál využívání infrastruktury NATO v oblasti komunikace a dopravy, aniž by Severoatlantická aliance musela vstupovat svým jménem do jistých misí.
Bruselská komunikace funguje dobře. Pokud se podíváme na detaily v Evropské unii diskutovaných opatření, nejde o žádnou konkurenci vůči Severoatlantické alianci. Spíše se jedná o to, vytvořit v Unii koordinující strukturu a zárodek společné armády, které zatím v podstatě neexistují.
Bezpečnostní struktury
To, že otázky bezpečnosti se řeší na mnoha úrovních, je vidět na řadě paralelních struktur. Například Výmarský trojúhelník, společná aktivita Francie, Německa a Polska, založená v roce 1991, se po vstupu Polska do EU stala neoficiálním trojúhelníkem uvnitř Unie a zahrnuje i bezpečnostní otázky, výměnu vojenských jednotek a jejich koordinaci. Neutrální země Evropské unie se v unijním kontextu mohou zapojit do debat o bezpečnosti a stabilizaci světových regionů. Kromě Rakouska a Finska, kde o neutralitě rozhodlo poválečné prostorové uspořádání v okolí Sovětského svazu, jde o Irsko a Švédsko. Švédsko je při tom jednou ze zemí, která má vojenský průmysl na velmi vysoké úrovni a exportuje podstatnou část své produkce. A zajímavé je i švédsko-norské sousedství. Norsko je členskou zemí NATO, a jen to, Švédsko je členskou zemí EU, a opět jen to. Obě země mají velmi intenzivní koordinaci politiky i legislativy. Síť vztahů členských zemí NATO a EU je tak komplikovaná, že sýčkování o zániku NATO, pokud se EU začne zabývat obrannou politikou a vytvoří společnou armádu, vůbec nedává smysl.
Problematické kouty
Potřeba transatlantických vazeb je očividná. Je však také historicky prokazatelné, že ne všechny vojenské aktivity USA opravdu splnily daný úmysl – například stabilizovat regiony, vymýtit terorismus či integrovat spojence. Blízkovýchodní konflikt je tvrdým oříškem pro mezinárodní cesty k řešení. A nejen na něm je vidět řadu bilaterálních a multilaterálních zádrhelů.
Turecko jako členská země NATO hraje své regionální hry bez ohledu na spojence. Zlikvidovalo tak šanci na členství v Evropské unii na desítky let. Humorný je v tomto kontextu návrh Borise Johnsona, reprezentanta země vystupující z EU, podminovat Unii přijetím právě Turecka.
A Rusko vyhrocuje své pozice a testuje schopnost Evropské unie a Severoatlantické aliance opravdu vyvinout v dnešní situaci nějakou aktivitu. Podporuje syrského prezidenta, který už dávno měl skončit v Haagu, rozjitřuje situaci na východní Ukrajině a pěstuje si destruktivní „kamarády“, ke kterým patří například maďarský ministerský předseda či český prezident. Místo debat o konkurenci EU a NATO bychom potřebovali spíše diskusi o společných zájmech či o mechanismech, které jedno či druhé seskupení umí efektivně využít. A ještě jednou: Výhodou Bruselu je to, že mezi centrálami obou seskupení je to jen krátká procházka.
