V Evropském parlamentu se řešila takzvaná svoboda panoramatu. Respektive to, jestli si kdokoli může svobodně fotografovat z veřejného prostoru přístupný objekt a s onou fotografií pak svobodně nakládat. Piráti a spol. médiím před časem vnukli, že běží o to, zda si můžete fotit Karlův most a pak to dát na Facebook, čímž se problém posunul do úplně nesmyslné roviny. Ale začalo se o něm mluvit, což je důležité. Protože kromě velkých nesmyslů jde i o ty menší, ne tak sugestivní.
Podstatou sporu je, jestli má mít architekt nebo majitel autorských práv k nějaké budově - ale třeba taky ke kašně v parku - nárok na „tantiémy“, pokud snímek oné stavby někdo využije ke komerčním účelům.
Jde o natolik neuchopitelnou materii, že je vůbec kupodivu, kdyby se jí někdo dokázal zmocnit právními předpisy. Vždyť i europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL), nejznámější odborník v této záležitosti, připouští, že „dosud není vymezena definice komerčního a nekomerčního užití.“ Takže o čem je tu řeč?
Ano, i v architektuře existují autorská práva, jakkoli budovy bývají kolektivním dílem a opisování je snazší. Veřejná architektura, chcete-li „veřejný dům“, je ale něco jiného než obraz v galerii. Byla „dána k dispozici“, vystavena veřejnému pohledu z veřejných pozemků, slouží veřejnosti a veřejnosti se týká, i když ji veřejnost přímo nepoužívá. Například tím, že před domem stojí kruhový objezd a za ním parkoviště, k domu vede MHD a podobně.
Copyright se, marná sláva, musí přizpůsobit tomu, že taková budova je veřejná. Chtít po lidech, aby stavbu obcházeli a pozorovali, ale zároveň si dávali majzla na to, jestli ji fotí „privátně“, anebo už „komerčně“, je nepřijatelné. V Praze nejde jen o obligátní Tančící dům, ale třeba i zamýšlený „maršmeloun“ Na Františku. Představte si to – pokud vznikne, můžete se nad ním vztekat nebo usmívat, ale hlavně, pozor, fotit a zveřejňovat nekomerčně!
A to ještě sedmdesát let po smrti architekta, jak předepisují autorská práva. Bude se po nás žádat, abychom při práci s fotkami zkoumali, zda je dotyčný po smrti 68, nebo už 72 let, takže šíření jeho díla je pod zákonem, nebo volné?
Kolik zajímavých budov z 20. století se stává obětí demolice bez ohledu na to, že sedmdesátiletá lhůta autorských práv pravděpodobně ještě neuplynula? Míříme snad k situaci, kdy se dům může zbourat, ale dokud stojí, nemůžete si ho komerčně vyfotografovat?
V případě hotelu Thermal patří autorská práva architektům Machoninovým, ale práva na interiér vlastníkům. Z tohoto pohledu se může s budovou stát něco jiného zvenku a zevnitř, ostatně na úpravy interiéru už došlo. Totéž by platilo i pro komerční využití fotografií, jinak venku, jinak vevnitř. Ale jsme snad tohle povinni pokaždé vědět, studovat?
Nevím, jak to chodí s autorskými právy na kancelářské novostavby a jejich snímky. Co vím, je, že když jsem v kancelářské čtvrti v Praze-Michli před časem soukromě fotografoval, z jednoho takového sklopaneláku vylezla ochranka a začala mě vyhazovat, že tady se fotit nesmí a že tam nemám co pohledávat. Samozřejmě že jsem stál na veřejné ulici, na veřejném místě, nikde žádný nápis Soukromý pozemek, Vstup zakázán ani cedule s přeškrtnutým fotoaparátem, proč taky, nejsme ve vojenském prostoru. Jen na každém rohu bezpečnostní kamery a jinak pusto a prázdno.
Privatizace veřejného prostoru jako vyšitá. A taky nelegální. Zatím.
To je reálný stav. Cokoli, co by mohlo vést k jeho utužení, je špatně. Veřejná architektura, i ta soudobá, má zůstat veřejně přístupná a jakkoli „šiřitelná“. Není třeba pokoušet se to omezit nějakými krkolomnými pravidly, která by asi ovládalo a dokázalo využít jen pár vyvolených.
